A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 30. 3. - Hlavní program

Wanda Dobrovská 10.4.2008

Plzeňská filharmonie prožívá existenciálně nestabilní časy. Na svých webových stránkách se prezentuje fotografií na pódiu Dvořákovy síně v Praze, program jejích abonentních řad i tzv. mimořádných akcí vypovídá o setrvačnosti a nekoncepčnosti.
V současné době má prozatímního ředitele a Jiří Malát, který je jejím šéfdirigentem od roku 1989, v této sezóně končí (od září 2008 ho vystřídá v této funkci Kodži Kawamoto). Připravit v takových kontrakreativních podmínkách jednorázový koncert ze čtyř nových skladeb muselo stát určitě víc energie, než se orchestru kdy vrátí, a možná i než si může dovolit. Jeho vystoupení tím ale poznamenáno nebylo.

Zčásti to asi bylo i tím, že všechny čtyři kompozice jsou orchestrálně dobře napsané, ohleduplně instrumentované, řekla bych – s dovolením – „friendly“ vůči hudebníkům i posluchačům. Sinfonia giocosa od *Pavla Trojana* je přesně tím, co slibuje v názvu – čtyřvětou pastorální skladbou, strukturálně kompaktní a přitom vzdušnou. Hudbou vyposlouchanou z dobře zavedeného orchestrálního repertoáru, kontrastní více v témbru nežli ve výrazu, což považuji za pozitivum, protože nenaléhá, ale baví.	Pavel Trojan

Zčásti to asi bylo i tím, že všechny čtyři kompozice jsou orchestrálně dobře napsané, ohleduplně instrumentované, řekla bych – s dovolením – „friendly“ vůči hudebníkům i posluchačům. Sinfonia giocosa od Pavla Trojana je přesně tím, co slibuje v názvu – čtyřvětou pastorální skladbou, strukturálně kompaktní a přitom vzdušnou. Hudbou vyposlouchanou z dobře zavedeného orchestrálního repertoáru, kontrastní více v témbru nežli ve výrazu, což považuji za pozitivum, protože nenaléhá, ale baví.

Pavel Trojan

Tvorba *Zdeňka Šestáka* byla na přehlídce zastoupena Koncertem č. 2 pro violoncello a orchestr „Cesta poznání“, který může posloužit právě za příklad hudby, na kterou se lze spolehnout: jako interpret máte jistotu, že co hrajete, stojí za to, protože Zdeněk Šesták je zkušený instrumentátor a psát koncertantní hudbu umí, a jako analytik můžete věřit, že při rozboru nebudete muset tápat a že vše, co potřebujete, najdete v notách (a nebudete se muset dohledávat nějakých mimohudebních souvislostí nebo se – pochopitelně marně – snažit zorientovat v chuchvalcích skladatelovy mysli). Na poslech je taková hudba dobrá, navzdory titulu ani ne tak pro poznání, jako spíš pro stvrzení společensko-kulturní totožnosti. Což nepodceňuji, naopak: když vidím a slyším, co všechno se nabízí za pozornosti hodné „umění“, vážím si toho čím dál víc.
V tom případě ale nestojím jako nestranná publicistka někde bokem. Shodou okolností jsem se před koncertem seznámila s posluchačkou, která mi v poměrně krátkém čase stačila říci, že je daňová poradkyně a kde všude poslouchá soudobou vážnou hudbu a kam za ní chodí a že na tenhle koncert přišla kvůli Šestákově skladbě, protože skladatele osobně zná, a věděla i o posledním Šestákově citolibském objevu a pak seděla celý koncert, sama, v jedné přední řadě a byla spokojená – to považuji za svědectví funkčnosti té hudby a stačí mi to.	Zdeněk Šesták

Tvorba Zdeňka Šestáka byla na přehlídce zastoupena Koncertem č. 2 pro violoncello a orchestr „Cesta poznání“, který může posloužit právě za příklad hudby, na kterou se lze spolehnout: jako interpret máte jistotu, že co hrajete, stojí za to, protože Zdeněk Šesták je zkušený instrumentátor a psát koncertantní hudbu umí, a jako analytik můžete věřit, že při rozboru nebudete muset tápat a že vše, co potřebujete, najdete v notách (a nebudete se muset dohledávat nějakých mimohudebních souvislostí nebo se – pochopitelně marně – snažit zorientovat v chuchvalcích skladatelovy mysli). Na poslech je taková hudba dobrá, navzdory titulu ani ne tak pro poznání, jako spíš pro stvrzení společensko-kulturní totožnosti. Což nepodceňuji, naopak: když vidím a slyším, co všechno se nabízí za pozornosti hodné „umění“, vážím si toho čím dál víc.

