A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 1. 4. - Hlavní program

Jan Fila 12.4.2008

Na úterním večerním koncertě festivalu Pražské premiéry 2008 1. dubna vystoupila Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera. Oproti vytištěné brožuře bylo změněno pořadí skladeb, což pro dosti posluchačů bylo zdrojem nechápajících pohledů.

První skladbou večera byla česká premiéra Sinfonía No. 1 „Boreás“ (2004) španělského skladatele Davida del Puerta (* 1964). Název Boreás byl v řecké mytologii bůh severního větru, ze všech větrů by nejsilnější a nejprudší. Sídlo měl v Thrákii, ale na svých křídlech se proháněl po celém světě. Jeho příchod nikdy nevěstil nic dobrého. Všechny čtyři části téměř sedmadvacetiminutové symfonie (I. Nocturno y tema de fantasia, II. Scherzo y fantasia, III. Intermezzo, IV. Passacaglia y canzona) se odvíjejí v plynulém proudu a přechody mezi větami nejsou téměř rozpoznatelné. Puertův hudební jazyk kolísá mezi modalitou a volnou atonalitou (bez nějakého charakterického intervalu) s bohatým využitím polyfonní techniky. První část se nese v klidném duchu v očekávání neznámého. Scherzo přináší obohacení instrumentáře o tom-tomy a konkretizaci hudebního obsahu. Rytmicky poměrně složité předivo přednesl orchestr přesvědčivě, i když občas byly postřehnutelné nejistoty nástupů a ke konci věty i intonačně značně nejisté žestě.
Třetí část Intermezzo přináší jen krátké zklidnění před závěrečnou bouří. Téma Passacaglie prochází celou větou. Nad ním probíhají rytmické variace. Canzona přináší klid, který ale nebude mít dlouhého trvání, než se Boreás vrátí jako posel zkázy. Přimlouval bych se k preciznějšímu nastudování, neškodilo by dodat hudbě více výrazu a větší pozornost dynamickému plánu. Na skladbě samotné si cením její hudební sevřenosti a do určité míry monotematičnosti.	Andreas Sebastian Weiser

První skladbou večera byla česká premiéra Sinfonía No. 1 „Boreás“ (2004) španělského skladatele Davida del Puerta (* 1964). Název Boreás byl v řecké mytologii bůh severního větru, ze všech větrů by nejsilnější a nejprudší. Sídlo měl v Thrákii, ale na svých křídlech se proháněl po celém světě. Jeho příchod nikdy nevěstil nic dobrého. Všechny čtyři části téměř sedmadvacetiminutové symfonie (I. Nocturno y tema de fantasia, II. Scherzo y fantasia, III. Intermezzo, IV. Passacaglia y canzona) se odvíjejí v plynulém proudu a přechody mezi větami nejsou téměř rozpoznatelné. Puertův hudební jazyk kolísá mezi modalitou a volnou atonalitou (bez nějakého charakterického intervalu) s bohatým využitím polyfonní techniky. První část se nese v klidném duchu v očekávání neznámého. Scherzo přináší obohacení instrumentáře o tom-tomy a konkretizaci hudebního obsahu. Rytmicky poměrně složité předivo přednesl orchestr přesvědčivě, i když občas byly postřehnutelné nejistoty nástupů a ke konci věty i intonačně značně nejisté žestě.

Třetí část Intermezzo přináší jen krátké zklidnění před závěrečnou bouří. Téma Passacaglie prochází celou větou. Nad ním probíhají rytmické variace. Canzona přináší klid, který ale nebude mít dlouhého trvání, než se Boreás vrátí jako posel zkázy. Přimlouval bych se k preciznějšímu nastudování, neškodilo by dodat hudbě více výrazu a větší pozornost dynamickému plánu. Na skladbě samotné si cením její hudební sevřenosti a do určité míry monotematičnosti.

