A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 5. 4. - Dopolední matiné

Jan Fila 16.4.2008

V sobotu dopoledne 5. dubna přijela do pražského Rudolfina Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským. Slabá návštěvnost byla jedinou vadou jinak pestré a zajímavé dramaturgie.

Komorní filharmonie
Pardubice

Koncert zahájila skladba Katarakt für grosses Ensemble (2003) Švýcara Andrea Lorenzo Scartazziniho (* 1971) v české premiéře. Rytmicky poměrně obtížná kompozice byla provázena množstvím nesouher, zvláště na začátku. Sama hudba přináší barevně rozmanitý materiál s využitím široké palety bicích nástrojů (např. flexatonu). Autor skladbu doprovodil poetickým komentářem, který obsah skladby trochu přibližuje, v některých aspektech naopak znejasňuje: „Zavřu za sebou dveře. Setřesu ze sebe svět, usednu, osvobodím se, odhodím vnější slupku, uvolním nejvnitřnější bytost, jež ve mně dřímá, naladím duši, čekám, hledím do zdi, až se pomalu rozplyne. Začínají se objevovat tvary, stopy zvuků vyňatých z jazyka. Skladba jako rituál, hudba jako vize. Nyní čtu tato znamení, tlumočím je – a poslouchám zas a znovu. Přeměňuji obrazy, překládám je, hledám cesty od oka k uchu – to je ze všeho nejtěžší. Tím, co mě přenáší z místa na místo, z taktu na takt, je zhmotněný zvuk, objevené gesto, hudební tvar, vrhající vpřed svůj stín a ukazující cestu. Výsledek: zjeví se mé šlépěje, vzpomínky na zemi, již jsem hledal sám v sobě. “ Katarakt je jakousi hudební skvrnou bez zjevného vývoje, ale stojí za poslech. Autor nastaví zrcadlo bizardního světa, který není třeba nějak hudebně vysvětlovat a rozvíjet.

Druhou skladbou byla česká premiéra Francouze Philippe Hersanta (* 1948) Musical humours pro violu a smyčcový orchestr (2003). Obtížný sólový part přednesl Pavel Cipris brilantně. Skladatel se inspiroval stejnojmennou sbírkou anglického gambisty a vojáka Tobiase Hume vydanou roku 1605. Přebírá z ní principy prudkých změn nálad od bujarého veselí, po radost až k nejhlubší melancholii. Různé epizody jednověté skladby citují několik Humeových veršů. Čtvrthodinový koncert začíná melancholickým úvodem violy a orchestru. Ten stále opakuje dva akordy odvozené z terciových struktur i za cenu disonantních střetů se sólistou. Forma je odvozena z ronda, první část vyústí do melancholické plochy, která je přerušena humorným vpádem sólisty. Tato epizoda pokračuje velmi rychlou částí, která nás zvukově zavádí až do světa rané renesance, případně do epochy předchozí – Ars novy nizozemské provenience a jejího typického ornamentálního zdobení. Další pokračování v různých variantách obměňuje nastíněný materiál. Pomalu vzrůstá napětí až do drženého tritonu v celém orchestru. Zklidnění přináší až materiál úvodu.
Part sólisty je obohacen o obrovské množství flažoletů, kde se ve velmi rychlém tempu střídají flažolety kvintové, kvartové, oba terciové - dokonce i v trylcích. Cadenza ve mě tak vyvolala jakousi asociaci jódlování. Sólista se mimořádně obtížného partu zhostil úspěšně, orchestr mu slušně sekundoval, i když se občas ozývaly intonační nečistoty. Skladba stála za poslech, dozajista byla nejzajímavějším dílem koncertu. Autor ji věnoval objednavateli Orchestre National de Chambre de Toulosse a Gérardovi Caussé.	Pavel Cipris

Druhou skladbou byla česká premiéra Francouze Philippe Hersanta (* 1948) Musical humours pro violu a smyčcový orchestr (2003). Obtížný sólový part přednesl Pavel Cipris brilantně. Skladatel se inspiroval stejnojmennou sbírkou anglického gambisty a vojáka Tobiase Hume vydanou roku 1605. Přebírá z ní principy prudkých změn nálad od bujarého veselí, po radost až k nejhlubší melancholii. Různé epizody jednověté skladby citují několik Humeových veršů. Čtvrthodinový koncert začíná melancholickým úvodem violy a orchestru. Ten stále opakuje dva akordy odvozené z terciových struktur i za cenu disonantních střetů se sólistou. Forma je odvozena z ronda, první část vyústí do melancholické plochy, která je přerušena humorným vpádem sólisty. Tato epizoda pokračuje velmi rychlou částí, která nás zvukově zavádí až do světa rané renesance, případně do epochy předchozí – Ars novy nizozemské provenience a jejího typického ornamentálního zdobení. Další pokračování v různých variantách obměňuje nastíněný materiál. Pomalu vzrůstá napětí až do drženého tritonu v celém orchestru. Zklidnění přináší až materiál úvodu.

