A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 3. 4. - Sukova síň

Eva Reiserová 14.4.2008

Čtvrteční koncert v rámci druhé linie přehlídky Pražských premiér, Hudba a výstava, patřil souboru Konvergence, který se výhradně věnuje interpretaci nových kompozic. Na naší hudební scéně se prosazuje díky dramaturgické koncepci svých koncertů, ale také interpretačnímu nasazení všech hráčů, čemuž zůstali věrni i tentokrát. V jejich podání zazněly tři světové premiéry z pera skladatelů tohoto sdružení a dvě starší skladby esteticky spřízněných autorů, zastupujících Francii.

Soubor Konvergence

Trochu proti proudu programu se pokusím zabývat nejprve kompozicemi, které spojuje jednak to, že byly uvedeny třemi skladateli sdružení Konvergence ve světové premiéře a zároveň čerpají z mimohudební, výtvarné nebo poetické inspirace, jež ostatně scelovala výběr všech skladeb večera.

Michaela Plachká (1981, Česká republika) představila jednovětou skladbu Ruhige Blumen pro klarinet, violu, kytaru a violoncello. Tentokrát se nechala inspirovat stejnojmenným obrazem Ruhige Blumen F. Hundertwassera. Střet rušného světa odlišných jedinců s poklidem přírodní říše přenesla autorka do formální struktury kompozice, ze které vychází dvě polohy - klidná a vzrušená. Aby jejich střídání nenabylo dojmu banálního prohazování, je zhruba do dvou třetin skladby vsazena sólová „kadence“ klarinetu, která ovšem zároveň přebírá úlohu zklidňující plochy díky intimnímu zvuku nástroje. Nejvíce se mi líbilo zvukové ztvárnění myšlenky, kdy jsem se nemohla zbavit představy odlehčené, volně plynoucí faktury renesanční hudby, do které je velmi jemně vetkán prvek moravského folklóru, zejména v patru klarinetu (jak by ne, když autorka pochází z Moravy).
Nástroje používá Plachká rovnocenně a využívá hlavně možností propojování zvukomalebných efektů (arpeggio, glissando, frullato, dech do nástroje, tremollo ad.) na základě jejich odlišných témbrů. Kytara a v menší míře violoncello vytváří harmonický základ s tím, že v partu cella chvílemi prochází volně rytmizovaný kráčející bas. Ostatní party zní jako volné improvizace k tomuto základu.	Hanuš Bartoň, Michaela Plachká a Juraj Filas

Michaela Plachká (1981, Česká republika) představila jednovětou skladbu Ruhige Blumen pro klarinet, violu, kytaru a violoncello. Tentokrát se nechala inspirovat stejnojmenným obrazem Ruhige Blumen F. Hundertwassera. Střet rušného světa odlišných jedinců s poklidem přírodní říše přenesla autorka do formální struktury kompozice, ze které vychází dvě polohy - klidná a vzrušená. Aby jejich střídání nenabylo dojmu banálního prohazování, je zhruba do dvou třetin skladby vsazena sólová „kadence“ klarinetu, která ovšem zároveň přebírá úlohu zklidňující plochy díky intimnímu zvuku nástroje. Nejvíce se mi líbilo zvukové ztvárnění myšlenky, kdy jsem se nemohla zbavit představy odlehčené, volně plynoucí faktury renesanční hudby, do které je velmi jemně vetkán prvek moravského folklóru, zejména v patru klarinetu (jak by ne, když autorka pochází z Moravy).

Nástroje používá Plachká rovnocenně a využívá hlavně možností propojování zvukomalebných efektů (arpeggio, glissando, frullato, dech do nástroje, tremollo ad.) na základě jejich odlišných témbrů. Kytara a v menší míře violoncello vytváří harmonický základ s tím, že v partu cella chvílemi prochází volně rytmizovaný kráčející bas. Ostatní party zní jako volné improvizace k tomuto základu.

