A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 6. 4. - Hlavní program

Jan Fila 17.4.2008

Závěrečný koncert festivalu v neděli 6. dubna patřil Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín s jejím šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Tento večer byly na programu skladby Bohuslava Řehoře, Françoise Sarhana, Gillesa Silvestriniho a Jiřího Kadeřábka.

První premiérou večera byly Archetypy pro symfonický orchestr (2006) Bohuslava Řehoře (* 1938). Sympatická skladba v první větě (Largo) začíná širokou meditací pastorálního typu. V průzračné harmonii nepřekračující hranice tonality celá věta obsahuje moravské názvuky. Skladatel ale k těmto inspiracím přistupuje novým způsobem a neméně osobitě je zpracovává. Forma první věty je třípětidílná, nálada hudby radostná. Krátká druhá věta (Allegro) funguje jako Scherzo. Počíná náznakem stínu, aby pak vyvolala obraz války, ničení. Třetí věta je zprvu lamentem za padlé, které později vyústí do optimistické nálady s lidovými náznaky (paralelní sexty apod.). Zároveň se zde prolíná tematický materiál předchozích vět včetně vzpomínky na válku. Celá osmnáctiminutová skladba potěšila svou radostnou atmosférou a neutuchajícím autorovým optimismem.
Orchestr prožil před koncertem perné chvilky, protože se na generální zkoušce ukázalo, že nakladatelství Triga vytisklo party trubek in C bez označení, ačkoliv v partituře byly uvedeny in B a hráči si proto takové nástroje připravili. Překvapivé je, že se na to nepřišlo v průběhu zkoušení. Naštěstí se této zrady hráči zhostili bez větších potíží.

Druhým kusem závěrečného koncertu byla skladba s názvem Cinq piéces pour cor anglais et orchestre „Études pour la Fleur inverse“ (2004) francouzského skladatele Françoise Sarhana (*1972), kterou autor napsal na objednávku Radia France. Objednávka měla zvláštní požadavky. Autor měl napsat sérii pěti skladeb, každou v délce asi dvou minut, které by se mohly hrát zvlášť nebo všechny dohromady. Všech pět částí je charakteristických postupným zvolňováním tempa a zřeďováním instrumentace, naopak začíná se dávat větší důležitosti sólovému partu, který celou skladbu uzavře. Sólistou se stal Jiří Zelba. Až příliš často ale tón jeho krásného nástroje zanikal ve vřavě orchestru, často zaviněnou i necitelnou instrumentací. Sólový part se povětšinou pohyboval v oblasti jednočárkované oktávy, ve které ale spoluhrálo až příliš nástrojů a proto se sólista leckdy neměl vůbec šanci prosadit. Autor zřejmě nevzal zcela v potaz akustické parametry tak velkého aparátu. Na nahrávce tento nepoměr není tak markantní, v sále ano. Forma skladby, jak jsem již napověděl výše, je velmi zajímavá. Každá část bezprostředně navazuje stejným materiálem na tu předchozí. Přechody k dalším oddílům jsou velmi zřetelné. První věta je velmi agresivní, zaujaly dobře uchopené sólové tympány. Druhá část v poněkud pomalejším tempu mírně zjihne. Sordinované trubky ostře útočí výkřiky proti sólistovi. Třetí kus je meditativní, čtvrtá a pátá část na tuto náladu navazuje a více jí prohlubuje. Od půlky poslední části sólista hraje sám, skladba končí lehce pastorálním vyznění. Interpreti skladbu přednesli přesvědčivě, jen občas bych se přimlouval za citlivější doprovodnou roli orchestru.

Po přestávce zazněla skladba Gillesa Silvestriniho (* 1961), kterou napsal na objednávku Radia France, Hommage à Ruysdaël pro fagot a orchestr (2004). Sólového partu se ujal Jaroslav Kubita. Autorovi fagot vždy připomínal venkov a zoraná pole, tak jak je vidíme na plátnech holandských umělců 17. století. Při komponování této pocty se inspiroval malířem Jacob van Ruysdaëlem, který měl ve zvyku vytvářet téměř „romantické“ kontrastní obrazy země a nebes, ubíhajících mraků a dramatické krajiny, kde vzácně se vyskytující postavy jako by se ztrácely v opuštěnosti světa. Skladatel zvolil velký orchestr, kde často dělené smyčce připomínají temné mraky, a kde překrývající se roviny znázorňují holandský horizont. Stejně jako u předchozí skladby jsem pozoroval problémy s instrumentací, sólový nástroj leckdy vůbec neměl šanci, aby byl do sálu slyšet.
Třináctiminutový náročný koncert, nástrojově vděčně napsaný, obsahuje dosti kontrastní hudbu, od pastorální linie po bouři. Hudební materiál kolísá mezi modálními a volně atonálními prvky. Rapsodická forma přináší řadu zvratů. Jímavá je plocha s clusterovými smyčci, kdy se nebe zakalí a pokřivené paprsky slunce, vyjádřené dvěma houslisty, protnou krajinu. Interpreti se skladby zhostili se ctí, bohužel orchestr si neuvědomoval, že doprovází sólistu a ten proto až příliš často zanikal v mase jeho zvuku.	Jaroslav Kubita