Andreas Sebastian Weiser

Koncert pokračoval českou premiérou předehry k opeře A Rainga Louca (Šílená královna) (2004) portugalského autora *Alexandre Delgada* (* 1965). Předehra vznikla na objednávku lisabonské opery Teatro Nacional de São Carlos. První uvedení bylo Portugalským symfonickým orchestrem pod taktovkou Donata Renzettiho v listopadu 2004. Opera vycházející ze stejnojmenného dramatu Miguela Rovisca (1961 – 1987), kterou autor píše od roku 2003, pojednává o portugalské královně Marii I., která v roce 1791 propadla šílenství po úmrtí manžela, syna a popravě Marie Antoinetty.
Děj se odehrává v době, kdy roku 1792 opouští trůn. Sama předehra podkresluje tichou scénu modlící se královny, komorné a služebné. Materiál hudby šestiminutové skladby je v rozšířené tonalitě. První téma (královna) je klidné, charakteristická je polyfonie. Počíná kráčivým basem v pizzicatech a sólovými dřevěnými nástroji. Druhé téma (zlá komorná) je charakteristické polytonálním vedením hlasů v dřevěné sekci a drsnými protihlasy v žestích. Třetí téma (služebná) naopak přináší zklidnění. K zpracování témat nedochází, jsou pouze nastíněna. Doufám, že se někdy v budoucnu posluchači k celé, dosud nedopsané opeře dostanou. Bohužel provedení nebylo ideální, až příliš často se ozývalo mnoho intonačních nečistot z dřevěné sekce.	Alessandro Delgado bezprostředně po provedení své skladby

Koncert pokračoval českou premiérou předehry k opeře A Rainga Louca (Šílená královna) (2004) portugalského autora Alexandre Delgada (* 1965). Předehra vznikla na objednávku lisabonské opery Teatro Nacional de São Carlos. První uvedení bylo Portugalským symfonickým orchestrem pod taktovkou Donata Renzettiho v listopadu 2004. Opera vycházející ze stejnojmenného dramatu Miguela Rovisca (1961 – 1987), kterou autor píše od roku 2003, pojednává o portugalské královně Marii I., která v roce 1791 propadla šílenství po úmrtí manžela, syna a popravě Marie Antoinetty.

Děj se odehrává v době, kdy roku 1792 opouští trůn. Sama předehra podkresluje tichou scénu modlící se královny, komorné a služebné. Materiál hudby šestiminutové skladby je v rozšířené tonalitě. První téma (královna) je klidné, charakteristická je polyfonie. Počíná kráčivým basem v pizzicatech a sólovými dřevěnými nástroji. Druhé téma (zlá komorná) je charakteristické polytonálním vedením hlasů v dřevěné sekci a drsnými protihlasy v žestích. Třetí téma (služebná) naopak přináší zklidnění. K zpracování témat nedochází, jsou pouze nastíněna. Doufám, že se někdy v budoucnu posluchači k celé, dosud nedopsané opeře dostanou. Bohužel provedení nebylo ideální, až příliš často se ozývalo mnoho intonačních nečistot z dřevěné sekce.

Alessandro Delgado bezprostředně po provedení své skladby

První půli večera uzavřel koncert pro housle, dva smyčcové orchestry, dechy a bicí nástroje Trigon (2007) *Lukáše Hurníka* (* 1967) v české premiéře. Sólový part přednesl rakouský houslista Lucas David, kterému autor svůj koncert věnoval. Bylo dojemné, s jakým nasazením Lucas David i přes svůj vysoký věk hrál. Bohužel, orchestr ho příliš často kryl, takže jsme z jeho krásné hry a tónu neměli tak velký požitek.	Lucas David

První půli večera uzavřel koncert pro housle, dva smyčcové orchestry, dechy a bicí nástroje Trigon (2007) Lukáše Hurníka (* 1967) v české premiéře. Sólový part přednesl rakouský houslista Lucas David, kterému autor svůj koncert věnoval. Bylo dojemné, s jakým nasazením Lucas David i přes svůj vysoký věk hrál. Bohužel, orchestr ho příliš často kryl, takže jsme z jeho krásné hry a tónu neměli tak velký požitek.