Hanuš Bartoň, Michaela Plachká
a Juraj Filas

Na začátek byla tedy navozena intimnější atmosféra, na kterou navázala další skladba Kapky pro basklarinet, kytaru, bicí nástroje a klavír Tomáše Pálky (1978, Česká republika). Strukturálně vychází z textu básně M. Plachké, který ovšem explicitně hudebně nevyjadřuje. Pálka se snažil propojit experiment a poetičnost spolu s umožněním různé interpretace detailů skladby, jako existují různé výklady básně. Zde se pokusil o metaforické obrazy kapky, vody a moře. Výstavba je jasná, ovšem její tajemství musí být teprve objeveno. Musím říci, že i když jsem nejdříve pochybovala, zda takto subtilní skladba vyzní na ploše asi 10 minut dobře, nakonec si mě právě svými prostředky získala. Vychází ze sekundového kroku a zase se do něj vrací, mezi tím dochází k vývoji, kdy hudba velmi nenápadně dokáže přejít z jednoho dílu do druhého.
Oproti Plachké zvolil autor mnohem jednodušší vedení hlasů. Nástroje nechává v pozvolně gradujících pásmech pouze rozeznívat a doznívat vlastní setrvačností. Samozřejmě v rámci gradace se zrychluje i tep hudby. Autor používá netradiční instrumentační techniky (hraje smyčcem na klávesy vibrafonu, na kytaru, drnká na struny klavíru zevnitř). Introvertní a kontemplativní atmosféru navozuje citlivě odměřená akcentace a hra s dynamikou. Nevím, do jaké míry by se dali jednotlivé party považovat za aleatorní - každopádně se vyznačují volným, improvizačním průběhem, což dobře korespondovalo zvláště s určitým úsekem skladby, který připomínal názvuky jazzového standardu.	Tomáš Pálka při provedení své skladby

Na začátek byla tedy navozena intimnější atmosféra, na kterou navázala další skladba Kapky pro basklarinet, kytaru, bicí nástroje a klavír Tomáše Pálky (1978, Česká republika). Strukturálně vychází z textu básně M. Plachké, který ovšem explicitně hudebně nevyjadřuje. Pálka se snažil propojit experiment a poetičnost spolu s umožněním různé interpretace detailů skladby, jako existují různé výklady básně. Zde se pokusil o metaforické obrazy kapky, vody a moře. Výstavba je jasná, ovšem její tajemství musí být teprve objeveno. Musím říci, že i když jsem nejdříve pochybovala, zda takto subtilní skladba vyzní na ploše asi 10 minut dobře, nakonec si mě právě svými prostředky získala. Vychází ze sekundového kroku a zase se do něj vrací, mezi tím dochází k vývoji, kdy hudba velmi nenápadně dokáže přejít z jednoho dílu do druhého.

Oproti Plachké zvolil autor mnohem jednodušší vedení hlasů. Nástroje nechává v pozvolně gradujících pásmech pouze rozeznívat a doznívat vlastní setrvačností. Samozřejmě v rámci gradace se zrychluje i tep hudby. Autor používá netradiční instrumentační techniky (hraje smyčcem na klávesy vibrafonu, na kytaru, drnká na struny klavíru zevnitř). Introvertní a kontemplativní atmosféru navozuje citlivě odměřená akcentace a hra s dynamikou. Nevím, do jaké míry by se dali jednotlivé party považovat za aleatorní - každopádně se vyznačují volným, improvizačním průběhem, což dobře korespondovalo zvláště s určitým úsekem skladby, který připomínal názvuky jazzového standardu.

