A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 4. 4. - Hlavní program

Marie Holáňová 15.4.2008

Koncert v podání České filharmonie s dirigentem Michelem Swierczewskim patřil převážně francouzské hudbě. Početně zastoupené publikum a jeho nadšené reakce potvrdilo šťastně zvolenou dramaturgii.

První kompozice m´M (2003), jíž zahájil koncert skladatel *Philippe Leroux* (1959), stylově inklinuje ke spektralismu. Zároveň využívá prvků concerta grossa, což prozradilo i vizuální postavení některých nástrojů orchestru - jeden sólo kontrabas byl včleněn do první řady vedle violoncell, klavír a harfa do středu orchestřiště. Ve zvuku se pak nejvíce proklamoval smyčcový kvintet (2 vni., vla., vcl. a cb.) jako sólové concerti. Dílo se zarámovalo v začátku stoupajícími a v závěru klesajícími glissandy smyčcových nástrojů. Dění vyplňující ostatní prostor bylo velmi členité a celkem formálně komplikované, což kladlo větší nároky na pozornost. Hudba měla ale tah a pokud měl někdo spadeno na práci v detailech, zde si jí mohl užít dosyta. Klavír s harfou měli podobnou úlohu, a to podpořit strunným drnkáním neustálý mihotavý opar hemžících se repetovaných tónových shluků, proměnlivých mikrostruktur. Rytmičtější či akcentovanější místa bohužel prozradila nesouhru orchestru a mnohá z nich se jevila jako nadmíru důmyslná v rytmickém zápise, což ovšem, domnívám se, nebylo záměrem autora.
Dalo se očekávat, že jemná, chvějivá atmosféra se vytratí v posledním vysokém flažoletu houslí, jak byly na festivalu překvapivě často zakončovány některé kompozice. Vše zaniklo k velkému překvapení zcela jiným způsobem, jakýmsi vtipným roztomilým ocáskem z miniaturních instrumentálních nápadů. Velmi to kvituji. Dílu vzhledem ke způsobu stavby materiálu prospělo, že bylo řazeno na první místo v programu.	Philippe Leroux

První kompozice m´M (2003), jíž zahájil koncert skladatel Philippe Leroux (1959), stylově inklinuje ke spektralismu. Zároveň využívá prvků concerta grossa, což prozradilo i vizuální postavení některých nástrojů orchestru - jeden sólo kontrabas byl včleněn do první řady vedle violoncell, klavír a harfa do středu orchestřiště. Ve zvuku se pak nejvíce proklamoval smyčcový kvintet (2 vni., vla., vcl. a cb.) jako sólové concerti. Dílo se zarámovalo v začátku stoupajícími a v závěru klesajícími glissandy smyčcových nástrojů. Dění vyplňující ostatní prostor bylo velmi členité a celkem formálně komplikované, což kladlo větší nároky na pozornost. Hudba měla ale tah a pokud měl někdo spadeno na práci v detailech, zde si jí mohl užít dosyta. Klavír s harfou měli podobnou úlohu, a to podpořit strunným drnkáním neustálý mihotavý opar hemžících se repetovaných tónových shluků, proměnlivých mikrostruktur. Rytmičtější či akcentovanější místa bohužel prozradila nesouhru orchestru a mnohá z nich se jevila jako nadmíru důmyslná v rytmickém zápise, což ovšem, domnívám se, nebylo záměrem autora.

Dalo se očekávat, že jemná, chvějivá atmosféra se vytratí v posledním vysokém flažoletu houslí, jak byly na festivalu překvapivě často zakončovány některé kompozice. Vše zaniklo k velkému překvapení zcela jiným způsobem, jakýmsi vtipným roztomilým ocáskem z miniaturních instrumentálních nápadů. Velmi to kvituji. Dílu vzhledem ke způsobu stavby materiálu prospělo, že bylo řazeno na první místo v programu.