Po přestávce zazněla skladba Gillesa Silvestriniho (* 1961), kterou napsal na objednávku Radia France, Hommage à Ruysdaël pro fagot a orchestr (2004). Sólového partu se ujal Jaroslav Kubita. Autorovi fagot vždy připomínal venkov a zoraná pole, tak jak je vidíme na plátnech holandských umělců 17. století. Při komponování této pocty se inspiroval malířem Jacob van Ruysdaëlem, který měl ve zvyku vytvářet téměř „romantické“ kontrastní obrazy země a nebes, ubíhajících mraků a dramatické krajiny, kde vzácně se vyskytující postavy jako by se ztrácely v opuštěnosti světa. Skladatel zvolil velký orchestr, kde často dělené smyčce připomínají temné mraky, a kde překrývající se roviny znázorňují holandský horizont. Stejně jako u předchozí skladby jsem pozoroval problémy s instrumentací, sólový nástroj leckdy vůbec neměl šanci, aby byl do sálu slyšet.

Třináctiminutový náročný koncert, nástrojově vděčně napsaný, obsahuje dosti kontrastní hudbu, od pastorální linie po bouři. Hudební materiál kolísá mezi modálními a volně atonálními prvky. Rapsodická forma přináší řadu zvratů. Jímavá je plocha s clusterovými smyčci, kdy se nebe zakalí a pokřivené paprsky slunce, vyjádřené dvěma houslisty, protnou krajinu. Interpreti se skladby zhostili se ctí, bohužel orchestr si neuvědomoval, že doprovází sólistu a ten proto až příliš často zanikal v mase jeho zvuku.

Jaroslav Kubita

Kantáta Boží děti (Filii Dei) pro smíšený sbor, symfonický orchestr a zvukovou stopu (2007) Jiřího Kadeřábka (* 1978) se stala závěrečnou skladbou festivalu Pražské premiéry 2008. Byla uvedena v pražské premiéře, poprvé zazněla ve skladatelově rodném Zlíně. Na varhanní emporu vystoupal Slovenský filharmonický sbor (sbormistryně Blanka Juhaňáková), rozsáhlý orchestrální aparát byl rozšířený o zobcovou flétnu, rockovou baterii bicích a elektrickou kytaru. Téměř půlhodinová, multistylová kompozice plná překvapivých zvratů začíná sólem zobcové sopránové flétny, postupně se přidává orchestr se sborem, aby zahájil jedno z témat skladby. Tato melodie podle autora vznikla jako reakce na odchod blízkého člověka před dvěma lety. Čtyřicetičlennému sboru recitujícímu aleatorně text bohužel vůbec nebylo rozumět. V průběhu skladby se objevují texty ze Žalmů 135,15 (Modly pronárodů jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou), 148,3 (Chvalte ho. slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy) a citát z Listu Svatého apoštola Pavla Filipanům 2,15 (Aby jste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskrvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět), vše v latině podle Vulgaty. Dalšími elementy skladby jsou některé charakterové prvky populární hudby, citáty fragmentů Beethovenova Smutečního pochodu ze Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 Eroica a konečně zvuková stopa, zpracovávající znělky komerčních rozhlasových stanic a různé reklamní spoty. Rocková aparatura s elektrickou kytarou přerušuje impresionistické barvy úvodu skladby, poté doprovází sborové sólisty a krátké motivy vokálních skupin. Úsek je přerušen Beethovenovým citátem (ke konci narušený zvony, dalšími bicími nástroji a řehtačkami s klavírem), aby se znovu navrátila impresionistická harmonie sboru, která se v průběhu díla ještě několikrát vrátí podkreslována elektroakustickou složkou. Skladba je dosti inspirována metodou filmového střihu.
I při tak obrovsky rozmanitém materiálu ale působí jako celek a téměř půlhodinová plocha tvoří formálně dokonalý oblouk. Po několikanásobném opakování jednotlivých oddílů a ohromné gradaci celý hudební tok přerušuje vpád elektroakustické složky. Možná bych se přimlouval za její mírné zkrácení. Po jejím doznění nastupuje finále, zpracovávající kanonicky úvodní téma, poprvé uvedené v zobcové flétně. Maličko v tématu pociťuji vliv závěru Mahlerovy Osmé symfonie Tisíců (Ewig, ewig), ale to není na škodu. Provedení se interpreti zhostili s velikým nasazením a bylo vidět, že mu věnovali velikou péči.	Foto z provedení skladby

