A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 1.4. - Hudba na výstavě

František Lukáš 12.4.2008

Smyčcové kvarteto, klavírní trio, duo pro housle a klavír či housle a hoboj. To byla nástrojová obsazení, jimž byl věnován úterní komorní koncert festivalu Pražské premiéry 1. 4. 2008 v 18:00 v Sukově síni pražského Rudolfina. Když mám navštívit koncert tohoto druhu, jímá mě často obava nad otázkou, co je vlastně ještě možné pro tato obsazení v dnešní době vytvořit? S čím neotřelým může soudobý skladatel ještě přijít, aby nebyl považován za zpátečníka? Po chvíli uvažování mě napadá pouze jediné slovo, „hudba“. Ani přehršel zvukových možností, kterými tato obsazení disponují, ani sebevíce rafinované kompoziční techniky druhé poloviny 20. stol. To vše už zde bylo. Koneckonců smyčce budou vždy znít jako smyčce a klavír zase jako klavír ve všech svých zvukových podobách. Zajímavost řešení v uspořádání hudebních prvků či hloubka hudby samotné jsou kritéria, s nimiž jsem na tento i jiné koncerty Pražských premiér šel. Výhodou tohoto koncertu bylo, že interpretace všech skladeb byla dosti poctivá a působila přesvědčivě. U žádné ze skladeb tedy nedošlo k vážnému zkreslení celkového vyznění vlivem nedostatečného nastudování.

III. Smyčcový kvartet „Galerie JK“ Jana Málka, v nastudování Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák, Irena Herajnová – housle, Jan Jíša – viola, Jitka Vlašánková – violoncello), je v kontextu jeho skladeb dalším kusem, který nás přesvědčuje o tom, že cit pro až Mozartovskou lehkost a přehlednost formy je skladatelovou silnou devizou. Také tematický materiál je vzhledem ke zvolenému konceptu pečlivě vybraný a vycizelovaný. Hudební řeč Jana Málka je spontánní a nenásilná. Je celkem sympatické, že se autor svojí hudbou otevřeně hlásí k oné „tradiční“ větvi skladatelů navazujících na odkaz českých hudebních klasiků jako jsou Dvořák či Martinů. Je zajímavé, jak lze půdorys tradičního třívětého smyčcového kvartetu vyjádřit prostřednictvím konceptu, který sleduje transformaci vizuálního prožitku do hudby. Každá věta je zároveň portrétem jednoho ze tří významných výtvarníků, které spojuje společný monogram J.K. Jednotlivé věty mají tedy dosti odlišný charakter, a přesto jako celek působí jednotně. Mám dojem, že především druhá věta, věnovaná Jaroslavu Kochovi, opravdu probouzí posluchačovu imaginaci, kterou skladatel popisuje v programu - její atmosféra je velmi klidná až napjatá.
Bylo by zajímavé vědět, jestli je náhlá „quasi citace“ Dvořákova violoncellového koncertu h-moll ve vrcholu věty záměrná, nebo je výsledkem nějaké vnitřní kompoziční logiky. Abstrakce a imaginace, která je tolik vlastní druhé větě, je v obou krajních větách již mnohem méně výrazná. Tyto dvě rámující části věnované nejprve Jiřímu Kovaříčkovi a na závěr Janu Kavanovi jsou výrazně hudebně tematické a rytmicky příliš přímočaré, něž aby vzbuzovali obrazotvornost. Celkově jde však o skladbu svěží a nejen po řemeslné stránce velmi precizní.	Kvarteto Martinů

