Tři texty Ladislava Puršla
6.4.2008
Ladislav Puršl (nar. 1976 v Roudnici nad Labem) žije v Praze, kde pracuje jako správce depozitáře Sbírek umění 19. století, jako redaktor v Centru biblických studií a ve Společnosti křesťanů a Židů. Publikuje v Revolver revue, Hostu, Souvislostech aj. Vydal sbírku Paměť vody (Malvern 2004), nakladatelství Host chystá tento rok k vydání jeho druhou sbírku s názvem Mločí mapa, která vznikala na Levém Hradci.
I. Blázen
Procházel jsem městem, kde se stíraly hranice venkovního a vnitřního prostoru. Z ulic se vcházelo rovnou do předsíní, jako by neexistovaly dveře. Objevil se jakýsi známý, měl s sebou černou kočku. Vzal jsem je na chvíli do podlouhlé předsíně přecházející do zimní zahrady v domě, kde jsem bydlel. Tam mne kočka sekla drápy do dlaně. Vyťala mi doprostřed dlaně čtyři přesné čáry, jednu vedle druhé. Ruka mi nekrvácela a rána byla průhledná. Zarazilo mne, že zvíře je nesmírně inteligentní. Skoro jako člověk. Rozzlobil jsem se na sebe, že jsem je pozval. Napadlo mne, že měli ještě nějaký jiný záměr, proč přijít. Laskavě, ale přímo jsem je požádal, aby, až si vyřídí, co potřebují, ve vší slušnosti pokračovali v cestě. Nechal jsem je tam stát a odcházel. Kočka se však za mnou rozeběhla, skočila a zakousla se mi do pravé hýždě. Nechtěla se pustit, nemohl jsem ji odtrhnout. Tahal jsem ji za ocas, chytil jsem ji za kůži na krku, ale nebylo to nic platné. Snažil jsem se ji setřást, nešlo to. Točili jsme se v kruhu. Až ve chvíli, kdy jsem ji chytil za čelisti a prsty druhé ruky jí strčil do tlamky, stisk povolil. Držel jsem ji, jako bych držel hada, a stejným způsobem jsem ji od sebe odhodil… Procházel jsem pak městem, přemýšlel nad ranami, které nekrvácejí. Zavolal jsem matce a strýci o radu. Ačkoliv lékaři, říkali jen: Co ti na to máme říct? Napadlo mne, že zavolám tomu známému, který s kočkou přišel. Zvedl telefon, řekl mi: Víš, ona ta kočka vlastně vůbec není moje.
II. Pytel
V jedné větší místnosti. Kolem dokola schody, malé ochozy, místnost jako hala. Byla tam spousta mladých lidí. V levém rohu podivná patrová postel. Po schodech na ni vždy vylezl jeden z přítomných a nahoře se vsoukal do zástěny z pytloviny. Zřejmě tam musel splnit nějaký úkol. Lidé se smáli. Cítil jsem se divně, jako ostatně na všech takových místech, kde je více lidí a dělají něco společně. Potom přišla řada na mne, věděl jsem, že nesmím odmítnout. Vylezl jsem po schodech na postel. Nahoře vidím, že jsou to dva pytle sešité k sobě a na každém konci je kdosi drží. Povzbuzují mne, abych do pytlů vlezl. Přijde mi to absurdní, abych prolézal necelými dvěma metry pytloviny, ale nakonec se nechám přemluvit. Jaké je moje překvapení, když zjistím, že je tam prostor, chodba, metr vysoká, stejně tak úzká, a dlouhá několik metrů! Na jejím dně jsou knihy. Klekám, abych mohl prolézt, ale knihy se dávají do pohybu proti mně. Musím je pod sebe a za sebe odhrabávat rukama, ale knihy jsou velice rychlé. Zvláštní je, že si pamatuji, jaké knihy to byly a co je v nich, všechno. Za chvíli se prostor zúží na polovinu. Je to velice nepříjemné, ale když zrychlím, nejenže je dostanu za sebe, ale také se začnu posunovat kupředu. Na konci udýchaně vypadávám z pytle. Kutálím se po druhých schodech za všeobecného veselí dolů. Na zemi si vyjeveně sednu uprostřed kruhu lidí. Směji se jako blázen. Ostatní se smějí také. Každý se smějeme úplně něčemu jinému. Oni se smějí, jako by věděli, co se mi tam dělo. Jsem si jistý, že to vědět nemohou. Také jsem to nevěděl. Nahoře je opět jen kus hrubého pytlového plátna jako na brambory a já myslím, že je to tam pro každého jiné.
III. Váhy
Je zima, noc, lampy svítí podél zasněženého svahu. Jedu po něm na dlouhých saních se dvěma starými ženami. Chovají se v nenávisti. Sedím mezi nimi, každá sedí na jednom konci saní. První se vždy přibližuje k druhé, musím vynaložit úsilí, abych ji zase nějakým nenásilným způsobem přesvědčil k návratu na její místo na saních. Je to vyčerpávající a saně mezitím jedou po svahu. Obě ženy, hlavně ta nahoře, si neustále dávají najevo, že by to mezi nimi mohlo skončit moc zle.
Würzburg – Schloss Sommerhausen
28. – 29. října 2006