Lucas David

Lukáš Hurník se stal již třetím českým skladatelem, který pro tohoto umělce napsal koncert (vzpomeňme koncert Hymnus Slunce Jiřího Válka a koncert Čestmíra Gregora). První věta má tempové označení ♩ = 56. Po tklivém úvodu sólových houslích, které přednesou téma, přichází střídavé zpracování v obou smyčcových orchestrech a dřevěných nástrojích. Sólista do tohoto procesu vůbec není zapojen. Bohužel další pokračovaní přináší materiál, jako kdyby se jednalo o romantický koncert, hudební jazyk je až příliš blízký Pohádce Josefa Suka (1874 – 1935). Melodie není zajímavá a její zpracování dosti fádní. Hurníkův kompoziční jazyk v první větě, která je fantazií, většinou nepřekračuje hranice rozšířené tonality ani klasicko-romantické harmonie. Jen v cadenze se materiál hudebního jazyka poněkud zostří. Obsahuje mnoho chromatických glissand a velmi virtuózních pizzicat levou rukou. Mění se i intervalová struktura na kvarty a septimy, závěr věty navazuje v tomto duchu. Druhá věta Scherzo ♩=120 přináší souboj citátů velkých B německé hudby – Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse a Johanna Sebastiana Bacha. Propojení citátů ale není příliš šťastné. Zvukově nás přenáší do jiného světa. Vítězství tématu B-A-C-H větu ukončuje. Třetí věta též ♩ = 120 přináší ostře kontrastní svárlivý materiál, konfrontaci ostrých akordů a melodie.
V sále jsme pana profesora Lucase Davida neslyšeli, orchestr příliš hustě instrumentovaný ve stejné poloze to neumožňoval. Ani hudebně skladba není příliš provázaná, jedná se o koláž, která vůbec nepůsobí jako celek, spíše jako chaos. I když se autor v závěru pokusil o syntézu veškerého tematického materiálu koncertu, neznělo to přesvědčivě. Tento zhruba dvaadvacetiminutový koncert byl velkým zklamáním…	Lukáš Hurník

Lukáš Hurník se stal již třetím českým skladatelem, který pro tohoto umělce napsal koncert (vzpomeňme koncert Hymnus Slunce Jiřího Válka a koncert Čestmíra Gregora). První věta má tempové označení ♩ = 56. Po tklivém úvodu sólových houslích, které přednesou téma, přichází střídavé zpracování v obou smyčcových orchestrech a dřevěných nástrojích. Sólista do tohoto procesu vůbec není zapojen. Bohužel další pokračovaní přináší materiál, jako kdyby se jednalo o romantický koncert, hudební jazyk je až příliš blízký Pohádce Josefa Suka (1874 – 1935). Melodie není zajímavá a její zpracování dosti fádní. Hurníkův kompoziční jazyk v první větě, která je fantazií, většinou nepřekračuje hranice rozšířené tonality ani klasicko-romantické harmonie. Jen v cadenze se materiál hudebního jazyka poněkud zostří. Obsahuje mnoho chromatických glissand a velmi virtuózních pizzicat levou rukou. Mění se i intervalová struktura na kvarty a septimy, závěr věty navazuje v tomto duchu. Druhá věta Scherzo ♩=120 přináší souboj citátů velkých B německé hudby – Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse a Johanna Sebastiana Bacha. Propojení citátů ale není příliš šťastné. Zvukově nás přenáší do jiného světa. Vítězství tématu B-A-C-H větu ukončuje. Třetí věta též ♩ = 120 přináší ostře kontrastní svárlivý materiál, konfrontaci ostrých akordů a melodie.

V sále jsme pana profesora Lucase Davida neslyšeli, orchestr příliš hustě instrumentovaný ve stejné poloze to neumožňoval. Ani hudebně skladba není příliš provázaná, jedná se o koláž, která vůbec nepůsobí jako celek, spíše jako chaos. I když se autor v závěru pokusil o syntézu veškerého tematického materiálu koncertu, neznělo to přesvědčivě. Tento zhruba dvaadvacetiminutový koncert byl velkým zklamáním…

