Pražské premiéry 2008 - Ohlédnutí
Lukáš Sommer 17.4.2008
Ambicí těchto řádek rozhodně není zastřešit předchozí salvu kritických textů z per našich redaktorů. A tempo Revue se jako mediální partner Pražských Premiér dostalo nejen na všechny akce přehlídky, naše redakce měla dokonce možnost studovat partitury všech světových premiér a mohli jsme tedy do svých textů začlenit reflexi provedení v konfrontaci s tím, co požaduje skladatel. Vybrané analyticko-kritické texty budou na stránkách A tempa rovněž k mání a proto si dovolím mezi dva bloky „seriózní“ žurnalistiky umístit poněkud odlehčenou reflexi právě uplynulých dnů.
O letošním ročníku mnozí zasvěcení hovořili jako o nejvydařenějším. Dramaturgie byla většinou velmi dobrá, délka koncertů vkusná. V porovnání s předchozími ročníky jsme také slyšeli více skutečně elitních novinek ze zahraničí: temná sónická poema Cristóbala Halffera, chladný a přísný Jacques Lenot, tlustými tahy znějící partitura Florentin Mulsant, Matteo Franceschini, Claude Ledoux, Jean-Luc Darbellay, Philippe Leroux, nechyběl žijící klasik Henri Duttileux, jehož cyklus Correspondances sklidil asi nejbouřlivější ovace. Pro mnohé české orchestry jsou Pražské premiéry patrně jedinou příležitostí, jak se na chvíli ocitnout mimo zaběhané muzeální „abonentky“ a nechat své útroby provětrat novým zvukem. Jak se ukázalo, některé se dokáží s netradiční hudbou vypořádat nadstandardně, jiné obstojně, další mají při komplikovanější dramaturgii značné potíže. I to je ale vlastnost Pražských Premiér, jejichž ústřední motto by mohlo znít Srovnávání. Takové, které předem nezvýhodní, necenzuruje, neubírá estetické svrchovanosti - a je o to výmluvnější. U takového „srovnávání“ ještě vydržím a pokusím se říci, jak jsem jej v průběhu přehlídky vnímal. Omezím se jen na orchestrální řadu.
Ty skutečně ‚konkurenceschopné‘ české skladby by se totiž daly spočítat na prstech jedné ruky. A není náhodou, že je to právě česká scéna, která se vůči současné - ze světa proudící - hudbě až úzkostlivě vymezuje jakousi blíže nespecifikovanou ‚vstřícností k posluchači‘. Právě ona tedy potřebuje zdravou konfrontaci jako sůl. Bezprostřední reakce návštěvníků na světové novinky totiž napověděly mnohé a rozhodně nevěstily ‚krizi‘ mezi ušima návštěvníka a skladatelem. Nekonal se ani starý známý konflikt mezi citovostí a intelektem - už proto, že nejlepší skladby přehlídky byly právě ty intelektuálně nejopracovanější. Naopak nejedna ‚vstřícně‘ současná česká partitura nám neodbytně připomínala prázdné sály pražských komorních přehlídek. Suma sumárum - nepočítaje hloučky samotných skladatelů, kteří se navzájem povzbuzovali, že „to přeci nemůže fungovat, když v tom nejni melodie“ jsem na žádného takového ‚posluchače‘ nenarazil. Naopak.
Jak dny plynuly, čím dál víc se na chodbách budovy Rudolfina vášnivě řešily otázky typu „co to tam tak divně šumělo, ty zvuky se musí jako rozepsat do not?“ a světe div se, vyptávali se náhodní návštěvníci, nikoli skladatelé. Zvědavost dala průchod pochopení a tak nebylo výjimkou, když se mnohý ‚nepoučený laik‘ zcela oddal nespoutané zvukovosti a jaksi omámen, těžko mohl přijmout instrumentační polopatismus – žel bohu většinou české kotliny, žel bohu starší generace, která působí na generaci mladší. Ta si naštěstí skladbami Ondřeje Štochla, Kryštofa Mařatky, Slavomíra Hořínky a Jiřího Kadeřábka svou tvář zachovala. Každý ze zmíněných autorů má již dost osobitou – tu amorfní, tu zvrásněnou - poetiku, kterou jsem naopak postrádal ve skladbách starších, z nichž mnohdy trčel ‚ohled k posluchači‘ jako sláma z bot. A tak když mě nejmenovaný český autor u sklenky vína nabádal, abych „psal, jak mi zobák narost“ (rozuměj pět linek pro smyčce = pět znějících hlasů), modlil jsem se v duchu za všechny studenty konzervatoře.
Pražské Premiéry pokaždé zahýbou vnitřnostmi zainteresovaných a zneklidní ty, kdo si na ně najdou cestu. Těm, co nestojí na svých nohách a schovávají se za posluchače, dají za uši právě posluchači. Ti, kteří ještě neprodýchali stylovou pluralitu, nabízí PP docela širokou paletu autorů, zemí, estetik. Pro ty, kdo jsou otevření duchem a milují hudbu, je přehlídka stále lákavějším místem pro setkávání se. Stačí si jen vybrat.