Pražské premiéry 2008 4. 4. - Hudba na výstavě

Josef Počepický 15.4.2008

Poslední komorní koncert Pražských premiér se odehrál v pátek v Sukově síni. Zasmušilá obloha spolu s občasnou přeháňkou zdravily Pražské obecenstvo. Resonance a další interpreti měli uvést skladby autorů V. Kučery, M. Macourka, E. Nunnese a D.G. de la Rubii. Z jedné třetiny zaplněný sál po šesté hodině utichl a koncert začal.

Soubor Resonance
pod vedením M. Macourka

Prvním bodem pátečního koncertu byla světová premiéra skladby Otčenáš od Michala Macourka. Dílo vzniklo jako hudební vyrovnání se se smrtí Harryho Macourka (skladatelova dědečka), na jehož text je skladba zkomponována. Hudba začíná harmonickou kadencí smyčcového kvinteta, která je na půdorysu rozšířené diatoniky. Po jakési ansámblové předehře nastupuje baryton. Pěvcova melodie je doprovázena harmonickou kadencí z počátku skladby, doplněna clustery, materiál se vrství, zhušťuje, uvolňuje. Celým dílem prochází na určitých místech tep ve vibrafonu. Komplex na mne působí lehce modálním dojmem, do jisté míry je pravidelně členěn a vhodně nástrojově obsazen. Nejspíš vinou místní akustiky nebylo barytonistovi Petru Matuzskovi příliš rozumět. Kompozice je silnou niternou zpovědí, autorovi se podařilo propojit hudbu s textem. Neobvyklé nástrojové obsazení v kombinaci se silou autentickou výpovědí vytváří vyšší celek nesmírné působivosti. Lyrická, snová, barevná, mrazivá, temná - všechny tyto a ještě mnohé jiné atributy kompozici přináleží. Pro mne osobně byla nejpochopitelnější a zároveň nejsilnější skladbou koncertu. Ansámbl Rezonance za řízení M. Macourka provedl skladbu s nasazením a důvěrou.

Další světová premiéra nesla název Života divuplný čas na texty R. M. Rilkeho. Václav Kučera zhudebnil pro soprán, klavír a flétnu čtyři básně ke 130. výročí básníkova narození (2005).  Začátek zní silně romanticky až impresionisticky, klavír a flétna doprovází vokální linku, rozčleněnou na sloky a mezihry. V druhé básni rozvláčná melodie, ve třetí ponurý rejstřík, ve čtvrté ubývání konsonancí. Celý cyklus na mne působil diatonickým světem s velmi exponovaným vokálním partem. Velká hlasová ekvilibristika Gabriely Podnecké způsobila, že zpěv zněl jakoby s lehkostí a skoro bez námahy. Martin Čech za flétnou a Daniel Wiesner za klavírem nás kompozicí taktéž bez problémů provedli. Jediné co provedení uškodilo, bylo občasné zvukové překrývání nástrojů navzájem, což vedlo místy k menší zřetelnosti. Jazyk autora působí jako hudební retro-romantismus.

Třetí dílem, které mělo českou premiéru, je skladba La main noir. Portugalec Emmanuel Nunes zde pro tři violy rozvrhl skladbu značné technické náročnosti v duchu punktualismu. Krátké úseky, nemelodické, flažoletové, unisonové i kontrapunktické jsou za sebe seřazeny v rychlém sledu. Když už to vypadá, že se nějaká hudební myšlenka výrazněji rozvětví, je tok přerušen a následuje myšlenka nová. Pro mne však postrádá skladba souvislejší tah. Violisté Jan Pěruška, Kristýna Fialová a Jan Melichar neměli s interpretací problém.

Komorní koncert se nesl v poměrně přátelské atmosféře. Interpreti odvedli velmi slušné výkony. Jak jsem již řekl, mne osobně nejvíce zaujala Macourkova skladba, nejen intimností a niterností obsahu, ale i celkovým rozvržením působivé kompozice.

Foto: Lukáš Kaloš