Václav Riedlbauch: Máme co nabídnout
Lukáš Sommer 20.3.2008
Ve dnech 29. 3. – 6. 4. 2008 proběhne v prostorách pražského Rudolfina další ročník přehlídky evropské soudobé hudby s názvem Pražské premiéry, který od roku 2004 pravidelně pořádá Česká filharmonie. Po „evropských křižovatkách“ a loňském „zacílení na sever“ se pořadatel akce vydal „jihozápadním směrem“, aby ve spolupráci s Radio France představil novinky z Belgie, Francie, Itálie, Portugalska, Španělska a Švýcarska. Tak jako v uplynulých ročnících bude s hostujícími zeměmi konfrontována i Česká republika. Zazní 47 orchestrálních a 17 komorních kompozic – na 30 světových premiér, z nichž mnohé vznikly přímo z podnětu organizátorů. Vždy tomu tak ale nebývalo, první dva ročníky festivalu, jehož přínos pro českou hudbu ještě není úplně doceněn, neměly snadné výchozí podmínky. S dramaturgem Pražských premiér, generálním ředitelem České filharmonie Václavem Riedlbauchem o nutné platformě pro mladé tvůrce, toleranci, českých orchestrech a mnohém jiném...
Jak vznikl nápad uspořádat pod hlavičkou České filharmonie největší festival soudobé hudby u nás? Jaká příprava tomu předcházela?
Někdy je dobré se přece jenom vracet do minulosti. I do té vlastní. Kdyby kvůli ničemu jinému, pak třeba kvůli tomu, aby si každý za sebe uvědomil, co v životě dostal – někdy téměř zadarmo, jindy za cenu velikého úsilí. Při takovéhle rekapitulaci se až stydím, jak snadné bylo v době, kdy jsme skončili AMU a začínali se zbavovat svého „zeleného peří“, psát nové a nové skladby a zejména je v podstatě vzápětí slyšet. Kdo jiný, než mladý tvůrce potřebuje platformu, dávající mu možnost konfrontace, ať té profesionálně laboratorní při koncertech a přehrávkách jen ze soudobé hudby nebo té daleko tvrdší, v běžných programech, kdy jste postaveni proti největším výtvorům největších mistrů a měli byste přece jen obstát.
Tahle druhá podoba uvádění novinek žijících českých skladatelů značně pohubla po roce 1990, spíše se jen scvrkla na oblast komorní hudby. Orchestry u nás sice sem tam něco zahrají, je toho však žalostně málo. Po studiu skladby na našich konzervatořích a na AMU či JAMU, kde jsme se vždycky snažili o maximální podporu praktického ověřování výsledků tvůrčího hledání, se skladatel dostává do izolace, obklopuje ho v zásadě mlčení. Nezdravé.
Cítil jsem téměř hmatatelně po dlouhou dobu, jak nám všem profesionálům chybí něco jako skladatelská dílna, taková autorská konference nebo symposium. A tady jsem si připomněl onu zmíněnou laboratoř z doby své mladosti, kdy byla na vrcholu sezony, v prestižním sále Rudolfina, tehdejšího Domu umělců, za účasti snad všech českých a moravských orchestrů a sborů pořádána pravidelná skladatelská přehlídka pod názvem Týden nové tvorby. Žádné nynější skladatelské ghetto, které po řadu let zažíváme, téměř pokoutní provozování spíše jen drobných kousků než závažných a rozsáhlých děl, jež si pochopitelně žádají i patřičný provozovací aparát. A nemálo práce k tomu, aby se všecko dobře připravilo. A ještě něco, nač člověk „tehdy“ vůbec nemyslel: peníze.