III. Smyčcový kvartet „Galerie JK“ Jana Málka, v nastudování Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák, Irena Herajnová – housle, Jan Jíša – viola, Jitka Vlašánková – violoncello), je v kontextu jeho skladeb dalším kusem, který nás přesvědčuje o tom, že cit pro až Mozartovskou lehkost a přehlednost formy je skladatelovou silnou devizou. Také tematický materiál je vzhledem ke zvolenému konceptu pečlivě vybraný a vycizelovaný. Hudební řeč Jana Málka je spontánní a nenásilná. Je celkem sympatické, že se autor svojí hudbou otevřeně hlásí k oné „tradiční“ větvi skladatelů navazujících na odkaz českých hudebních klasiků jako jsou Dvořák či Martinů. Je zajímavé, jak lze půdorys tradičního třívětého smyčcového kvartetu vyjádřit prostřednictvím konceptu, který sleduje transformaci vizuálního prožitku do hudby. Každá věta je zároveň portrétem jednoho ze tří významných výtvarníků, které spojuje společný monogram J.K. Jednotlivé věty mají tedy dosti odlišný charakter, a přesto jako celek působí jednotně. Mám dojem, že především druhá věta, věnovaná Jaroslavu Kochovi, opravdu probouzí posluchačovu imaginaci, kterou skladatel popisuje v programu - její atmosféra je velmi klidná až napjatá.

Bylo by zajímavé vědět, jestli je náhlá „quasi citace“ Dvořákova violoncellového koncertu h-moll ve vrcholu věty záměrná, nebo je výsledkem nějaké vnitřní kompoziční logiky. Abstrakce a imaginace, která je tolik vlastní druhé větě, je v obou krajních větách již mnohem méně výrazná. Tyto dvě rámující části věnované nejprve Jiřímu Kovaříčkovi a na závěr Janu Kavanovi jsou výrazně hudebně tematické a rytmicky příliš přímočaré, něž aby vzbuzovali obrazotvornost. Celkově jde však o skladbu svěží a nejen po řemeslné stránce velmi precizní.

Kvarteto Martinů

V následující skladbě jsme byli svědky toho, že zkomponovat doslova jednolitou skladbu pouze pro housle a hoboj, která má trvání téměř 10 minut reálného času a v žádném jejím okamžiku nenastane selhání posluchačovy pozornosti, je výkon hodný skladatele přinejmenším velmi vyzrálého. Doušky z pramenů Ctirada Kohoutka, které skvěle interpretovali sourozenci Anna a Vilém Veverkovi, jsou hudbou, která není samoúčelnou exhibicí možností obou nástrojů, ani přehlídkou skladatelských technik, nebo čehokoli prvoplánového.
Asi jen hlubokou a detailní analýzou této skladby bych byl schopen přijít na to, jak dociluje Ctirad Kohoutek svého působení na posluchače. Snad pečlivým načasováním jednotlivých výrazných momentů ve skladbě, nebo principem projektové kompozice, o které se zmiňuje autor v programu, či snad vlivem působení nějakých přírodních procesů? Odpověď na tyto otázky zůstává nevyslovená, skladba však žije svým vlastním životem a jednoduše funguje. Skladba Doušky z pramenů mě, a zjevně i zbylé, nepříliš početné publikum, velmi příjemně překvapila a dobře naladila. Přestože jde o autora starší generace, je jeho hudba evidentně psána rukou mladého člověka, plného síly a radosti ze života.	Ctirad kohoutek a Vilém Veverka

V následující skladbě jsme byli svědky toho, že zkomponovat doslova jednolitou skladbu pouze pro housle a hoboj, která má trvání téměř 10 minut reálného času a v žádném jejím okamžiku nenastane selhání posluchačovy pozornosti, je výkon hodný skladatele přinejmenším velmi vyzrálého. Doušky z pramenů Ctirada Kohoutka, které skvěle interpretovali sourozenci Anna a Vilém Veverkovi, jsou hudbou, která není samoúčelnou exhibicí možností obou nástrojů, ani přehlídkou skladatelských technik, nebo čehokoli prvoplánového.

