Pražské premiéry 2008 5. 4. - Hlavní program
Jan Fila 16.4.2008
Sobotní večer 5. dubna 2008 patřil Pražské komorní filharmonii s jejím šéfdirigentem Kasparem Zehnderem. Měli nelehký úkol, partitury předposledního koncertu Pražských premiér byly mimořádně obtížné.
První skladbou byla česká premiéra Archeologia del telefono. Concertante per 13 strumenti (2007) Itala Salvatore Sciarrina (* 1947). Poslech třináctiminutové, hráčsky nevděčné kompozice byl velkým utrpením. Třináct porůznu posazených hráčů mělo obtížný úkol provést dílo, v němž nebyla šance příliš ukázat své individuální schopnosti, skladba se po většinu doby nese v extrémně slabé dynamice. Začíná sólovým kontrabasem, který přednese kratičký motiv, k tomu hrají housle smyčcem o korpus nástroje (!). Pokud se autor domníval, že v sále bude vůbec něco slyšet, přepočítal se. Ani dva metry vzdálené mikrofony tak slabý zvuk téměř nezaregistrovaly. Až později se ukázalo, že se má pravděpodobně jednat o jakýsi jevištní prvek, protože do tohoto neslyšného šumu se přidává slabé víření na velký buben. Chápal jsem tu skladbu jako přehlídku příbuzných zvuků telefonu, které lze z ansámblu vyloudit. Nejexponovanější byl asi smyčcový kvartet (housle, viola, violoncello, kontrabas) a velký buben. Zhruba v polovině skladby se pomalu začíná probouzet dechová sekce. Party dřevěných nástrojů obsahují množství multifonik. Skladba vůbec netvoří formální oblouk, protože každý sebe-kratší motivek je ihned pohřben pausou. Klavír má za úkol jen opakovat několik tónů ve vrcholu čtyřčárkované oktávy. Až na konci zahraje známé zvonění mobilních telefonů Nokia. Soustavné poslouchání různých imitací bzučáků (např. frullato v nejhlubší poloze fagotu) bylo velmi únavné. Domnívám se, že interpreti skladbu přednesli dobře, ale dílu pomoci nemohli. Byli ostatně odměněni vlažným potleskem.
První půli koncertu uzavřela světová premiéra švýcarského skladatele Jean Luc Darbellaye (* 1946) Zéphyr pro A klarinet a komorní orchestr (2007). Sólový part přednesl švýcarský klarinetista Stephan Siegenthaler. Autor se v programu vyznal ze své lásky ke klarinetu laděném in A, protože ho považuje za výrazně tajemnější, než jeho dnes obvyklejší variantu in B. Úvod skladby se nese v konfrontaci mimořádně silné dynamiky orchestru a jemné dynamiky sólisty. Kratičké úryvky melodií nástroje i rozsáhlejší sólová vystoupení působí jakoby z jiného světa, světa plného tajemství, jemný, příjemně hladící vánek - jako Zephyr (bůh západního větru ve starořecké mytologii, obdobně jako jeho bratr Boreás, bůh severního větru). Bohužel tyto výstupy jsou až moc dlouhé a ztrácí se kontinuita hudebního vývoje. |
|
|---|---|
Téměř celou první polovinu je orchestr vlastně zbytečný, protože vždy po pár vteřinách zmlkne a nechává prostor sólistovi. Hudební materiál sólisty je modální, odvozený z hlavní tóniny nástroje, orchestrální pak volně atonální, aby byl v příkrém kontrastu s něžným sólovým partem. Bohužel příliš záhy po krátkém obohacení zvukovosti se hudba vrátí do původní nálady a poslední díl - jen klarinetové sólo v pianissimu - je příliš dlouhý. Pár vteřin trvající úplný závěr v orchestru tento fakt ještě umocňuje. Jinak sympatická skladba nezvládnutou formou utrpěla. Na téměř dvacetiminutovou plochu obsahuje příliš málo materiálu. Sólista part přednesl s velkým nasazením, není nic jednoduchého hrát pořád jen v pianissimu bez náznaku dynamického vývoje, orchestr nedostal šanci se nějak výrazněji předvést. |
 Stephan Siegenthaler |
Po pause zazněla světová premiéra skladby Martina Marka (* 1956) Il labirinto d’Orfeo pro klarinet, kytaru a komorní orchestr (2007-8). Sólové party přednesli britský klarinetista Gareth Davis a italská kytaristka Elena Càsoli, kterým autor skladbu věnoval. Vznikla z úryvků opery, z jejíž realizace z finančních důvodů sešlo. Mělo se jednat o parafrázi Monteverdiho Orfea s užitím několika citátů. Zmíněné čtyři fragmenty byly zakomponovány do třívětého dvojkoncertu pro klarinet a kytaru. Orfeus (klarinet-basklarinet) má svůj stín v orchestrálním hráči klarinetu. Euridika je kytara. Ke konci závěrečné věty se objeví elektrická kytara, aby se dožadovala opovržení, které způsobila svým selháním. Nějaké předěly mezi větami (♩ = 44, ♩ = 40 a ♩ = 48) jsem nezaregistroval. Hudebně autor vychází z Monteverdiho, téměř nic jiného ve čtvrthodinové skladbě není. Po úvodu sólistů přichází orchestr. Autor citáty „aktualizuje“ užitím tom-tomů a vibrafonu. |
|
|---|---|
Sólový kytarový part ve mně až příliš evokoval party skladeb Joaquina Rodriga (1901 - 1999). Jen provedení citátů ve druhé větě přináší odlišný materiál od Monteverdiho. Zde se klarinet-Orfeus mění v basklarinet. Celá skladba působí jako koláž, která nedrží pohromadě. Závěrečná scéna s elektrickou kytarou, s tom-tomy a high hat působí značně nevkusně - skoro jako Vangelisovo Dobytí ráje. Ani slapy a multifonika basklarinetu na konci dojem nezachrání. Poslech této skladby byl pro mně velkým zklamáním. |
 Elena Càsoli |
Provedení skladby
Il labirinto d´Orfeo
Koncert ukončila světová premiéra italsko-švýcarského skladatele Giorgia Teddeho (* 1958) Polaris für Orchester. Autor se skladbou pokusil vyjádřit svůj vlastní hudební pohled na vnímání rytmu. Do programu k tomuto tématu připojil úvahu. Skladatel použil komorní orchestr (dvojité dřevěné nástroje nahrazuje pikolou, anglickým rohem, basklarinetem a kontrafagotem) s rozšířeným obsazením bicích nástrojů, které rozdělil do třech bohatě obsazených baterií. |
|
Rytmus je velmi těkavý, téměř neustále se mění a mě tím velice zaujala. Úvodní část formy je ve znamení stále ubíhajících šestnáctin, střední díl ve znamení střídání nepravidelných taktů (5/16, 6/16, 7/16 apod.). V průběhu se materiál neustále zahušťuje až ke dvaatřicetinám. Skladatelovým cílem je upoutat pozornost posluchače k rytmické faktuře díla a probudit u něj tělesný vztah. Čtvrthodinové, mimořádně komplikované partitury se orchestr zhostil bez výraznějších potíží. Tato skladba byla dozajista nejzajímavější partiturou večera. |
|
Foto: Lukáš Kaloš