Part sólisty je obohacen o obrovské množství flažoletů, kde se ve velmi rychlém tempu střídají flažolety kvintové, kvartové, oba terciové - dokonce i v trylcích. Cadenza ve mě tak vyvolala jakousi asociaci jódlování. Sólista se mimořádně obtížného partu zhostil úspěšně, orchestr mu slušně sekundoval, i když se občas ozývaly intonační nečistoty. Skladba stála za poslech, dozajista byla nejzajímavějším dílem koncertu. Autor ji věnoval objednavateli Orchestre National de Chambre de Toulosse a Gérardovi Caussé.

Pavel Cipris

Po přestávce zaznělo šestiminutové Adagio pro smyčcový orchestr (2006) belgického skladatele Claude Ledouxe (* 1960) v české premiéře. Začíná výkřikem celého orchestru a jeho sónickým zpracováním. Formálně se jedná o velkou třípětidílnou formu rapsodického charakteru. V každé části se představují sólisté jednotlivých nástrojových skupin. Skladba nutí k velkému zamyšlení. Pozitivní asociace tato hudba asi vyvolat nemůže, naopak v posluchačích vzbuzuje hlubokou depresi.

Koncert pro dvoje housle a smyčcový orchestr, op. 191 Tomáše Svobody (* 1939), žijícího trvale ve Spojených státech Amerických, zazněl v podání Jiřího Pospíchala a Ondřeje Skopového ve světové premiéře. V dnešní době je možné vše, takže k tomu, že se autor zcela vrátil k barokní hudební řeči, nelze nic namítat. Celý třívětý čtvrthodinový dvojkoncert je napsán neuvěřitelně propracovanou kontrapunktickou technikou. V Toccatě jsme obdivovali kánon mezi sólisty a orchestrem. Věta je třídílná – expozice (d moll), provedení (a moll) a repríza (d moll). Druhá Passacaglia počíná prostým tématem v basu a následně dvojhlasem sólistů. Postupný nárůst počtu hlasů umocňuje majestátnost tématu.
V expozici tématu jsme bohužel mohli zaznamenat dosti velký počet intonačních nepřesností ve spodních smyčcích. Závěrečná Fuga velmi překvapila, protože porušila barokní doktrínu fugy jako takové. Věta je v rondové formě v rytmu gigue ve 12/8 taktu. Expozice tématu probíhá v sólových nástrojích za doprovodu bassa continua v C dur. Autor dílem složil hold svému největšímu vzoru Johannu Sebastianovi Bachovi.	Tomáš Svoboda

Koncert pro dvoje housle a smyčcový orchestr, op. 191 Tomáše Svobody (* 1939), žijícího trvale ve Spojených státech Amerických, zazněl v podání Jiřího Pospíchala a Ondřeje Skopového ve světové premiéře. V dnešní době je možné vše, takže k tomu, že se autor zcela vrátil k barokní hudební řeči, nelze nic namítat. Celý třívětý čtvrthodinový dvojkoncert je napsán neuvěřitelně propracovanou kontrapunktickou technikou. V Toccatě jsme obdivovali kánon mezi sólisty a orchestrem. Věta je třídílná – expozice (d moll), provedení (a moll) a repríza (d moll). Druhá Passacaglia počíná prostým tématem v basu a následně dvojhlasem sólistů. Postupný nárůst počtu hlasů umocňuje majestátnost tématu.

V expozici tématu jsme bohužel mohli zaznamenat dosti velký počet intonačních nepřesností ve spodních smyčcích. Závěrečná Fuga velmi překvapila, protože porušila barokní doktrínu fugy jako takové. Věta je v rondové formě v rytmu gigue ve 12/8 taktu. Expozice tématu probíhá v sólových nástrojích za doprovodu bassa continua v C dur. Autor dílem složil hold svému největšímu vzoru Johannu Sebastianovi Bachovi.

Tomáš Svoboda

Koncert zakončilo desetiminutové Movimiento pro komorní orchestr (2004) Španěla Jesús Torrese (* 1965) v české premiéře. Skladba vznikla na objednávku Střediska pro šíření soudobé hudby španělského Ministerstva kultury jako povinný kus pro dirigentskou soutěž Cadaqués Orchestra. Autor nám v programu poskytl velmi komplexního průvodce svou třináctidílnou skladbou. Jednotícím prvkem je velmi složitý rytmus v různých taktech, což se bohužel dost často podepsalo i na souhře celého orchestru. Zajímavé je využití hoquetové techniky, kterou se autor inspiroval ve středověkém vícehlasu. Formálně velmi složité dílo působí jako konzistentní celek. Skladba byla důstojným zakončením zajímavého dopoledního koncertu.

Foto: Zdeněk Chrapek