Pražské premiéry 2008 29. 3. - Večerní program

Eva Reiserová 9.4.2008

V sobotu 29. 3. byl zahájen pátý ročník přehlídky evropské soudobé hudby s výběrem skladeb spatřivších světlo světa během posledních pěti let. První koncert hlavního programu ve spoře obsazené Dvořákově síni – hlavní „tahouni“ nás teprve čekali - představil čtyři orchestrální díla autorů „jihozápadního směru“. Kompozice nastudovala Moravská filharmonie Olomouc pod vedením Petra Vronského, sólového klavírního partu v kompozici Jacquese Lenota se ujal neúnavný propagátor soudobé hudby Daniel Wiesner.

 

Moravská filharmonie Olomouc

 

Na úvod zazněla česká premiéra skladby Adagio en forma de rondó para orquesta z roku 2002 Cristóbala Halfftera (1930, Španělsko), jejíž vznik byl ovlivněn událostmi z 11. 9. 2001 - čísla 11, 9, (0) 1 mají ve skladbě strukturální význam. Díla k této a dalším světem otřásajícím událostem ve mně vždy již dopředu vyvolávají velkou obavu z nekončící závažnosti. Bohužel ani tentokrát jsem si jiný dojem neodnesla. Snaha o sdělení velké tragedie a vyjádření se k ní je mi zřejmá, ovšem nikdy jsem nechápala, proč by měl posluchač trpět, namísto toho, aby se pomocí hudby mohl se situací pozitivně vyrovnat. 
Z technického pojetí skladby samé mě zaujala především výborná instrumentace a volně plynoucí pásma bez jasné rytmicko-metrické pulsace, díky kterým vznikají zcela nenásilně stále nové zvukové obrazy. Po pár minutách takto uchopené sdělení však přestává dávat smysl a  končí na velice jednotvárném modelu dynamicko-rytmického střídání barev. Halffter pracuje téměř neustále s velmi hustou sazbou, v tomto případě na dost rozlehlé (téměř 20ti-minutové) ploše, což stírá jednotlivé gradační vrcholy. K tomuto dojmu se ještě přidružila předvídatelnost budoucího vývoje, pro mě u skladby tohoto typu jev zcela nečekaný.

Leoš Faltus (1937, Česká republika) uvedl světovou premiéru své skladby Pensées fugitives. Deux mouvements symphoniques z roku 2006. Autor ve dvou větách uspořádal „těkavé myšlenky“, kontrastní motivky ve smyslu odlišných melodických a velmi proměnlivých metro-rytmických prvků, které obě části provazují.
I když občas probleskl náznak melodického útržku, používá Faltus orchestr v jednotném úderném duchu, jako jednu velkou bicí soupravu s velmi diferencovanou dynamickou paletou. Kompozice se mi jeví intelektuálně velmi vytříbená a tentokrát rozměr myšlenky odpovídá rozsahu skladby, ovšem bez „berličky“ ve formě partitury ji shledávám hudebně nesdělnou.	Leoš Faltus

 

Po přestávce jsme vyslechli výborný výkon Daniela Wiesnera při příležitosti světové premiéry třívěté kompozice Jacquese Lenota (1945, Francie) Chiaroscuro pour piano et orchestre (objednávka Radio France) z roku 2006, kdy vznikla třetí verze klavírního koncertu s kadencí na způsob finále. Skladba je inspirována renesanční malířskou technikou práce se světlem a stínem, s cílem dosažení plasticity obrazu, a tvorbou výtvarníka Marka Rothko (1903-1970, významný zástupce abstraktního malířství Newyorské školy; pozn. red.).

Daniel Wiesner

Lenot použil termínu chiaroscuro pro zdůraznění šedých a temných tónů. Skladba sleduje proporčně vyvážený model dvou pomalých částí se střední rychlou větou. Jakkoli si autor vytkl za cíl ztvárnit tuto zajímavou myšlenku, nejsem si jistá, zda hudba dokáže něco takového, byť i jen přeneseně, svými prostředky sdělit. Pokud jsem se pokusila o poslech se zřetelem k danému podtextu, nedokázala jsem se identifikovat s pojetím této myšlenky jako neustále se od nikud nikam přelévajícího napětí. Pokud jsem skladbu vnímala jako samostatné hudební sdělení, nepochopila jsem, proč Lenot volí tak rozsáhlou formu.

Nakonec jsem se pokusila vnímat alespoň konfrontaci klavíru s orchestrem, kde vzniká zajímavý kontrast pojetí úsečného partu klavíru s velmi jemnými rytmickými nuancemi a orchestrálním barevným spektrem, který se pohybuje v táhlých, ovšem velmi krátkých tektonických zlomech. Výraznou formální složkou je virtuózní kadence ve třetí větě. Partitura se zdá být velmi jemně propracována co se dynamiky a instrumentace týče, ale tento fakt mně jako posluchači mnoho potěchy nepřinesl.

Jacques Lenot s Danielem Wiesnerem a dirigentem Petrem Vronským

 

Závěr přinesl podle mého názoru nejlepší kompozici večera, českou premiéru Anstieg-Ausblick für Orchester Ulricha Stranze (1946-2004, Švýcarsko) vzniknuvší v roce 2002. Původně se mělo jednat o vokální skladbu s textovým námětem alpských velehor. Nakonec vznikla skladba čistě instrumentální, ovšem předloha zůstala zachována. Sám autor nepovažoval mimohudební téma za nutnou oporu. Předkládá naopak jakousi hudební metaforu ke všem možným způsobům hledání řešení, sebe sama, kontrastů napětí a uvolnění. Myslím, že v pravdě „jednoduchá“ koncepce a volný přístup k jejímu vnímaní umožňuje pravý rozlet avizované dvoudílné formy (Anstieg = Nárůst, Ausblick = Výhled), který jsem vnímala při poslechu. Vše plyne v harmonii, i když se jedná o skladbu často velmi disonantní. V první gradační části jsme nebyli svědky trvalého zvukového náporu, ale pulsující plochy se stále vzrůstajícími, výborně načasovanými vrcholy. Po katarzi se hudba už jen tak krásně rozlila v impresionistickém oblaku. Nic víc nebylo třeba. 

Moravská filharmonie se pod vedením Petra Vronského vyrovnala s opravdu náročnými partiturami velmi obstojně. Oceňuji kvalitní výkony sólistů, ale také orchestru jako celku, obzvláště práci s barvami, intonační jistotu, a dobrou souhru v bohatě diferencovaných rytmických pásmech, která výborně podporovala sekce bicích. 

 

Foto: Zdeněk Chrapek