Jako druhý se představil český skladatel Jiří Teml se skladbou Concerto doppio per due clarinetti ed orchestra. Sólové party přednesli vynikající hráči – Ludmila Peterková a Karel Dohnal, kteří se u nás právem řadí ke „špičce ledovce“. Výrazně kontrastní dvouvětý (1. Concerto serio, 2. Concerto buffo) dvojkoncert směřuje od určité osudovosti sdělení v úvodu první části až k rozmarné hravosti ve druhé větě.

Po pauze se představil švýcarský skladatel Daniel Schnyder žijící v Curychu kompozicí Concerto for Chamber Orchestra. Třívětý koncert (1. Der Polytrop, 2. Im Glockenturm, 3. Si-Fa-Gott! Eine Teufelspolka) byl určitým kontroverzním počinem. Již ve skladatelově profilu se dozvídáme, že je znám jako skladatel/interpret nejen v oblasti vážné hudby, ale rovněž v jazzu, vytváří orchestrální úpravy pro Rolling Stones, Jimi Hendrixe… Nemyslím si, že těmito skutečnostmi by dílo muselo zákonitě utrpět, je to často jen otázka přístupu. Avšak když se hned po několika úvodních taktech dostáváme k jakýmsi banálním filmovým melodiím tolik známým z nejrůznějších nízkorozpočtových seriálů, pozornost a vůbec vůle naslouchat klesá. S určitou zvědavostí jsem čekal na rozuzlení v programovém podtextu, na určitý kontext, který snad vyplyne v průběhu skladby. Je snad ona lacinost předzvěstí nějakého závažnějšího sdělení někde v dalším dění? Bohužel, na tento moment čekal posluchač marně. Výsledek se tváří podobně „slepeně“ jako názvy jednotlivých vět. Tedy jedinou souvislost mezi nimi nacházím v lacinosti vyjádření. Co se tedy ale posluchači sděluje?