Následující dílo Nachtfrühling (2007) představil belgický skladatel Benoit Mernier (1964). Hudba vlastně přejímá úseky z autorovy opery Frühlings Erwachen, ne ve smyslu suity, spíše jako inspirace konkrétního kompozičního materiálu. Příběh, který se na operu vztahuje, zde zůstává ve formě programní symfonické básně. Celá skladba je utkána z jednotného stylového jazyka. Vesměs se jedná o tonální centra řazená za sebou - může jím být pouhý souzvuk - která obepíná a destabilizuje chromatický pohyb. Poetická, snová část čerpá hlavně z barvy smyčcových nástrojů. Tu následuje po krátkém úvodu rytmičtější scherzo s řídkou až sólistickou instrumentací, které svou extrovertní povahou předchozí meditaci naruší, či řečeno s trochou personifikace, vyvede z míry. Ponořená nálada se ale stále vrací. Průběžné znění především smyčcových nástrojů ve vysokých polohách přináší éteričnost, kterou autor podporuje mihotavým závěsem tremoll nebo jiným rychlým intervalově těsným pohybem. Ten se postupně násobí a napíná k zaoblenému, nijak příkrému vrcholu, z nějž k závěru klesne do nízké polohy a poklidného, opět introvertního stavu. Skladba se i díky svědomitému nastudování poslouchala velmi dobře. Z mé zkušenosti se její jemné nuance ještě lépe pochytily se zavřenýma očima.

Nejmladší autor večera, Ital Matteo Franceschini (1979) tak trochu svou skladbou La casa dell´ eremita (2005) postrčil posluchače směrem k soudobějším praktikám. A to nejen ve smyslu kompozičním, ale též míněno v obecnější rovině postmoderního uvažování. Tato hudba má samozřejmě sama o sobě vypovídající hodnotu, ale nahlédneme-li do autorského slova v programu, začne na nás z nejedné věty vyskakovat jeho nejčastější slovo v mnoha variantách: „imaginace“. Obsah komentáře je pak skoro stejně tak imaginativní a neuchopitelný. Autor je ale přes svůj věk opravdovým mágem, s hudbou čaruje. Za velkolepého vstupu dominujících žesťů, které se vzápětí dramaticky vybouří do prvního vrcholu, vzroste zároveň napětí. Následující dění se zachytí na stálé prodlevě s neposedným a  akusticky proměnlivým pohybem. Takto tvořená pásma v obměnách několikrát pohltí různě instrumentované akcentované ataky, až se prodleva na chvíli vytratí a připomíná se jen náznaky. V závěru ji nahradí ostinátní, až srdeční tep tympánů v lyričtějším okolí, jenž utne poslední akcent. Oscilování mezi nervozitou a klidem má několik dramatických míst, všechna jsou vytvořena s perfektní představou o zvuku, barvě, celkové dramaturgii. Instrumentálně vše velmi dobře funguje, v tomto případě i bez kontroly s partiturou. Velmi oceňuji provedení orchestru, neboť skladba nepatří mezi lehce nastudovatelné partitury. Tato dá spíše hodně práce. Výsledek se zdařil!

Kompozice Correspondances (2002-2004) pro soprán a orchestr francouzského skladatele Henriho Dutilleux (1916) byla od doby svého nedávného vzniku již několikrát ve světě provedena. Není se co divit, Dutilleux je mistr barev a melodické invence. Jeho osobní umělecko-profesní nároky se o to více projevují v přísném sebekritickém výběru při vydávání svých skladeb. Můžeme být jenom vděčni, že touto autorskou cenzurou prošla tak okouzlující skladba, jakou je Correspondances. Bohužel při zaznění na Pražských premiérách jí pár věcí neprospělo. Jednotlivé věty - dopisy jsou řazeny podle čísel, tedy mají své pořadí. Na české premiéře ale jako první zazněla část třetí - Gong na báseň Reinera Maria Rilkeho, kdežto úvodní Dance cosmique s verši indického spisovatele Prithwindry Mukherjeeho následoval v pořadí jako druhý. Z hlediska dramaturgie celku v této změně nespatřuji žádný pozitivní účinek. Dance cosmique má vyloženě zahajovací atmosféru, příhodnou energii pro první kontakt s posluchačem. Gong je naopak váhavý a má spíše charakter mezihry. Ostatní věty šly již ve správném pořadí. Orchestr zřejmě nedostál potřebného času k nastudování, nebo partituru trochu podcenil. Z poslechu bylo patrné, že hudba je příliš nervózně hnaná kupředu a prokomponovanost frází interpretačně nedozrála natolik, aby si je bylo možno prožít, prodýchat. Co se dynamických vln týče, kterých je zde nespočet a tvoří nádherné odstíny, nebyly dostatečně předneseny. Místo přesvědčivosti se v bojácné hře (nejvíce v žesťové sekci a akordeonu) vytratilo mnohé z barev a instrumentálních fines. Na výsledném vyznění se snad stejnou měrou s orchestrem podílela kanadská sopranistka Soula Parassidis (1981), která bezpochyb kromě oslnivého šarmu zaujala teplou, až zastřenou barvou hlasu, tedy spíše mezzosopránovou. Ani jednu z možných poloh však neobhájila, neboť v nízké a ještě méně ve vysoké hlas nezněl, nerezonoval. Je možné, že orchestr mnoho z dynamiky ubral, aby hlas nepohltil.