Polemika s Václavem Riedlbauchem
Marek Kopelent 1.4.2008
Dovolím si učinit několik poznámek k rozhovoru L.Sommera s generálním ředitelem ČF prof. Václavem Riedlbauchem, který vyšel pod názvem Václav Riedlbauch – „Máme co nabídnout“.
Je vskutku zarážející, s jakou nostalgií vzpomíná prof. Václav Riedlbauch na přehlídky nové tvorby (Týden nové tvorby - TNT) v režii Svazu skladatelů. Mluví-li o době po absolutoriu svém i svých vrstevníků, musí jít o dobu tzv. normalizace po roce 1970. Víme všichni, že TNT byl v té době vyhrazen skladatelům režimu nejvěrnějším a že, jak šla léta, přibývalo v programu TNT nových jmen podle toho, jak vedení SČSKU usoudilo koho dalšího do této organizace opět přijmout a dát mu šanci. Podle V.R. nebylo „žádné skladatelské ghetto“ jako dnes, kdy „téměř pokoutně provozujeme jen drobné kousky“ (Až na to, že se vše děje s podporou státu, nadací, magistrátu aj. - tedy jak pokoutně?). Nemá pravdu. V ghettu se v době normalizace ocitla řada skladatelů, kterým nebylo dovoleno uvést své dílo v rámci TNT a to trvalo u někoho i přes okamžik, kdy byl nakonec do Svazu přijat. Že byly peníze? No ovšem, na těch tenkrát nezáleželo, však se po roce 1989 holá pravda ukázala, v jakém stavu bylo naše hospodářství. Ostatně lze se ptát, jak kvalitní byla vlastně ta díla, která TNT veřejnosti nabízel.
Časový limit vzniku uváděných skladeb v Pražských premiérách: Pořadatel tím odmítl přispět k nápravě křivd z předlistopadového období, neboť neumožnil zaznít skladbám, které nemohly z ideologicko-politických důvodů zaznít. Výjimka platila pouze pro první rok - byla např. provedena moje skladba A few minutes with an oboist, nicméně v mém případě je ještě 13 skladeb v ČR dosud neprovedených nemluvě např. o Zbyňku Vostřákovi aj. Brání to také uvedení skladeb uznaných světových mistrů Nové hudby, které u nás nezazněly a byly by větším přínosem než leckterá skladba současná.
Z textu jaksi problesklo, že jedním z faktorů výběru je i náročnost skladby. To je symptomatické pro českou hudební scénu, která se (nejen v čase před rokem 1989, ale i potom) vyhýbá konfrontaci s Novou Hudbou. Přispívá k tomu nepřipravenost absolventů HAMU i jiných škol na tento úkol. Určitě tím uniknou díla, která by mohla mít přednost ve výběru.
Překvapující a myslím i kritiky hodné je rozhodnutí vracet se v příštích letech zpět do západní Evropy, když jsme do Premiér dosud nezahrnuli moderní tvorbu z Ruska, Pobaltí, Balkánu atd. Proč to?
Slabost pořadatele pro určité české tvůrce ponechám bez komentáře, byť je v mnoha směrech výmluvná.