Blížil se rok 2004, který jsme se naučili my muzikanti v Čechách vnímat jako takové milé domácí stigma díky tolika předchůdcům, u nichž se v letopočtu narození či úmrtí objevuje číslice 4 nebo 9. Když jsem byl u řady oficiálních jednání a viděl, jak znovu absentuje současná tvorba, požádal jsem tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, zda by nebylo možno finančně podpořit naše úsilí v České filharmonii uspořádat koncentrovanou týdenní přehlídku z děl nedávno vzniklých. Našel jsem u něho pochopení a dali jsme se do práce. Bohužel času na všecko bylo zoufale málo, takové tři čtyři měsíce na pozvání orchestrů, dirigentů, sólistů prostě nestačí. „Vařilo se“ tedy dost improvizovaně, sáhli jsme i po dílech starších, jež v Praze z různých důvodů nezazněla. Co mne velice překvapilo (a potěšilo), byl obrovský entusiasmus účastníků. Nejen skladatelů, tam by to bylo víc než normální, ale i ze strany spolupracujících umělců, včetně orchestrů a sborů, a v neposlední řadě publika. Oddaného, vděčného. My skladatelé dokážeme být masochisti, jsme zvyklí u festivalových akcí absolvovat třeba i tři čtyři koncerty denně, když na to přijde, já tu ale potkával mnoho stále stejných vytrvalců, kteří nevynechali jediný večer. A zdaleka to nebyli lidé z profese, jak se ukázalo posléze při anketě s vybranými návštěvníky. Fascinoval mne například osmdesátiletý bývalý ekonom, který poctivě odabsolvoval koncerty všechny...
Od roku 2006 se festival významně rozrostl o zahraniční autory. Jak jsou Pražské premiéry v zahraničí reflektovány? Spolupracujete i s jinými festivaly?
Ihned, během onoho výše popisovaného prvního ročníku, jsem myslel na rozměr mezinárodní. K němu se však potřebujete přece jen lépe vybavit. Jako správná míra se ukázaly dva roky.
Kolegové, navštěvující Pražské premiéry při jejich prvním startu, mne v kuloárních debatách vyzývali, aby se „novorozeně“ nenechalo čekat a aby se „něco“ udělalo opět v roce 2005. Bylo tudíž možno uvažovat pouze opět o tvorbě domácí, stanovili jsme si ale přece jen nějaká omezení. Jak to vyjádřil podtitul ročníku: posledních deset let. Především proto, abychom představovali skutečně to, co se rodí.
Stále tu užívám slova přehlídka a ne festival. Záměrně. Jedním ze základních kritérií z mé strany je poměrně dalekosáhlá tolerance vůči stylovým a estetickým východiskům autora. Jako vhodná paralela se mi jeví přirovnání k někdejším slavným salonům výtvarníků, kdy si, obrazně řečeno, umělec zaplatil hřebík ve výstavní síni a na něj pověsil, co považoval pro sebe za podstatné. Stejně tak se snažím postupovat i já v tomto případě, s rizikem nepochopení u někoho ze skladatelů či kritiků, již by si přáli přece jen striktnější výběr. Samozřejmě, při označení „festival“ se sluší být dramaturgicky pregnantnější.
Ale zpět k Pražským premiérám mezinárodním. Na léta 2006-2008 jsme po mnoha diskusích připravili projekt představení zajímavých výsledků evropských skladatelů. Proč jen Evropa? Myslím, že v poznávání i těch nejbližších sousedů máme co dohánět. Žijeme v tomto prostoru, jenž má historicky tolik společného, potkávají, trápí nás obdobné problémy. I ty umělecké.
Aby takové prezentace nebyly namátkové nebo zcela bezbřehé, museli jsme nastavit nějaké zásady výběru. První byla teritoriální. Domnívám se, že určitá výseč dává šanci na hlubší seznámení s tím, co se v dané zemi odbývá, je možno ukázat nejen novinky notoricky známých jmen významných tvůrců, ale právě i lidi jinak orientované, mladou generaci a tak dále. Druhou zásadou je důsledně dodržovaný limit času – skladby uvedené na přehlídce nesmějí být v okamžiku svého pražského provedení starší pěti let. A podmínka prvního pražského provedení je dána už samým názvem celé akce.
Nejtěžší při takových vstupních podmínkách je nalézt správné informace. A včas. Aby z množství děl, jež by byla vhodná pro uvedení v Rudolfinu, bylo po důkladných rozhovorech s dirigenty, sólisty, orchestry a soubory možno vybrat to, co se do jednoho a kousku týdne vejde. Zatím vždy jsem litoval toho, co se právě do přehlídky nevešlo. Mnoho překrásné hudby stále vzniká, zasloužila by si být slyšena i u nás v Praze. Já vidím jako důležité upozornit na zajímavé dílo, zajímavého autora, a budou-li se i další starat, aby se z jeho skladeb objevilo na repertoáru něco znovu, stejné dílo nebo cokoliv jiného, nebojím se o to, že si my všichni pro sebe odkryjeme novou studnici poznání i potěšení.