Asi jen hlubokou a detailní analýzou této skladby bych byl schopen přijít na to, jak dociluje Ctirad Kohoutek svého působení na posluchače. Snad pečlivým načasováním jednotlivých výrazných momentů ve skladbě, nebo principem projektové kompozice, o které se zmiňuje autor v programu, či snad vlivem působení nějakých přírodních procesů? Odpověď na tyto otázky zůstává nevyslovená, skladba však žije svým vlastním životem a jednoduše funguje. Skladba Doušky z pramenů mě, a zjevně i zbylé, nepříliš početné publikum, velmi příjemně překvapila a dobře naladila. Přestože jde o autora starší generace, je jeho hudba evidentně psána rukou mladého člověka, plného síly a radosti ze života.

Ctirad kohoutek
a Vilém Veverka

Po skladbě Ctirada Kohoutka nastala drobná změna v pořadí skladeb, a myslím, že přišla docela vhod. Na místě skladby Milana Slavického byla zahrána kratší a svým zaměřením méně závažná skladba Uspávanky Jana Vičara, kterou se zjevným nadhledem hrály Helena Jiříkovská (housle) a Markéta Janáčková (klavír). Jan Vičar je autorem mnoha různorodých skladeb. Za poslední dobu jde však již o druhou skladbu, která, jak jsem měl možnost slyšet, využívá kouzla moravského folklóru v podobě určité mozaiky, složené z folklórních idiomů. Výhodou tohoto způsobu kompozice je viditelně dobrá hratelnost, zvláště na smyčcové nástroje. Výsledek pak vyznívá velmi efektně. Hudba je ve svém základu velmi lyrická a tato lyričnost je v průběhu narušována a zároveň oživována výraznými bitonálními prvky. Ty jsou vždy krátkým „disonantním šokem“, který je opětovně ukolébáván lyrikou. Dovedu si představit, že by se tato bitonalita mohla lehce zvrhnout do trvale disonantní struktury, ale Jan Vičar tento princip umě využívá spíše k určitému balancování mezi harmonickými protipóly. Skladba tak nakonec vyznívá harmonicky velmi čistě a přirozeně plyne.

Poté následoval již zmíněný *Milan Slavický* s klavírním triem …ad vitam… (…k životu…). Interpretace se přesvědčivě zhostil soubor Janáčkovo trio (Helena Jiříkovská – housle, Marek Novák – violoncello a Markéta Janáčková – klavír). Musím přiznat, že podávat kritickou zprávu o koncertu tohoto druhu činí pisateli nemalé potíže, neboť posluchač, chce-li či ne, je nucen vnímat jednotlivé skladby v kontextu dané dramaturgie, a tudíž si podvědomě vytváří vlastní kvalitativní žebříček. Je jisté, že by dané skladby v jiném kontextu či odděleně vnímal zcela jinak. Skladba …ad vitam… Milana Slavického se mi totiž v dané situaci jevila jako hudebně jednoznačně nejsilnější. Jde o skladbu, jaké zase tak často na koncertech soudobé hudby neslýcháme. Skladbu, která se posluchači z nepochopitelných důvodů ještě dlouho po skončení koncertu vrací a je nucen na ni stále myslet. Kdybych si opět chtěl učinit analýzu, určitě bych nenašel nic převratného v použití nějakých nových témbrů či hráčských technik. Myslím, že ani harmonie či melodika nejsou tím hlavním důvodem. Snad rytmická struktura a forma nejsou tvořeny úplně tradičně.
Z krátkých melodických nejčastěji vzestupných linií, které jsou nejprve jakoby rozdrobeny v hudebním časoprostoru, se postupně rodí delší a delší fráze. Ty pak sahají stále blíže k vrcholu a ke konci se zase drobí až do ztracena. To samo ale principielně také není nic tak neobvyklého. Opět tedy nevím nic hmatatelného. Při poslechu jsem zaznamenal pocit nějaké hlubší pravdy, která je duší této skladby a reálné tóny jsou v probíhajícím čase jenom její nejnutnější hmotou.	Milan Slavický se synem Tomášem a Zdeňkem Šestákem

