Chamber music Czech music; Hudební informační středisko o.p.s.

Marie Holáňová 7.4.2008

V pořadí první CD s názvem Chamber music série vytvořené časopisem Czech music představuje díla šesti silných českých skladatelských osobností, kteří se - v souladu s ideou zmiňovanou v úvodím slovu bookletu - mají podílet na reprezentaci české hudby v zahraničí. Výběr je úzký a řekněme, že též trochu zrcadlí hudební názor Petra Bakly, který skladby vybíral. Nicméně tak učinil se stylovým a dramaturgickým citem. Po poslechu všech nápaditých kompozic může mít člověk celkem oprávněný dojem, že (řečeno s trochou nacionálního nádechu) česká hudba má stále mnoho co nabídnout. Předesílám, že anglicky psaný booklet neobsahuje u některých kompozic jména interpetů, proto je ani nezmiňuji a nijak se nezaměřuji na kvalitu provedení. CD je možné chápat jako informativní, ne ovšem kvalitativně komplexní, jak to u distribuovaných nosičích bývá, neboť zvuková kvalita sejmutých nahrávek je většinou pod akceptovatelným průměrem.

 

První skladba Tworl  Petra Kofroně pro amplifikované housle, violu a violoncello se stylově kloní k minimalismu. Šestiminutová plocha sporého tónového výběru je čitelně formálně členěná do dvou částí. První se po dobu čtyř minut odvíjí v rytmizovaném pohybu tónů, jenž vytváří souzvuk „rozladěný“ čtvrttónovými odchylkami a labilními glissandy. Do konce zbylých dvou minut týž souzvuk už pouze leží. Když opomenu záhadné autorské slovo ke skladbě v bookletu o jakémsi reji melodií pronikajícím krystalem, hudba mi navozuje spíš paralelu k fyzikálnímu úkazu. Rytmizovaná část díky mihotavým tremolům vyvolává představu kuliček, které střídavě a namátkou někým pohazovány v rychlosti poskakují, zatímco jiné ve svém pohybu ustávají. Neustálý a zřetelný, při tom metricky neusledovatelný pohyb, pohyb ostatně vlastní minimalistům. V čem spočívá průběh dění druhé části, je bez partitury už trochu záhadou.  Tato krátká a v jistém slova smyslu velmi vyhraněná kompozice bezpochyby přivodí hned v úvodu CD patřičnou zvědavost.   
 
Pavel Zemek svou koncentrovanou a kontemplativní rovinou - jak jej známe - dává spočinout v kompozici zvané Unisono I  pro čtyři saxofony. Skladba s vodními proměnami v čase, které naznačují názvy jednotlivých vět (I. Der Bach und die Zeit, II. Der Fluss und die Zeit, III. Der See), přímo vypráví v obrazech stále putujícího živlu. Hudba neustále utichá, zaniká, vytrácí se, napříč tomu stále trvá. Originální nápad využít saxofonové kvarteto (vlastně jakékoli nástrojové kvarteto) pouze s jediným technicko - stylizačním materiálem, unisonem. Na druhé straně se jen potvrzuje, co je pro autora přirozené – jednohlas jako stěžejní prostředek k sebevyjádření.

V kontrastu s předchozím dílem je skladba Wings  pro komorní ansámbl Ivo Medka stimulující naopak v úplně jiné rovině. Je příkrá, perkusivně úderná, což je Medkovi, tentokrát fascinovanému dokonalým pohybem křídel, vlastní. Jeho vyjadřovací prostředky přímo atakují využíváním vysokých poloh, flažoletů, pizzicat a glissand ve smyčcích, či úsečnými a akcentovanými rytmy, které zajímavě proměňují mihotavý pohyb ptačího letu do hudby. Její ostrost zasahuje až s geometrickou nekompromisností. Jeden z nejtypičtějších prvků hudebního jazyka Ivo Medka je dle mého názoru něco, co bych nazvala „zaklínací formule“ a co mi zatím dělá problém výstižně specifikovat – melodické úseky spletené z tónových výšek, jenž vytváří iluzi memorování. Ani suchá akustika sejmuté nahrávky z jakéhosi worshopu neodejme dílu jeho atmosféru.  

Následující skladba Ondřeje Štochla  Tetralog  pro sólové violoncello s účastí elektroniky „analyzuje“ hudební cestou čtyři charakterové typy (sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik). Tato informace ruku v ruce s poslechem může být vodítkem k zajímavým postřehům, avšak dílo je takového druhu, jenž umí zaujmout bez slovních pomůcek. Je též tak trochu ódou na violoncello. Způsob, jakým autor uchopil nástroj, spočívá v přirozenosti hry a zároveň v plejádě instrumentálních fíglů a fines, jaké vymyslí jen smyčcař. Elektronika zde nehraje nijak stěžejní roli, pouze přibarvuje či dopovídá ideu. Domnívám se, že slyšet skladbu živě (měla jsem tu příležitost), způsobí nejednomu současnému skladateli dilema, zda si ještě vůbec troufnout něco nového pro sólové violoncello napsat.

Úsporná kompozice Oh, my Admired C Minor Martina Smolky se vymezila do velmi úzkých mantinelů tóniny c moll. Ve třech větách stojí v kontrapozici vždy dvě roviny, které mají sice společný základ (onu tóninu), ale principielně se ve „svých názorech“ rozcházejí a nedokáží si porozumět. Odbočím-li z hudebního názvosloví, takové vzájemné nepochopení bych připodobnila např. ke generačnímu problému: stejná příbuzenská krev, proti tomu věková a mentální vzdálenost. Nové jde bezhlavě vpřed, staré se ještě více utvrzuje ve své pravdě. Spor není a nemůže být vyřešen, dvě rozdílné sféry si už nemají vzájemně co říct. Autor nepotřeboval mnoho hudebních prostředků, aby docílil takového vnitřního pnutí. Nejsem si jistá, zda se dá tvrdit, že se skladba dobře poslouchá. Výkřiky čtvrttónově napjaté melodie vedle banálních mollových akordů až fyzicky nepříjemně dráždí. Celkový efekt je ale výstižný.

S poslední kompozicí Petera Grahama  The Lunch Break in a Factory of the Future (Smyčcový kvartet č. 3) mám jistý problém. Ne negativní! Měkká, konzonantní akordika, až funkční harmonie s modulacemi s názvuky hudby Leoše Janáčka taktéž v typické zkratkovitosti a úsečnosti, v tom jemné nuance z minimalu. Jako by dokonce byly některé části odňaty jiným skladbám z první poloviny 20. stol. Ale souvislosti vznikající mezi oddíly historizujících fragmentů staví výsledek do nezvyklého světla.

Hudba nepůsobí ambiciózně, dotýká se nějak jinak – člověk se má čeho chytit: rytmu, melodie, harmonie. Vše je nadmíru čitelné, přesto neotřelé. A řekla bych, že je tu ještě jiná zásadní věc. Autor počítá s očekáváním při poslechu a do značné míry ho opravdu naplňuje. U dnešních skladatelů se přece cení spíše neustálé zvraty, než aby riskovali podbízivost. Zmínila jsem, že mám s touto skladbou problém. Je mi záhadou, proč funguje tak, jak funguje – přes všechny ty tradiční prvky ani náznakem nepůsobí tradičně. Je prostě z dnešního pohledu velmi netradiční.

P. Graham