Tomáš Pálka při
provedení své skladby

Poslední světovou premiérou a zároveň poslední skladbou na programu byla Paleta barev pro flétnu, klarinet, lesní roh, smyčcové kvinteto, bicí nástroje a klavír dirigujícího Jana Rybáře (1981, Česká republika). I v tomto případě se jednalo o výtvarnou mimohudební inspiraci, konkrétně o paralelu k malování obrazu, přičemž několik charakteristických barevných ploch představuje různě husté či naopak řídké bloky hudby. Výrazný předěl tvoří kontrastní závěrečný díl představující nechtěně rozlité barvy po papíře, kterou tvoří jakási smyčka s přesunováním metra. Oproti předchozím skladbám dosahuje autor svých cílů velmi popisně až polopaticky.
Na to, jak je skladba interpretačně náročná, nevyvolává odpovídající posluchačskou odezvu. Pokud má působit jako svévolně se prolínající barvy, není tato volnost cítit z jejího znění. Snad by vyzněla mnohem lépe, kdyby se spojila z vizuální projekcí. Závěr se svou snad až příliš programově a opět popisně ztvárněnou hudbou působí spíše komicky, ale možná to byl záměr. Pokud mohu porovnat práci s nástrojovými témbry s jinými Rybářovými kompozicemi, zdála se mi po této stránce mnohem zdařilejší Vánoční mše a Pastorela (premiéra 6. 1. 2008).	Jan Rybář

Poslední světovou premiérou a zároveň poslední skladbou na programu byla Paleta barev pro flétnu, klarinet, lesní roh, smyčcové kvinteto, bicí nástroje a klavír dirigujícího Jana Rybáře (1981, Česká republika). I v tomto případě se jednalo o výtvarnou mimohudební inspiraci, konkrétně o paralelu k malování obrazu, přičemž několik charakteristických barevných ploch představuje různě husté či naopak řídké bloky hudby. Výrazný předěl tvoří kontrastní závěrečný díl představující nechtěně rozlité barvy po papíře, kterou tvoří jakási smyčka s přesunováním metra. Oproti předchozím skladbám dosahuje autor svých cílů velmi popisně až polopaticky.

Na to, jak je skladba interpretačně náročná, nevyvolává odpovídající posluchačskou odezvu. Pokud má působit jako svévolně se prolínající barvy, není tato volnost cítit z jejího znění. Snad by vyzněla mnohem lépe, kdyby se spojila z vizuální projekcí. Závěr se svou snad až příliš programově a opět popisně ztvárněnou hudbou působí spíše komicky, ale možná to byl záměr. Pokud mohu porovnat práci s nástrojovými témbry s jinými Rybářovými kompozicemi, zdála se mi po této stránce mnohem zdařilejší Vánoční mše a Pastorela (premiéra 6. 1. 2008).

Jan Rybář

Z roku 2006 pochází jednovětá kompozice Tristana Muraila (1947, Francie) Seven Lakes Drive pro flétnu, klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír. Programní inspirace metaforizuje klikatící se autostrádu mezi sedmi jezery v Appalačském pohoří.
Édith Canat de Chizy (1950, Francie) zaslala na přehlídku skladbu z roku 2005 En bleu et or pro violu a klavír. Svým ztvárněním díla na základě obrazu Jamese Mac Neill Whistlera z roku 1872 Nokturno v modrém a zlatém – Zátoka Southampton se autorka hlásí k volnému pojetí hudební formy coby odkazu C. Debussyho.
Musím se přiznat, že u těchto skladeb jsem začala mít problém, abych je trpělivě vyslechla soustředěně až do konce. Hudbu tohoto typu pokládám totiž ve výsledku za mnohem zajímavější pro interpreta, než pro posluchače, který alespoň v mém případě, již netrpělivě těká očima ke dveřím sálu. Bohužel, nemohu se zbavit dojmu, že ať by se poslech odvíjel od poloviny, od konce, naruby nebo vzhůru nohama, výsledek bude vždy stejný, bez jakékoli známky autorova rukopisu.

Aniž bych se uchýlila k nadržování domácí většině, velmi mě těší, že díla mladých českých autorů obstála v konfrontaci se světovou tvorbou.

Foto: Lukáš Kaloš