Pražské premiéry 2008 2. 4. - Hlavní program
Tomáš Pálka 13.4.2008
Pražské premiéry nabídly ve svém středečním programu pestrý program, a to nejen z hlediska národnostního, kdy se představily rovnou čtyři ze sedmi států na letošním ročníku prezentovaných, ale i z hlediska úrovně a stylového zaměření skladeb. Přesto, že se snažím ve svých recenzích zaujímat spíše nehodnotící stanovisko (jakožto zastánce možnosti polystylového či vícežánrového vyjadřování), u tohoto koncertu se určitého stupně kritiky nemohu nedopustit.
Šéfdirigent SF Teplice:
Charles Olivieri Munroe
Úvodem bych vyzdvihl celkový výkon Severočeské filharmonie Teplice (především ve skladbách J. Temla a F. Mulsant), která pod taktovkou Charlese Olivieri-Munroea odvedla skutečně výkon na velmi dobré úrovni. Orchestr citlivý v dynamickém rozpětí a barevné škále měl však přece jen problém v souhře u kontinuálních živějších pasáží, kde se syrrytmická složka poněkud rozmazávala. Rovněž v celkovém ladění se orchestr na některých místech rozcházel. Bohužel právě nejvíce patrné momenty, jako například závěry nebo místa s akordickými prodlevami, utrpěla nejvíce.
Koncert uvedl španělský skladatel Leonardo Balada žijící v Barceloně. Svoji Prague Sinfonietta pojal jako snahu o splynutí dvou hudebních zdrojů – jedním se stává Mozartova Pražská symfonie, druhým pak národní tanec Katalánska sardana. Jednověté dílo plyne v jakémsi toccatovém rytmu bez větších kontrastů v celém průběhu. Zdůrazňuje tak prvek jisté statičnosti, který se po určité době stává poněkud jednotvárný. To nezachraňuje ani citace Mozarta ani již zmíněný katalánský tanec. Posluchač, očekávající i něco víc, než pouhé neoklasické tepání toccatového rytmu, byl bohužel poněkud zklamán. Na druhou stranu skladbě nechyběla jistá Mozartovská hravost a lehkost. |
---|
Jako druhý se představil český skladatel Jiří Teml se skladbou Concerto doppio per due clarinetti ed orchestra. Sólové party přednesli vynikající hráči – Ludmila Peterková a Karel Dohnal, kteří se u nás právem řadí ke „špičce ledovce“. Výrazně kontrastní dvouvětý (1. Concerto serio, 2. Concerto buffo) dvojkoncert směřuje od určité osudovosti sdělení v úvodu první části až k rozmarné hravosti ve druhé větě. |
|
---|---|
Přesto, že se skladatel neobrací k možnostem zvukovosti a sazby orchestru dále, než je určitá klasická sazba včetně technických nástrojových požadavků u orchestrálních i sólových nástrojů (vyjma použití slapových tónů v závěrečné kadenci), v žádném případě skladbě nechybí výrazná soustředěnost ve směřování hudebního proudu – schopnost udržení napětí, výrazná barevnost a dynamické rozpětí. Uzavření koncertu vtipnou kadencí na způsob škádlivého dialogu obou klarinetistů podtrhuje onu lehkost a jasnost, s jakou autor hudební proud směřuje v průběhu celého díla. |
Po pauze se představil švýcarský skladatel Daniel Schnyder žijící v Curychu kompozicí Concerto for Chamber Orchestra. Třívětý koncert (1. Der Polytrop, 2. Im Glockenturm, 3. Si-Fa-Gott! Eine Teufelspolka) byl určitým kontroverzním počinem. Již ve skladatelově profilu se dozvídáme, že je znám jako skladatel/interpret nejen v oblasti vážné hudby, ale rovněž v jazzu, vytváří orchestrální úpravy pro Rolling Stones, Jimi Hendrixe… Nemyslím si, že těmito skutečnostmi by dílo muselo zákonitě utrpět, je to často jen otázka přístupu. Avšak když se hned po několika úvodních taktech dostáváme k jakýmsi banálním filmovým melodiím tolik známým z nejrůznějších nízkorozpočtových seriálů, pozornost a vůbec vůle naslouchat klesá. S určitou zvědavostí jsem čekal na rozuzlení v programovém podtextu, na určitý kontext, který snad vyplyne v průběhu skladby. Je snad ona lacinost předzvěstí nějakého závažnějšího sdělení někde v dalším dění? Bohužel, na tento moment čekal posluchač marně. Výsledek se tváří podobně „slepeně“ jako názvy jednotlivých vět. Tedy jedinou souvislost mezi nimi nacházím v lacinosti vyjádření. Co se tedy ale posluchači sděluje? |
---|
Patrně nejvýraznější skladbou byla právě skladba poslední od Florentine Mulsant žijící v Paříži. Seconde Symphonie pour grand orchestre „Exil“ (d’après le poème de Saint-John Perse) je rozdělena do tří částí: 1. Lent, intense et doloureux, 2. ♩ = 69, 3. Lent. Skladba explodující barvami, výrazná expresivitou a „biorytmikou“ plynutí (tempové rozmezí se pohybuje nejvíce mezi ♩ = 56 a ♩ = 69). Velmi dobře je zde vystižen formový princip směřování zvuku od tutti orchestru k sólovým úsekům a zpět. Tato pulzace je natolik silným principem, že by s ním autorka rozhodně vystačila na mnohem delší ploše (skladba trvá cca 20 minut). |
|
---|---|
Celkový smysl pro barvu, prolínání nástrojových skupin i jednotlivých nástrojů podtrhuje lyrickou až melancholickou rovinu, kterou je skladba prosycena. Škoda jen, že se autorka ve svém komentáři ke skladbě omezuje pouze na technická data vypovídající pouze o způsobu práce s materiálem. Možná právě zde by bylo určitě zajímavější dozvědět se více o pozadí kompozice z hlediska obsahového. |
Foto: Zdeněk Chrapek