Philippe Leroux

Premiéra Zvěrohry (2007-2008) *Kryštofa Mařatky* (1972), českého skladatele žijícího ve Francii, vzbudila velký ohlas. Orchestr se proměnil v kulisu prehistorické fauny, v jehož čele se vyvýšil pračlověk v podobě sólového ženského hlasu. Ten reagoval na ataky dynamických projevů živočišné říše se strhujícím efektem. Zvěrohrou navazuje autor na skladbu Otisk s podtitulem Naleziště preinstrumentální hudby paleolitu (2004), která vytváří obraz člověka fascinovaného zvuky vytvářených instrumentů. Obě díla jsou kompozičně úzce příbuzná, nejvíc je to patrné v závěru obou skladeb - rytmizovaném tutti. Idea, ke které Mařatka směřuje, tedy přemítat o počátku lidstva na zemi, téměř intuitivně rekonstruovat dávnou realitu, a to vše s úzkým zaměřením na lidské vnímání a vytváření zvuku, je něčím, co zatím nemá v hudbě moc konkurence. Skladatel tím zaplňuje prázdné místo a troufám si říct, že díky tomuto originálnímu nápadu a jeho důmyslném zpracování se v budoucnu výrazněji zapíše do hudebních dějin. Francouzská sopranistka Elena Vassilieva předvedla paletu zvuků a tónů, jež mnohdy přesahovaly zdravé zacházení s hlasivkami. Imitace všelikých pravěkých zvířat a hmyzu tím ale získala na podivuhodné věrnosti. Není zapotřebí dodávat, že k tomu přispěla perfektně zvládnutá technika zpěvu, jakou Vassilieva oplývá. Co ale víc, její strhující přednes by se mohl postavit na roveň těm nejznamenitějším hercům.
Suverenita, s jakou měla svůj part nastudovaný, a především její naprostá odevzdanost ideje skladby, takové interpretační kvality se jen tak nevidí. Měla jsem dojem, že extrémně náročný part ani snad nepotřebuje, neboť do něj nahlížela velice spoře. Partitury Kryštofa Mařatky patří k těm nejtěžším, jaké dnes v soudobé hudbě vznikají. Není lehké nastudovat ji ve všech předepsaných aspektech a naše orchestry zatím nemají mnoho zkušeností s tímto typem muziky. České filharminii byl jistě velikou odměnou obrovský závěrečný aplaus.	Kryštof Mařatka s Elenou Vassilievou

Premiéra Zvěrohry (2007-2008) Kryštofa Mařatky (1972), českého skladatele žijícího ve Francii, vzbudila velký ohlas. Orchestr se proměnil v kulisu prehistorické fauny, v jehož čele se vyvýšil pračlověk v podobě sólového ženského hlasu. Ten reagoval na ataky dynamických projevů živočišné říše se strhujícím efektem. Zvěrohrou navazuje autor na skladbu Otisk s podtitulem Naleziště preinstrumentální hudby paleolitu (2004), která vytváří obraz člověka fascinovaného zvuky vytvářených instrumentů. Obě díla jsou kompozičně úzce příbuzná, nejvíc je to patrné v závěru obou skladeb - rytmizovaném tutti. Idea, ke které Mařatka směřuje, tedy přemítat o počátku lidstva na zemi, téměř intuitivně rekonstruovat dávnou realitu, a to vše s úzkým zaměřením na lidské vnímání a vytváření zvuku, je něčím, co zatím nemá v hudbě moc konkurence. Skladatel tím zaplňuje prázdné místo a troufám si říct, že díky tomuto originálnímu nápadu a jeho důmyslném zpracování se v budoucnu výrazněji zapíše do hudebních dějin. Francouzská sopranistka Elena Vassilieva předvedla paletu zvuků a tónů, jež mnohdy přesahovaly zdravé zacházení s hlasivkami. Imitace všelikých pravěkých zvířat a hmyzu tím ale získala na podivuhodné věrnosti. Není zapotřebí dodávat, že k tomu přispěla perfektně zvládnutá technika zpěvu, jakou Vassilieva oplývá. Co ale víc, její strhující přednes by se mohl postavit na roveň těm nejznamenitějším hercům.

Suverenita, s jakou měla svůj part nastudovaný, a především její naprostá odevzdanost ideje skladby, takové interpretační kvality se jen tak nevidí. Měla jsem dojem, že extrémně náročný part ani snad nepotřebuje, neboť do něj nahlížela velice spoře. Partitury Kryštofa Mařatky patří k těm nejtěžším, jaké dnes v soudobé hudbě vznikají. Není lehké nastudovat ji ve všech předepsaných aspektech a naše orchestry zatím nemají mnoho zkušeností s tímto typem muziky. České filharminii byl jistě velikou odměnou obrovský závěrečný aplaus.

Kryštof Mařatka
s Elenou Vassilievou

Skladba ...numquam excidit... (2007-2008) (nikdy nezanikne) Slavomíra Hořínky (1980) zazněla ve světové premiéře. Výchozí ideou se autorovi stal úryvek novozákonních veršů hovořících o lásce ze 13. kapitoly prvního listu Korintským. Význam poselství je stejně podstatný jako význam samotné hudby, proto není od věci krátká citace: ...Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Text je nejen předlohou, ale i strukturálním východiskem pro následné variační dění. Tyto variace probíhají spíše podprahově na půdorysu tří, posluchačsky zřetelných bloků. Prvním je konfliktní dialog mezi tutti orchestrem a clusterovými prodlevami, druhým je názvuk lidové a "starozákonní" melodiky - časté autorovy inspirace, třetím pak meditativní, tonálně rozostřená plocha. Hudební vyprávění je klidné a plynulé, s příjemným instrumentálním zázemím. Jediné, co z mého pohledu mohlo vnitřní rozjímání narušit zvenčí, byl krátký úsek v charakteru lidových popěvků, které na rozdíl od jednotné a přesvědčivé poetiky celého díla nepůsobily původně. Dílo vyznělo v kontextu okolních skladeb jednoznačně nejpozitivněji.