O spolupráci s obdobně zaměřenými festivaly se pochopitelně snažíme. Někde jsou výsledky vidět přímo v našem programu, jinde takový kontakt posloužil znamenitě při přípravě a výběru vhodných autorů a jejich děl. Pomoc našich zahraničních partnerů se dobře prokázala již loni, při zaměření Pražských premiér na hudbu ze Severu, příklad vynikající spolupráce ovšem přináší až rok letošní, kdy jsme od předloňského léta těsně svázáni s Radio France v Paříži, jež je samo organizátorem významného festivalu Présences. Výzvu k vzájemnému provázání přinesl tehdy Kryštof Mařatka, mladý skladatel žijící v Paříži. Veliké pochopení a snahu o součinnost projevil zejména pan René Bosc, ředitel festivalu Présences. Díky němu zaznějí letos v Praze ve světové premiéře také skladby, které Radio France objednalo právě pro svůj festival, v Paříži budou mít až teprve reprízu.
Vedle obdobných festivalů se mi však výborně osvědčila přímá napojení na informační centra v jednotlivých vybraných zemích. Většinou fungují bezvadně, lidé v nich zaměstnaní mají perfektní přehled, co se u nich děje, přitom nijak neomezují potenciální výběr. Nabízejí skutečně široký „sortiment“ a nechávají na zájemci, co mu je vlastní nebo co hledá.
Ještě snad připomenu jeden velice důležitý zdroj při hledání kvalitních novinek, kterým jsou pravidelně pořádané Tribuny skladatelů pod patronací UNESCO. Velmi mi usnadnila práci například paní doktorka Henžlíková, dramaturgyně Českého rozhlasu 3 -Vltavy, která se již po několik let za rozhlas pravidelně této de facto skladatelské soutěže účastní, vozí nejen informace, ale i cenné nahrávky.
Na letošek jsou ohlášeny desítky světových premiér. Na jaké se těšíte vy osobně?
Na všechny. Jinak bych je přece nevybral. Ale abych přece jen „hodil“ nějaký ten tip: 30. března zazní svita Belgičana Pierra Bartholomée La Folie d´Oedipe (Šílení Oidipovo), zajímavá autorka je Florentine Mulsant (2.symfonie, dopsaná na podzim 2007), kterou bude hrát Severočeská filharmonie Teplice 2.dubna, dost svérázným autorem se mi jeví být Ital ze Sardinie, žijící ve Švýcarsku, Giorgio Tedde se svou úplně čerstvou novinkou Polaris (5.dubna) Z českých kolegů mám slabost pro Slavomíra Hořínku, „mlaďocha“, jak on sám říká o své generaci, vážím si nestárnoucího a jako dobré víno zrajícího Zdeňka Šestáka, abych jmenoval aspoň někoho.
To byla orchestrální řada. Z komorních skladeb se těším na klavírní trio Ivo Bláhy, ten nás všechny vždycky něčím zaskočí. A pak na celý koncert ve Dvoraně Rudolfina, ten mívá pokaždé velice zvláštní atmosféru. Letos se na něm představí tři mladší autoři, Petr Wajsar, Michal Nejtek a Roman Z.Novák.
Plánujete nějak zhodnotit uplynulé roky? Festival vygeneroval celou řadu nových děl, jejichž premiérovým uvedením to jistě nekončí.
Výsledky každého z dosavadních ročníků se samozřejmě musíme zabývat. Zmiňoval jsem již svou lítost nad tím, že ne vše zajímavé dostane nakonec šanci. Pokouším se tudíž v diskusích s dirigenty abonentních a dalších koncertů České filharmonie nebo s uvažovanými sólisty (mezi nimi najdete mnoho velikých nadšenců pro soudobou hudbu, řada z nich i podnítila vznik ledačeho dobrého v oblasti koncertantní), zda by se dalo něco uplatnit i v normálních programech. Něco se občas podaří, kupříkladu loni tu byl B Tommy Andersson ze Švédska. Hráli jsme mu pěknou skladbu komorní, nedostalo se na jeho velice dobrou partituru symfonickou s názvem Satyricon. On je sám výborným dirigentem, dostal pozvání do sezony 2009/2010 a toto dílo tu v Praze uvede.