Kantáta Boží děti (Filii Dei) pro smíšený sbor, symfonický orchestr a zvukovou stopu (2007) Jiřího Kadeřábka (* 1978) se stala závěrečnou skladbou festivalu Pražské premiéry 2008. Byla uvedena v pražské premiéře, poprvé zazněla ve skladatelově rodném Zlíně. Na varhanní emporu vystoupal Slovenský filharmonický sbor (sbormistryně Blanka Juhaňáková), rozsáhlý orchestrální aparát byl rozšířený o zobcovou flétnu, rockovou baterii bicích a elektrickou kytaru. Téměř půlhodinová, multistylová kompozice plná překvapivých zvratů začíná sólem zobcové sopránové flétny, postupně se přidává orchestr se sborem, aby zahájil jedno z témat skladby. Tato melodie podle autora vznikla jako reakce na odchod blízkého člověka před dvěma lety. Čtyřicetičlennému sboru recitujícímu aleatorně text bohužel vůbec nebylo rozumět. V průběhu skladby se objevují texty ze Žalmů 135,15 (Modly pronárodů jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou), 148,3 (Chvalte ho. slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy) a citát z Listu Svatého apoštola Pavla Filipanům 2,15 (Aby jste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskrvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět), vše v latině podle Vulgaty. Dalšími elementy skladby jsou některé charakterové prvky populární hudby, citáty fragmentů Beethovenova Smutečního pochodu ze Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 Eroica a konečně zvuková stopa, zpracovávající znělky komerčních rozhlasových stanic a různé reklamní spoty. Rocková aparatura s elektrickou kytarou přerušuje impresionistické barvy úvodu skladby, poté doprovází sborové sólisty a krátké motivy vokálních skupin. Úsek je přerušen Beethovenovým citátem (ke konci narušený zvony, dalšími bicími nástroji a řehtačkami s klavírem), aby se znovu navrátila impresionistická harmonie sboru, která se v průběhu díla ještě několikrát vrátí podkreslována elektroakustickou složkou. Skladba je dosti inspirována metodou filmového střihu.

I při tak obrovsky rozmanitém materiálu ale působí jako celek a téměř půlhodinová plocha tvoří formálně dokonalý oblouk. Po několikanásobném opakování jednotlivých oddílů a ohromné gradaci celý hudební tok přerušuje vpád elektroakustické složky. Možná bych se přimlouval za její mírné zkrácení. Po jejím doznění nastupuje finále, zpracovávající kanonicky úvodní téma, poprvé uvedené v zobcové flétně. Maličko v tématu pociťuji vliv závěru Mahlerovy Osmé symfonie Tisíců (Ewig, ewig), ale to není na škodu. Provedení se interpreti zhostili s velikým nasazením a bylo vidět, že mu věnovali velikou péči.

Foto z provedení skladby

Skladba byla důstojným zakončením dramaturgicky velice zajímavého festivalu. Mnoho velmi dobrých skladeb by vůbec k uším českého posluchače nemělo šanci doputovat, protože CD se vydávají málo, jsou nedostupná a pokud je náhodou soudobá hudba vysílaná v Rozhlase, je téměř jako na hanbu odsunuta do nočních hodin, aby snad náhodou někoho neobtěžovala. Jsem velice rád, že jsem tento festival mohl osobně téměř celý vyslechnout, mnohé skladby byly velice inspirující. Pražské premiéry nám ukázaly rozmanité cesty soudobé hudby od tradičního proudu, neoklasicismu ke konstruktivní linii serialismu a spektralismu, tak i postmoderní fůzi všech existujících výrazových prostředků hudby. Doufejme, že pro nás budou uspořádány i v následujících letech. Dík patří celému organizačnímu týmu, který věnoval nemálo energie na uspořádání takovéto akce. Snad se opět na festivalu Pražské premiéry setkáme za rok!

Foto: Lukáš Kaloš