V tom případě ale nestojím jako nestranná publicistka někde bokem. Shodou okolností jsem se před koncertem seznámila s posluchačkou, která mi v poměrně krátkém čase stačila říci, že je daňová poradkyně a kde všude poslouchá soudobou vážnou hudbu a kam za ní chodí a že na tenhle koncert přišla kvůli Šestákově skladbě, protože skladatele osobně zná, a věděla i o posledním Šestákově citolibském objevu a pak seděla celý koncert, sama, v jedné přední řadě a byla spokojená – to považuji za svědectví funkčnosti té hudby a stačí mi to.

Zdeněk Šesták

Alia od francouzského skladatele *Pascala Zavara* je skladba poutavá od začátku do konce, strukturálně i výrazem.
Hudba hodně barevná, nápaditě stavěná (polytonální a polyrytmické třepení), proti přetíženosti jištěná minimalistickými postupy – uplatňovanými systémově, nikoliv stylově. Její program („alia“ znamená hebrejsky „stoupat“, skladba je inspirována snem biblického Jákoba o žebříku) je esoterickou vrstvou jejího sdělení a je komunikativní i bez něho.	Pascal Zavaro

Zato La Folie d´Oedipe (Oidipovo šílenství) od belgického skladatele *Pierra Bartholoméea* mi přišla jako koncertní dílo na poslech zcela zbytečné. Typická ukázka dobře udělané, dobře instrumentované hudby, které se nedá prakticky nic vytknout až na to, že trávit jejím poslechem pětadvacet minut je ztráta času. Dokonce se ani nedá říci, že by tato skladba štvala (je ohleduplná vůči nástrojům i uchu) nebo nudila (je pestrá). Ale míjí.
Možné vysvětlení: je to suita z operní hudby. Možná je to dobrá operní hudba tak, jak je dobrá filmová hudba, když na sebe ve filmu neupozorňuje (ale soundtrack si pak neposlechnete). Možná ve spojení s dějem, slovy a akcí na scéně funguje – na koncertním pódiu ale ani představa děje nebo příslušné symboliky nestačila.	Pierro Bartholomeé

Zato La Folie d´Oedipe (Oidipovo šílenství) od belgického skladatele Pierra Bartholoméea mi přišla jako koncertní dílo na poslech zcela zbytečné. Typická ukázka dobře udělané, dobře instrumentované hudby, které se nedá prakticky nic vytknout až na to, že trávit jejím poslechem pětadvacet minut je ztráta času. Dokonce se ani nedá říci, že by tato skladba štvala (je ohleduplná vůči nástrojům i uchu) nebo nudila (je pestrá). Ale míjí.

Možné vysvětlení: je to suita z operní hudby. Možná je to dobrá operní hudba tak, jak je dobrá filmová hudba, když na sebe ve filmu neupozorňuje (ale soundtrack si pak neposlechnete). Možná ve spojení s dějem, slovy a akcí na scéně funguje – na koncertním pódiu ale ani představa děje nebo příslušné symboliky nestačila.

Pierro Bartholomeé

Koncert měl dobrou dramaturgii, jednu z nejlepších z celé přehlídky. Všechny čtyři kompozice měly jakoby společného jmenovatele v duchu i stylu, přičemž každá nabízela trochu jiný úhel pohledu. Skladby spolu korespondovaly i myšlenkově, koncert nabízel ucelený zážitek. Přehlídka je ovšem spíše trhem, takže koncert stěží bude takto vcelku přenosný – až na jalovou Bartholoméeovu kompozici by ale jednotlivé skladby mohly obstát a podle mého názoru mnohem lépe na regionálních pódiích, kde by mohly záslužně přispět k soužití soudobé hudby a jejích posluchačů. Plzeňská filharmonie se představila v dobré formě (sólistou v Šestákově koncertu byl Michal Kaňka) a myslím, že by se klidně mohla právě touto cestou vydat za nalezením své identity. Rozhodně na to má.

Foto: Lukáš Kaloš