Ivan Martin Jirous (Magor): Okuje, Gallery, Praha 2007, 45 stran
Jonáš Zbořil 22.4.2008
Postava Ivana Martina Jirouse (nar. 1944) vždycky vzbuzovala rozpaky. Stačí si pročíst diskuze na zpravodajských serverech u článků o předposledním udělení Ceny Jaroslava Seiferta. Jeden uživatel poznamená, že ocenění pro Jirouse je „teda silný kafe“, další přidá historku, jak čerstvý laureát, taktéž nositel ceny Toma Stopparda a vystudovaný kunsthistorik, v Jihlavské hospodě nevybíravě očastoval servírky, načež údajně pozvracel stůl.
Můžeme tuhle kontroverzi zkusit obejít poznámkou, že důležité je dílo, ne tolik osobnost. V Magorově případě však obojí už snad nemůže být víc propojené. Ostatně, výborně to napsal Petr Hruška v doslovu ke sbírce Magorova mystická růže: „Jirousova poezie se mi jeví jako veliký poctivý pokus zkrátit tu znepokojivě rostoucí vzdálenost mezi sebou a lyrickým subjektem básně na minimum, pokus s celým svým jménem opravdu vstoupit do textu tak, jako se vstupuje do hospody nebo do kostela, tedy pro vlastní slabost a vlastní sílu. Spatřuji v tom vůli báseň nejenom stvořit, ale potom s ní (a v ní) i nepohodlně žít a nezástupně skrze ni komunikovat.“
Tohle propojení má někdy za následek verše provokativní a někdy zavánějící banalitou. Jindy ale se stává esencí básní velmi přesvědčivých – a právě mnoho takových se objevilo v poslední sbírce nazvané Okuje (SSČ: „šupiny odlétající od žhavého kovu při jeho zpracování“). Ve stručné sbírce nečleněné do oddílů se většina básní věnuje vzpomínání, stárnutí a umírání (jen občas se odskočí k nějaké klauniádě). Jirous o něm mluví v hospodách, když vypráví historky o zemřelých kamarádech. Jinými slovy, básním je věřeno „jako samozřejmé složce každodenního vyjadřování a pokusu o dorozumění“, protože básně se hlásí „k reálnému příběhu, který je předcházel, nezapírají svůj místopis“, abych znovu citoval z Hruškova textu. Vzniká hezky čistá poezie, která dovede přivést k dojetí. V praxi to vypadá následovně – v Elegii za čolky Petra Hellera píše autor v závěru básně: Mám pro tebe nešťastnou zprávu / v duchu jsem se lekl / mám tady sekáč pomyslel jsem si / ačkoli dluhy v hospodách vyrovnávám // Mám pro tebe nešťastnou zprávu // Petr je po smrti / šlehlo to s ním / měl nádor na mozku // Chvíli mi tekly slzy / Petrovy čolky / už nikdy neuvidím.
|
Jirous má různé způsoby, jak co nejtišeji do básně prostrčit smutek. Na úsvitu tmy / tvé tváře v okně ptám se / jseš to ještě ty – tato pasáž z básně Ty je pro mě jeden z vrcholných úseků v knize. Nepřichází po něm žádné další lamentování, Jirous si své řekl. Zbytek básně vyrovnává v „čolkovsky“ rozšafném, klaunovském tónu. V tom si autor vůbec rád hoví: žvatlá, opakuje se. Některé verše zakoktá několikrát, než se přes ně dostane k druhé půlce věty, k pointě, která pak ovšem bývá o to silnější. Tradičně je u něj cítit zvuková hra, staví na podobnosti slov, rýmuje. Hraje si se slovosledem a tvoří komické, archaické věty. Na ničem už nezáleží / leč / na záleži, rýmuje Jirous a báseň pokračuje: Mrvel a kouzně / kouzně a mrvel / ta slova stará zní nám / kouzelně. Ve sbírce překvapí i svou schopností obraznosti, ale jindy i povedenou zkratkou: |
|---|
* * *
Srdce své ukryl jsem
Do cysty
Srdce své před nimi
Jsem schoval
Však teď jsem si jistý
I před vámi jsem
Srdce své schoval
Někde v dáli za mnou
Samozřejmě zní chorál
Ve sbírce, jak je v závorce uvedeno výše, Magorovi několikrát dělají společnost taky jiná témata, nejen stáří. Občas se zastaví u žen, a většinou jde o skoro surrealistická vyznání. „Magora“ v sobě doopravdy nechává propuknout pouze několikrát. To pak v podstatě znamená, že text má pořád stejně provokativní háv, jen za ním už toho není tolik zajímavého vidět: Ocúny zhoubné nevoní tolik mi / jak žalud tvůj / jenž ocucávám, veršuje Jirous. Žalmy a žaludy / žaludy a žalmy / žalmy a žaludy, blekotá na konci básně, a ať se snažím, jak chci, nevidím tam nic.
V jiné recenzi na Okuje jsem se dočetl, že sbírka je příliš nevyrovnaná, špatně zkompilovaná, ale není to pravda, naopak, přes naznačené výhrady je velmi konzistentní, vytváří dobrý příběh a ke všemu vám několikrát na té ponuře groteskní cestě nabídne pár odboček, aby nedošlo k přílišné jednotvárnosti. Vlastně největší výtka k téhle sbírce by se měla týkat minimálního počtu výtisků, kterých je pouze tři sta. Okuje mají totiž slušný potenciál: nejen, že potěší Jirousovy původní čtenáře, ale nejspíš více než starší opusy mají šanci nalákat čtenáře nové.