Glosy ke kritickým poznámkám Marka Kopelenta pro A tempo Revue
Václav Riedlbauch 2.4.2008
Každý má samozřejmě právo vyslovit se k tomu, co ho nějak zaujalo, byť to bylo v tomto případě a jaksi už tradičně spíše v poloze podráždění a výhružně zvednutého ukazováčku. U Marka Kopelenta mne to příliš nepřekvapuje, mám s ním dlouholetý trénink z řady názorových střetnutí, především na půdě HAMU. Protože některé jeho vývody je zajisté zapotřebí neustále uvádět na pravou míru, korektura jeho omylů i vědomých posunů je nutná. Soustředím se pouze na dva okruhy jeho invektiv. Jsem rád, že mi redakce A tempo revue dává šanci vyjádřit se k odsudkům Marka Kopelenta ve stejném čase, kdy bude zveřejňovat názory jeho. Tak by tomu mělo být běžně, v českých médiích to ale nebývá příliš zvykem.
Týdny nové tvorby a činnost Svazu českých skladatelů a koncertních umělců
Ano, jistě že to byla doba tzv. normalizace. A jistě nejen Marek Kopelent ji prožíval jako něco úděsného. To ovšem neznamená, že bylo vše jen černé – právě ve zmíněném Svazu byla vedle oněch, kdo se chopili vesla a využívali ho vesměs jen ve svůj prospěch, celá řada velice slušných lidí a dobrých umělců. Stačí prohlédnout programy Týdnů nové tvorby těch let a je hned jasno, že názor M. Kopelenta je přinejmenším tendenční a zkreslený. Určitě přece nechce tvrdit, že skladatelé takových jmen, jako jsou Svatopluk Havelka, Petr Eben, Milan Slavický, Ivan Kurz a mnoho jiných, jsou ti popisovaní normalizátoři. Ostatně on sám se mnohokrát ucházel, ba přímo dožadoval toho, aby byl do Svazu konečně přijat (kdosi mi říkal, že docela nedávno viděl jeden takový žadonící dopis Marka Kopelenta, aby ho proboha ten nyní zatracovaný Svaz už konečně opět přijal do své náruče.). On sám byl Svazem zařazován na koncerty, komorní i orchestrální, a zřejmě mu nijak nevadilo být právě tímto Svazem hrán.
Mou poznámku stran nynějšího pocitu jistého „skladatelského ghetta“ chápe Marek Kopelent zcela jinak, než byla myšlena a vyjádřena. Možná nechtěně, možná vědomě, to soudit nechci. Jen musím znovu zdůraznit, že jsem mluvil o aktuálním vztahu skladatel a jeho publikum, který je skutečně vadný. Málem abychom my, hudební tvůrci, žadonili o právo existovat, na rozdíl od jiných uměleckých oborů, kde se soustavná tvorba a její průběžná prezentace veřejnosti předpokládá (výtvarníci, spisovatelé, filmaři, divadelníci). Snad má pan Kopelent jiné zkušenosti, myslím si však, že vskrytu duše by mi měl dát za pravdu – znám totiž jeho koncertní snažení se sdružením Ateliér 90 a vím, co si může tak asi dovolit připravit, zaplatit, předvést. Výjimečně trochu větší projekt z oblasti komorní hudby.
Dramaturgie Pražských premiér – časový limit, teritoria v jednotlivých ročnících
Každý, kdo by na mém místě koncipoval něco obdobného, čím Pražské premiéry jsou, by si přinejmenším pro sebe musel stanovit nějaká omezující kritéria. My jsme dali jen dvě: Musí se jednat skutečně o první uvedení v Praze a skladba při tom nesmí být starší pěti let. Vyčítat potom (i když byl Marek Kopelent přímo ode mne mnohokrát o tomto kritériu informován) pořadateli právě tuto vstupní podmínku je opět v nejlepším případě zvláštní, ne-li zlovolné.
Pražské premiéry přece nejsou jedinou příležitostí, jak uplatnit autorovy starší práce. Proč je nenabízí též jinde? Jsou to věru přesně ty okamžiky, kdy by se orchestry, sbory, divadla, festivaly a jiné obdobné instituce měly pokoušet zaplňovat mezery v poznávání toho, co před lety vzniklo a nemělo šanci být slyšeno a viděno. Marek Kopelent je tu ve svém vyčítání velice osobní, ostatně jako vždy.
Stran výběru zemí, jež se v záběru Pražských premiér dosud objevily a s nimiž se výhledově počítá, jen tolik, že doopravdy nelze postihnout všechno. Kritik by se musel zeptat a ne rovnou vystřelit, jaký je delší výhled. Pak by zjistil (a opět: mluvil jsem o tom i v jeho přítomnosti na zasedání katedry skladby HAMU – asi neposlouchal dost pozorně), že zrovna Pobaltí je v plánu na rok 2010 spolu s Polskem a že ony „návraty“ jsou záměrné proto, aby pauzy v obhlížení nových počinů a nových, u nás buď zcela neznámých jmen nebo jmen jen chabě poznaných z již prezentovaných oblastí, nebyly příliš dlouhé. Tyto „návraty“ však nemohou ani být stoprocentní, to by se nedostalo na nikoho nového, takže například v roce 2009 se počítá s Velkou Británií, Irskem a vedle toho s reprízou jen tří z pěti cizích států z ročníku 2006.
K dalšímu se vyslovovat nehodlám, tam míří pan Kopelent jinam. U soupisky českých skladatelů mu asi vadí, že nedělám větší cenzuru, já si ale vytkl jako hlavní zásadu při zařazování děl toleranci estetickou, stylovou, žánrovou. Chápu, že to může někomu vadit, že jeho skoro inkvizitorské srdce bije na poplach.
Praha 28. 3. 2008