Jinou záležitostí je znovuuvedení autora. Dán Poul Ruders byl poprvé představen ve Filharmonii v sezoně 2001/2002, loni jsme ho hráli v rámci Pražských premiér. A do třetice se podařilo zařadit jednu z jeho nedávno vytvořených kompozic do abonentního programu dánského dirigenta Thomase Dausgaarda s Českou filharmonií 9. a 10.10.2008. Ve stejné sezoně, té nastávající, uvede Česká filharmonie dvě premiéry dvou bývalých účastníků Pražských premiér, onoho prvního mezinárodního ročníku 2006. Nejprve to bude 20. a 21.11.2008 Imbroglio Holanďana Petera van Onna (nastuduje slovenský dirigent Ondrej Lenárd), Symfonie č.1 Boudewijna Coxe z Belgie je na programu koncertů 12. a 13.3.2009 (kanadský dirigent Charles Olivieri-Munroe). Obě skladby vznikly z podnětu České filharmonie, objednávku financují naši zahraniční partneři. Tak nějak bych si představoval skutečnou spolupráci – nemá a neměla by být nikdy jednostranná, protože hrdě řečeno, máme co nabídnout.
České orchestry se zpravidla k soudobé hudbě staví rezervovaně a Pražské premiery na ně kladou velké nároky. Zaznamenal jste za tu dobu, co festival existuje, nějaký posun v interpretaci soudobé hudby českými orchestry?
Jsem naopak mile překvapen zájmem českých orchestrů. Některé z nich se přímo dožadují své účasti, na všechny se ovšem dostat nemůže. Jsem překvapen ve většině případů i přímo vzornou přípravou výkonů. Máte pravdu, nastudovat a na úrovni odevzdat tři, čtyři i pět nových děl, to je něco zcela jiného, než zařazení jedné neznámé skladby do víceméně běžného repertoáru. Vyžaduje to kromě jiného i značnou dávku pohotovosti hráčů, schopnost se orientovat rychle v poměrně různorodých hudebních světech.
Věřím, že kromě přínosu skladatelům, o kterém pořád dokola mluvím, znamená účast interpretů na přehlídce i významný vklad do nich samých. Ideálním výsledkem by ovšem bylo, kdyby aspoň něco z hraných děl zakotvilo v repertoáru orchestrů, komorních souborů, hrálo se u nás opakovaně. Jen to přinese v konečném stadiu skutečné a opravdové obohacení nás všech. Je téměř jisté, že valná většina všech uvedených děl takovou šanci nebude mít, ani to není smyslem a hlavním účelem, něco málo by ale mohlo zůstat. To je můj takový tajný sen.
Někdy bývá festivalu vytýkána příliš široká paleta zařazených skladeb. Proč jste se namísto esteticky vyhraněné platformy rozhodl pro formát přehlídky? Jaké výhody a nevýhody to podle Vás má?
To jsem se pokusil definovat již před chvílí: Jestliže za své „logo“ zvolíte toleranci, musíte připustit onu šíři. Taková tvorba přece vzniká, není možné chodit kolem ní se zavřenýma očima a své vlastní krédo vyvyšovat nad ostatní. Ono to vše nakonec tak úplně bezbřehé není. Říkal jsem, že pokaždé lituji toho, co na přehlídce nedostane místo. Zhusta jsou to velice kvalitní skladby. Třeba jsou jen příliš technicky náročné a v čase, vyhrazeném na jejich nastudování, by se jim nemohla věnovat taková péče, jež by je pak představila legitimně. V tom musím dát obzvlášť na mínění spolupracujících dirigentů, oni dokáží lépe než já odhadnout přípravu.
Pro mne v tomto systému výběru převažují nakonec výhody. Mám možnost dosti vyhraněných kontrastů při stavbě konkrétního programu. A to je pro mne jeden z důležitých atributů koncertního provozování hudby vůbec. Je to přece jen jiný způsob, než když se skladatel či jiný posluchač zavře někde se sluchátky na uších a poslouchá záměrně vybírané kompozice.
Co chystáte na příští rok?
Myslím, že se současným rozšiřováním našich evropských sond je záhodno se také vracet k tomu, co už jsme představili, aby proluka let nebyla opět příliš veliká. Proto jsme zvolili vedle autorů z Velké Británie a Irska návrat ke třem zemím z prvního mezinárodního ročníku. Jmenovitě se jedná o Nizozemí, Německo a Lucembursko. Termín je stanoven (14. - 22. 3. 2009), takže čtvrteční premiéra a páteční repríza Coxovy Symfonie č.1 bude jakýmsi belgickým prologem.