Close hearing
Ondřej Buddeus 21.4.2008
Roztoč
Jeho postoj je
broušená struktura smaragdu,
ale stín se kroutí bujnou svéhlavostí.
Ušetřil si tenhle čas,
aby jej mohl jen tak prosedět.
Co už může vypovídat muž,
jenž má možná všechno?
Spokojen sám sebou;
pozorovat černé štiky rukou,
sedět si tak sám, pohlcován a ztracen
jak roztoč, co v šustivé houšti vláken
okusuje šupinu kůže.
Milan Děžinský: Přízraky, Host, Brno 2007
Nástup: Praha–Masarykovo nádraží, 00: 27, zpoždění 5 min.
Nastupuji do vlaku a tahle noční cesta nebude zrovna krátká. Připadám si utahanej jako kůň.
Jde vlastně o takový pokus: o básních píší většinou jen literární vědci, krasoduchové se sklonem k poetičnu a básníci sami. Jinak řečeno – zasvěcence čte a luští jiný zasvěcenec. Zkusím se na báseň Roztoč od Milana Děžinského podívat trochu jinýma očima. Vyzkouším nástroje, které se k rozboru básně obvykle nepoužívají. Doufám proto, že se mi podaří vyhnout se jak mechanizaci, tak vivisekci, či dokonce případné pitvě.
00:32, odjezd vlaku
Vlak se rozjíždí. Ve voze je až na dva Ukrajince prázdno. Mlčí a se pokouší spát. Ubíhání za oknem přebírá vlastnosti vlaku, cesta je jako stroj, stroj je nalakovaný načerno.
Při prvním pohledu je čtenář uvězněn v optice, kterou se dívá lyrické já, a báseň existuje právě díky téhle dočasné totožnosti s živým čtenářem. V jednom momentě tato společná identita začíná a v jiném mizí: zatímco čtenář po přečtení otočí stránku, básnický subjekt zůstává uvnitř básně chycený napořád a čeká na dalšího čtenáře, pomocí kterého se ztělesní. Platí to obecně.
Co mě zajímá, je doba, během níž jsou čtenář a subjekt spojeni v jedno. Dá se promítnout na časovou osu x. Na základě Roztoče povedu jedinečnou osu y, která vyjadřuje fyzickou velikost zobrazených těles. A tu je graf: křivka (ukazující změny velikosti motivů po dobu totožnosti čtenáře a lyrického subjektu) začíná na cca. centimetru smaragdu, pak se vyhoupne k výšce dospělého muže (dejme tomu 1,8 m), chvíli na nich spočine a poté se lomí a padá přes velikost ruky-ryby až k desetinám milimetru roztočova tělíčka (třeba 0,18 mm). A je to právě tento propad křivky, na němž se ukazuje klíčový kontrast básně.
Když v tomto poměru zvětším svou postel, jsem najednou ztracený v krajině o rozloze 240 km2. To je asi patnáctkrát Roudnice nad Labem. Přitom už jen jedna se může rozléhat kolem mé přehledné fyzické schránky tak, že popsat každý její detail je nejspíš nemožné.Znovu se vracím do básně, zmenšuji se do roztočovy velikosti 0,18 mm. Když se teď rozhlédnu, je mi jasné, že i tady se za přeměřitelnou fyzikou otevírá jakási rozlehlá, houštinatá pralesní krajina. K vhledu do básně to ale zdaleka nestačí. Ještě jednou:
ROZTOČ
Jeho postoj je
broušená struktura smaragdu,
ale stín se kroutí bujnou svéhlavostí.
Ušetřil si tenhle čas,
aby jej mohl jen tak prosedět.
Co už může vypovídat muž,
jenž má možná všechno?
Spokojen sám sebou;
pozorovat černé štiky rukou,
sedět si tak sám, pohlcován a ztracen
jak roztoč, co v šustivé houšti vláken
okusuje šupinu kůže.
01:04, přestup v Kralupech nad Vltavou
Je to k vzteku, první ranní vlak odjíždí až za tři a půl hodiny a nádraží je samozřejmě zavřené. Snad během nechtěné prohlídky města narazím na nějaký nonstop.