Skladatel *Henri Dutilleux* (1916) se na festivalu představil úspěšně již předchozí den a nejinak tomu bylo tentokrát s kompozicí Sur le même accord (Na stejném akordu) (2001-2002) pro housle a orchestr. Dílo je věnováno světoznámé houslové virtuózce Anne-Sophii Mutter. V podání Raphaela Olega skladba vyzněla velmi přirozeně. Čistota hry a výraz obestřený jakousi hlubokou pokorou se s nocturnově laděnou hudbou dokonale snoubil.
Jednovětou skladbou prochází jeden šestitónový akord, jak naznačuje název, a tím dostává hudba jednotný ráz. Tento zúžený materiálový výběr neubírá na autorově bohaté melodičnosti, jíž ve své hudbě vždy exceluje. Naproti tomu je toto omezující soustředění poutavě zpracováno a odvíjí se v nesčetných instrumentálních odstínech. Přesto jakoby trochu odňalo ze skladatelovy rozmanitosti.	Raphael Oleg

Skladatel Henri Dutilleux (1916) se na festivalu představil úspěšně již předchozí den a nejinak tomu bylo tentokrát s kompozicí Sur le même accord (Na stejném akordu) (2001-2002) pro housle a orchestr. Dílo je věnováno světoznámé houslové virtuózce Anne-Sophii Mutter. V podání Raphaela Olega skladba vyzněla velmi přirozeně. Čistota hry a výraz obestřený jakousi hlubokou pokorou se s nocturnově laděnou hudbou dokonale snoubil.

Jednovětou skladbou prochází jeden šestitónový akord, jak naznačuje název, a tím dostává hudba jednotný ráz. Tento zúžený materiálový výběr neubírá na autorově bohaté melodičnosti, jíž ve své hudbě vždy exceluje. Naproti tomu je toto omezující soustředění poutavě zpracováno a odvíjí se v nesčetných instrumentálních odstínech. Přesto jakoby trochu odňalo ze skladatelovy rozmanitosti.

Raphael Oleg

Večer uzavřela skladba s příhodným názvem Finale pour orchestre (2007) Bruno Mantovani (1974). Pokud někdo nahlédl do programové brožury Pražských premiér a vyhledal toto jméno, dá mi jistě za pravdu, že má autor za svého krátkého života na kontě nemalé úspěchy - prestižní stipendia, vynikající studijní výsledky a spolupráce se světovými orchestry. Je mi proto velmi líto, že má koncentrace po čtyřech tak osobitých skladbách již neměla dost sil k soustředění. Svůj problém vidím ve dvou věcech. Za prvé se název skladby těžko slučoval s mojí představou. Charakter finále bych hledala spíše ve velkolepém či slavnostním smyslu, kdy vše pospíchá k závěrečnému vrcholu. V tomto případě byl efekt opačný. Po každé částečné gradaci se navracelo ke stojatým prodlevám, takže čas se stále zastavoval, než aby šel vstříc konci. Druhý problém už více koresponduje s dramaturgií koncertu. Škála výpovědí předchozích děl vždy prozrazovala více méně pochytitelný obsah, nechci říci přímo dějovou linii, ale jakési vyprávění v hudbě. Finale bylo postaveno ale na statičnosti a neuspokojeném napětí, které se stupňováním až negovalo. Vracím-li se ale k prvnímu zmíněnému problému, musím uznat, že i tam jeho univerzalita pokulhává a taktéž vyvstalo až konfrontací s dramaturgickým okolím. Proto bych někdy velmi ráda tuto bez pochyb pozornostihodnou skladbu vyslechla znovu.

Jestli se od některých orchestrů očekával opravdu kvalitní a důstojný výkon, pak to byla Česká filharmonie. Očekávání ale předčilo výsledek a na rozdíl od všech skladeb tohoto večera, které vytvořily jednu z nejlepších přehlídek soudobé skladatelské originality a vyspělého řemesla, se dá k interpretačnímu výkonu přistupovat poněkud shovívavěji (nesouhra a nedotaženost v m´M a ...numquam excidit..., "dokomponovaná" místa ve Zvěrohře, zjevná a neskrývaná nejistota bicistů ve skladbě Finale, atd.). Samozřejmě, že program byl dosti náročný, ale to se dá konstatovat i u mnohých dalších. Připomeňme si precizní a suverénní výkon Moravské filharmonie Olomouc, či PKO. Bohužel se zapomíná na jednu důležitou pravdu: interpret je ten, který může novým dílům jak pomoci, tak velmi uškodit, neboť jen málokdo má to privilegium dostat se k partituře a ověřit si skladatelovu představu s výsledným provedením. Nemluvě o tom, že většina lidí nemá vysoké hudební vzdělání, aby se ve složitých partiturách vyznala. Proto je nesmírně důležité, jak věrně se dílo nastuduje a přenese k posluchačově uším. Ty jsou přece jediným rozpoznávacím vjemem. Česká filharmonie, stejně tak jako významné české skladatelské osobnosti patří ke klenotnici našeho kulturního bohatství, kterým se můžeme chlubit a těšit se z něj. Doufejme, že se vzájemně nebudou rozcházet, ale naopak podporovat.

Foto: Lukáš Kaloš