Skladba je přehledně členěna do čtyř charakterově odlišných vět s tempovým označením Largo, Allegro agitato, Moderato, Allegro con emozione. Forma je přehledná, nekomplikovaná, na první pohled čitelná. Autor často pracuje na půdorysu tří a čtyřdílné formy, jednotlivé bloky se nepřekrývají, jsou řazeny za sebou v přehledném rondovém schematu.
Materiál první věty ponejvíce evokuje Honeggerovský hudební jazyk a to ve dvou rovinách: 1. vyšší formou zpracování chromaticky-tonalizujícího materiálu 2. tematicky kontinuálním rozvíjením melodiky a vnitřní polyfonie. Charakteristická hlava úvodní melodie se tak stává pro vývoj věty zásadní. Téma první „periody“ je v následném středním dílu volně augmentováno a úvodní, chromaticky sestupná harmonie kontrapunkticky rozvinuta. Modulační charakter střední části vyústí do počáteční, oktávově posílené melodie. Závěr na durovém akordu s mollovým názvukem předznamenává stylové východisko věty druhé.

Jím by mohla být osobitá poetika giocosních vět Dmitrije Šostakoviče. K motivku postaveném na (tónorod „Leningradsky“ měnícím) výchozím C-dur se volně přivěsí jeho imitace, která obohatí bi-tonální charakter věty. Několik dalších modulací téhož vygraduje do rytmického unisona, kde se téma zhustí do septakordového shluku a espressivní „sčasovka“ ve vysokém rejstříku uzavře úvodní díl věty. Druhá část je v několika blocích gradující, lyrická píseň. Tonální zabarvení je občas modálně zvrásněno, čímž se utvrdí espressivně – rubátový charakter věty.
Moderato má silně emocionální charakter. Nostalgicky měkké souzvuky úvodní pětitaktové fráze střídá melodicky pohyblivější téma - z motivku odvozené. Kontrastní díl Largetto je patrně nejdiatoničtějším projevem autora. Modální zabarvení Sinfonietty je opuštěno a nastupuje prostá melodie v decentní kvartové harmonii „in C“. Po ní se forma věty opakuje ve zkrácené podobě a opadá opět k písni na několika málo tónech.

Přestože nesdílím autorovo estetické cítění, chápu Sinfoniettu jako ryze osobní vyznání. Za diskutabilní považuji některá taneční témata druhé a čtvrté věty, která až příliš kotví v Šostakovičově melodice. Její osobitost pokládám za tak vyhraněnou, že přiblížení se k ní znamená pro skladatele balancování na tenké hranici mezi estetickým východiskem a stylovou studií. Sinfonietta se kloní spíše k tomu druhému. Na tanečních motivech ale naštěstí její „poselství“ nestojí a tak mohu přejít k tomu, co na skladbě považuji za cenné a živoucí. Tím je jakási - analyticky neobhajitelná - vazba mezi výchozím Honeggerovským materiálem a názvukem písně ve třetí větě. Do polyfonního jazyka Sinfonietty právě ona vstoupí tím nejúčinnějším způsobem a pozvedne její imaginativní hodnotu. Ten dojem bych snad přirovnal k momentu, kdy se básník v rámci komplikovanější struktury „zastaví“ a okouzlen barvou verše, promění jej - tak, jako Oldřich Mikulášek – v zaříkávadlo; jen sama krev až ztuhne s námi pro radost oné holobrvé, co mlčením a strachem vládne, úzkostí, hrůzou, děsem, tmami.       A bude ticho nad vodami. A bude ticho pod horami. Polehne ticho dolinami. Zalkne se ticho bažinami... Takové sestoupení k nejprostším motivům, které jakási zvláštní síla mění v milosrdenství, je výrazem nejen tvůrčí zralosti. Zde totiž promlouvá suchý a uměřený (navíc ryze mužský) sentiment.