V rubrice close hearing by se člověk měl asi zaposlouchat. Co je slyšet v básni? Ticho. Chroupání roztoče je neslyšné. Všechno, co mi báseň ukáže skrz lyrické já, jako by strnulo („jeho postoj je / broušená struktura smaragdu“), dokonce i okamžik se odehrává v časové proláklině („ušetřil si tenhle čas, / aby jej mohl jen tak prosedět“).
Dívám se tedy na zátiší: muž (co má svůj protějšek v krystalické ztuhlosti broušeného drahokamu) a stín smaragdu (co se „kroutí bujnou svéhlavostí“, která, zdá se, imituje život). V tomhle stavu nikdo a nic na žádný podnět nereaguje… Roztoč ale nějak ruší čtenářův prvotní dojem zátišnosti, nutí ho k návratu do básně. Něco tam totiž nehraje. Není to ani „nature morte“, ani české „zátiší“ (které by se omezilo jen na akustickou stránku věci).
01:57, pořád Kralupy
Nic. V okolí nádraží mrtvo a daleko jsem jít nechtěl. Sedím na lavičce, choulím se do kabátu a snažím se omezit se na minimální životní funkce. Ještě hodinu a půl. Aspoň že svítí ta kurva měsíček.
Báseň má podobně jako bakterie, mikroskopická houba, člověk nebo plejtvák schopnost udržet uspořádaný stav. I její aktivní existence je jako u jiných živočichů v čase omezená, po dobu nečinnosti přebývá v knize-hostiteli, pak parazituje nebo žije v symbióze se svým čtenářem po čas jejich splývání. Jiným znakem přítomnosti života v organismu je metabolismus, a že každá báseň přijímá živiny ze světa kolem sebe, je jasné. Když se vrátím k Roztoči, je to právě tenhle pavoukovec okusující šupinu, který látkovou výměnu jako atribut hladové živočišnosti bezezbytku naplňuje. Další znak života je schopnost rozmnožování: metafora muž-roztoč odpovídá tomuto požadavku tím, že zmnožuje, jmenuje paralelu, přenáší se. O tom, jakým způsobem se tak stane, rozhoduje genetická výbava básně, omezený soubor možností, odkud se vybírá. Její konkrétní podoba je ale kombinací jedné možnosti a reality, čili fenotyp básně.
04:27, nástup na vlak směr Ústí nad Labem
Jednou kolem proletěl kos, pak ve tři otevřeli čekárnu. Celou dobu nic nenasvědčovalo tomu, že se v čekárně čas pohnul z místa. Když vešel postarší muž, bylo 4:18 najednou. Dost mě to překvapilo. Ve vlaku do Roudnice nesmím usnout. V 5:06… 5:06… 5:06…
Roztoč Milana Děžinského se rodí ze zvláštního podnětu zdánlivě mrtvého a nehybného ticha, jehož strnulost předstírá, že vyplňuje celou jednu skutečnost. Zdá se ale, že záleží na tom, jak moc nebo málo čtenář napne sluch.
V měřítku dospělého muže jako by se nedělo nic: „Co už může vypovídat muž, / jenž má možná všechno?“ V mnohem jemnějším rozlišení se tu ale v minimálních živočišných rozměrech a v téměř dokonalém, až „vesmírném“ tichu něco něčím živí. Je to vlastně docela disharmonické, strnulost není tak úplně ztuhlá, ticho není tak úplně tichem, v „nature morte“ není tak úplně mrtvo, v Roztoči se odehrává spíš něco jako „still life“.
05:08
Neusnout byl nadlidský výkon. V Roudnici na nádraží je překvapivě živo, lidi čekají na vlak do Prahy v 5:13. Mimochodem: vzpomněl jsem si, že podobný genotyp se vyskytuje i na straně 42:
METAFYZIKA
Pletivový vesmír lýkožrouta
se skládá ze stejně důležitých věcí
jako tvůj vesmír.
Nastražené smolné pasti.
Kukelná kolébka, snubní komůrka.
Úžas, až se prokousá
z mateční chodby ven!