Poté následoval již zmíněný Milan Slavický s klavírním triem …ad vitam… (…k životu…). Interpretace se přesvědčivě zhostil soubor Janáčkovo trio (Helena Jiříkovská – housle, Marek Novák – violoncello a Markéta Janáčková – klavír). Musím přiznat, že podávat kritickou zprávu o koncertu tohoto druhu činí pisateli nemalé potíže, neboť posluchač, chce-li či ne, je nucen vnímat jednotlivé skladby v kontextu dané dramaturgie, a tudíž si podvědomě vytváří vlastní kvalitativní žebříček. Je jisté, že by dané skladby v jiném kontextu či odděleně vnímal zcela jinak. Skladba …ad vitam… Milana Slavického se mi totiž v dané situaci jevila jako hudebně jednoznačně nejsilnější. Jde o skladbu, jaké zase tak často na koncertech soudobé hudby neslýcháme. Skladbu, která se posluchači z nepochopitelných důvodů ještě dlouho po skončení koncertu vrací a je nucen na ni stále myslet. Kdybych si opět chtěl učinit analýzu, určitě bych nenašel nic převratného v použití nějakých nových témbrů či hráčských technik. Myslím, že ani harmonie či melodika nejsou tím hlavním důvodem. Snad rytmická struktura a forma nejsou tvořeny úplně tradičně.

Z krátkých melodických nejčastěji vzestupných linií, které jsou nejprve jakoby rozdrobeny v hudebním časoprostoru, se postupně rodí delší a delší fráze. Ty pak sahají stále blíže k vrcholu a ke konci se zase drobí až do ztracena. To samo ale principielně také není nic tak neobvyklého. Opět tedy nevím nic hmatatelného. Při poslechu jsem zaznamenal pocit nějaké hlubší pravdy, která je duší této skladby a reálné tóny jsou v probíhajícím čase jenom její nejnutnější hmotou.

Milan Slavický se synem Tomášem a Zdeňkem Šestákem

Závěrečným hudebním gestem byla skladba Ivo Bláhy nazvaná jednoduše Trio pro housle, violoncello a klavír. V minulosti jsem měl již několikrát možnost slyšet skladby tohoto autora a musím říci, že na mě vždy dýchly určitou neotřelostí a spontaneitou. Zvláště kladně na mě kdysi zapůsobila skladba Ornamenty pro klavír a orchestr. U klavírního tria jsem se znovu přesvědčil, že Ivo Bláha v kompozici vždy hledá nějaký netradiční prvek, kterým oživuje jinak celkem tradiční hudební struktury. Klavírní trio má tedy dosti nezvyklou fantazijní formu, která je vystavěna z mnoha zvukově i souzvukově krásných a zajímavých ploch. Nezvyklé je také to, že jsou tyto plochy poměrně krátké, dosti kontrastní a skladba je při tom dlouhá cca 12 minut. Odehrává se v ní tudíž velké množství hudebních informací, které někdy doslova těkají. Posluchači tak, po celém tomto koncertě, mohlo činit problém udržet pozornost a sledovat neustálou evoluci této skladby, zvláště, když celý koncert proběhl bez přestávky, což nebylo podle mého mínění příliš šťastné, pro skladbu tohoto typu, kde krátké nesoustředění může znamenat nepochopení „příběhu“ nebo dokonce jeho pointy.

Dramaturgie koncertu v sobě měla zakódovánu zjevnou gradaci, která tkvěla ve stupňování závažnosti jednotlivých skladeb. Rozhodně však nelze objektivně říci, že by některá ze skladeb byla kvalitativně slabší než ostatní. Svědčí to o stále vysoké úrovni skladatelů v Čechách. Zarážející je stále pouze „zájem“ veřejnosti. Je otázkou, jestli tento dlouhodobý problém tkví v nedostatečné propagaci nebo ve stále se stupňujícím a cíleném zahlcování dnešního člověka pouze materiálními hodnotami. Vždyť soudě podle tohoto i jiných koncertů Pražských premiér, dá se dnes už jen stěží mluvit o nějaké nepřístupnosti současné vážné hudby laickému posluchači.

Foto: Lukáš Kaloš