Lukáš Hurník

Druhou půli zahájila světová premiéra francouzského autora Christophe Oliviera Maudota (* 1961) La mesure des Paques (2001-2). Skladba vznikla na objednávku Radia France. Christophe Olivier Maudot se, bohužel, nemohl provedení zúčastnit, protože jako pravý umělec přišel v Paříži k letadlu bez jakéhokoliv dokladu totožnosti a nebylo mu umožněno odletět. Skladatel jaksi nehospodařil dobře s časem - na to, jak málo zajímavého materiál téměř půlhodinové skladby přináší, je délka zpracování při neustálém opakování krátkých motivů neúnosná. Hudba se rozpadá do šesti částí attaca. Po krátké době jsem začal nenávidět glissando v trombonech a tympánech, stupnicové běhy nahoru a dolů v dřevěných nástrojích nadmíru užitých v části šesté, nebo secco akordy v synkopách ve větě čtvrté - které se navíc nepodařilo zahrát rytmicky precizně. Hudebně nejzajímavější je meditační pátá část, která bohužel patří k těm nejkratším. Skladba má zcela nevyváženou formu a její poslech nepatřil k příjemným zážitkům. Nebylo možné sledovat nějaký vývoj ani pochopit, proč dílo skončilo ve chvíli kdy skončilo, když by tomu klidně mohlo být i o deset minut dříve… Interpreti mimořádně náročnou skladbu přednesli s obrovským nasazením, náročného posluchače uspokojit ale nemohla. Vzhledem k složitosti faktury nemohu říci, že by se jednalo o dílo minimalistické, i když zřejmě původní východiska taková byla.

Koncert ukončila koncertní premiéra Žlutočerveného plakátu pro symfonický zvuk (2005) *Olgy Ježkové* (* 1956). Hudebně vyjadřuje skladba reklamní poutač na lidskou radost a lásku. Instrumentář partitury využívá služeb velkého symfonického orchestru s rozsáhlou baterií bicích nástrojů. První část Červená agresivně zaútočí na posluchače bitonální melodií. Upoutání pozornosti je úspěšné, skladba hned od prvních taktů zaujme, inspirace můžeme vysledovat z jazyka Bohuslava Martinů a Dmitrije Šostakoviče. Druhá část Písmo „popisuje“ obsah poutače z rozmanitých stran polytonální faktury. Tempo se uklidňuje a sděluje tak vážným tónem obsah plakátu. Závěrečná část Žlutá se opět vrací k původní atmosféře první části. V závěru se ale agresivita prolne s klidem Písma a vytvoří tak jímavý celek. Skladba působí velmi radostně a optimisticky. Provedení bylo přesvědčivé a stalo se důstojným zakončením úterního večera. Z dramaturgického hlediska se nakonec jednalo o šťastný tah, neboť mnozí posluchači (včetně mě) opravdu odcházeli naplněni optimismem.
U tohoto díla bylo možno porovnat nahrávku Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera a CD Žlutočervený plakát, kde skladbu nahrála Plzeňská filharmonie s Jiřím Malátem (viz recenze Evy Reiserové 31. března 2008). Weiser zvolil u všech částí mírně rychlejší tempo, což v krajních větách přispělo k větší agresivitě vyznění. Osobně tuto skladbu považuji za jednu z autorčiných nejlepších.	Olga Ježková

Koncert ukončila koncertní premiéra Žlutočerveného plakátu pro symfonický zvuk (2005) Olgy Ježkové (* 1956). Hudebně vyjadřuje skladba reklamní poutač na lidskou radost a lásku. Instrumentář partitury využívá služeb velkého symfonického orchestru s rozsáhlou baterií bicích nástrojů. První část Červená agresivně zaútočí na posluchače bitonální melodií. Upoutání pozornosti je úspěšné, skladba hned od prvních taktů zaujme, inspirace můžeme vysledovat z jazyka Bohuslava Martinů a Dmitrije Šostakoviče. Druhá část Písmo „popisuje“ obsah poutače z rozmanitých stran polytonální faktury. Tempo se uklidňuje a sděluje tak vážným tónem obsah plakátu. Závěrečná část Žlutá se opět vrací k původní atmosféře první části. V závěru se ale agresivita prolne s klidem Písma a vytvoří tak jímavý celek. Skladba působí velmi radostně a optimisticky. Provedení bylo přesvědčivé a stalo se důstojným zakončením úterního večera. Z dramaturgického hlediska se nakonec jednalo o šťastný tah, neboť mnozí posluchači (včetně mě) opravdu odcházeli naplněni optimismem.

U tohoto díla bylo možno porovnat nahrávku Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera a CD Žlutočervený plakát, kde skladbu nahrála Plzeňská filharmonie s Jiřím Malátem (viz recenze Evy Reiserové 31. března 2008). Weiser zvolil u všech částí mírně rychlejší tempo, což v krajních větách přispělo k větší agresivitě vyznění. Osobně tuto skladbu považuji za jednu z autorčiných nejlepších.

Olga Ježková

Foto: Lukáš Kaloš