Slovem a obrazem: Máte svoje básníky!
Ondřej Lipár 28.3.2008
Večer v kavárně Muzea Karlova Mostu byl velmi dobře obsazený. Čtyři výrazné talenty současné české poezie, tři nadané hudebnice. Když jsem se Petra Borkovce, organizátora tohoto čtení, zeptal, jak se mu podařilo dát dohromady takovou sestavu, jen s úsměvem opáčil: "No, snažil jsem se..." Zmiňovanými jsou Jonáš Hájek, Ladislav Puršl, Jakub Řehák a Marek Šindelka. Jonáš a Marek jsou držiteli Ceny Jiřího Ortena, Jonáš a Jakub působí jako redaktoři na Totemu, Ladislav úspěšně publikuje nejen poezii, ale také recenze. Inu, skutečně velmi dobrá sestava. Ostatně texty, které zazněly, jen potvrdily úvodní pochvalná slova Petra Borkovce.
Jonáš Hájek začal několika postřehy a deníkovými záznamy, na které navázal novějšími texty. V hlavě mi i tentokrát utkvělo zejména následující.
Bianco
Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší
při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči
neviditelný papír, jenž ti prostě došel
po schodech s kymácejícím se listonošem
jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,
když zvolna posouváš se k spodní vodě,
skousnuté rty – víš, mohlo to být skvělý –
napjatý za cestujícími těly –
spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,
kdybys jej ponořil do horké, husté lázně
v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme
krví, co kape spárou z drobných ranek.
Ladislav Puršl je pro mě strmě stoupající hvězdou, pokud se o něčem takovém dá v nevelké komunitě literárních tvůrců mluvit. V textech se často objevují zmínky o krajině jeho zamilovaného Žalova. Není se co divit. Kdo v těch místech byl, pochopí. Z tištěného programu večera přepisuji.
Črta
Rychlý konec měsíce. Uspěchaný
listopadový vpád zimy. Nesklizeno.
Vymletý čas už bobtná a kvasí, bude tlít.
Aniž by hon vůbec započal, už je skončen.
Z jelena října zbylo jen lysé paroží.
Je stržená koruna stromu. Ostře a výhružně září
její tahy štětcem tmy nad kopcem Žalova.
Můžeme překročit sebe, co tu tak ležíme propadaní
do svých představ jako do žárových hrobů?
Kdesi nad dávnou cihelnou svítá prach.
Jakubu Řehákovi brzy vyjde v nakladatelství Fra první sbírka poezie. Během svého vystoupení přečetl několik textů, v nichž vystupovaly kuchařky, nepletu-li se, i ten následující.
Kuchařky
Variace na E. Boka č.1
Z celého gymnázia už jenom krásné kuchařky
ráno vycházejí před budovu
a sledují mlhu, co stoupá od zničeného města
k proskleným dveřím lycea.
Kuchařky kouří svoji první cigaretu
a čekají co se stane, zatímco v hrnci
bublá mléčná polévka.
Marek Šindelka byl při svém vystoupení mírně roztěkaný. Přečetl několik básní z prvotiny Strychnin a jiné básně a své vystoupení zakončil ukázkou z chystané prózy nazvané Chyba. Jak zmínil Petr Borkovec, mělo jít původně o sbírku básní. Z textu (soudě z ukázky) je to místy znát. Příběh by se měl týkat mimo jiné pašeráků orchidejí.
maminka nabourala na dálnici
anděl smrti
se vlnil na boku auta
pohyboval se rychle
sto čtyřicet kilometrů v hodině
obtékal karoserii
měl drápy jako holub
těmi se dostal dovnitř
když se auto dotklo svodidel
(ze sbírky Strychnin a jiné básně)
Technická poznámka na závěr. Prostor kavárny MKM je příjemný, bohužel ne stoprocentně vhodný pro podniky tohoto typu. V části blíže kavárenskému pultu seděla většina publika. V části blíže "pódiu", kterým je jakési vyvýšené patro obyčejně vybavené dvěma kavárenskými stolky, sedělo diváků méně, ovšem byla tam většina vystupujících. Tři básníci seděli natěsnaní v patře u jednoho stolku s mikrofonem, čtvrtý hned vedle. Druhý stolek byl nahrazen varhanním positivem, za kterým seděla Jiřina Marešová, hned vedle ní pak Markéta Mazourová, která plnila měchy positivu a hrála na bicí nástroje. Podstatné je, že oba prostory jsou částečně oddělené mírně zúženým průchodem. To se ukázalo jako zásadní problém - před vystoupením Ladislava Puršla se ženský hlas dožadoval toho, aby se pánové přišli ukázat dolů a mluvili nahlas.
Abych nezapomněl. Trio Irena Fürbachová (soprán), Markéta Mazourová (bicí), Jiřina Marešová (varhanní positiv) prokládalo vystoupení básníků dechberoucími skladbami. Soprán z metru a půl... Kdo neslyšel, těžko pochopí a ocení.
