Ignition II Michala Nejtka zazněla v podání ansámblu Why Not Patterns. Jak autor uvádí v programu, skladba je “pokračováním hudebního pokusu o vytvoření delší hudební plochy na základě opakování a transformace (dělení, variování atd.) melodicko-rytmických motivů, patterů, které jsou po většinu skladby skryty a slouží spíše jako materiál pro improvizaci”.

Kompozice mi místy připomínala alternativní jazz-rockový jam session. Pokud jsem z poslechu správně pochopil, materiál pro improvizaci byl částečně obsažen ve zvukových stopách sampleru. Na něj se pak odvíjela improvizace.
Lehce řečeno, nabyl jsem pocitu, že ansámbl je oproti zvukové stopě méně “využitý”. Vzhledem k tomu, že se jednalo spíše o improvizaci, považuji tento svůj pocit za momentálně subjektivní.
Bohužel, improvizační formu a obsazení typu: klávesy, klarinet, elektrická kytara, violoncello, baskytara a bicí, považuji do prostoru Dvorany za méně šťastné. Výsledný zvuk působil díky akustice sálu jako zvukový “mithmouth”.

Závěrečnou skladbou koncertu byl ...citový život, který jsem kdy vůbec měl... Romana Z. Nováka pro komorní soubor a recitátora na text Eugenio Montale. Hrál soubor Art-n pod vedením autora.
Při poslechu této hudby se mi navodil pocit, že se dívám přes kukátko kaleidoskopu. Do pomalé barevně instrumentační plochy vstupovaly krátké drobné motivky. Díky nim se mi vytvářel vždy nový obraz stále se vztahující k obrazu původnímu při zachování stejných barev.

Myslím, že tento pocit se stal zároveň potvrzením, že použité texty s hudbou velmi dobře korespondují, i když oproti hudbě působily spíše kontrastně. Opět se mi navozuje vizuální dojem - nyní nějakého filmu, při kterém hudba působí proti jeho směru.
Slabinou skladby bylo přizvučení recitátora. Reprodukovaný zvuk se roztříštil v sále Dvorany do té míry, že mu téměř nebylo rozumět. Zdatnější artikulace a přirozené zesílení by jistě byly ušlechtilejšími než amplifikace.