Pavel Zemek–Novák: Stále více mě zajímá úplné odstranění disonance
Tomáš Pálka 16.3.2008
Pavel Zemek - Novák se narodil se 14. října 1957 v Brně. Hudební vzdělání získal na Janáčkově Akademii múzických umění v Brně v oborech hoboj a kompozice. V kompozici byl žákem skladatele Miloslava Ištvana – jednoho z nejvýraznějších osobností soudobé hudební scény té doby. Svá vzdělání ve skladbě si později doplnil u George Benjamina na Royal College of Music v Londýně (1992/1993) a u Gérarda Griseye na CNS v Paříži (1997/1998). Během několika let po studiích na JAMU u Nováka převládá diatonický systém ve spojení s nedisonantní chromatikou, zaměřuje se postupně více na koncepci samotné skladby. Preferuje volný pohyb tónovými systémy, v poslední době s důrazem na výběr intervalů a na odstranění disonance vůbec. Usiluje o odstranění tradičního rozdělení duchovní – světský, se snahou o základ v první oblasti.
V tvé tvorbě je již několik let patrná linie jednohlasu, která prostupuje veškerou tvoji práci od komorních skladeb až k symfoniím. Mohl bys v jakémsi shrnutí nastínit své kladné i záporné poznatky a zkušenosti plynoucí z této hudební koncepce?
V průběhu několika roků, co se snažím v této technice pokračovat, mě stále více zajímá úplné odstranění disonance z intervalové struktury. Po určité době jsem si uvědomil, že unisono sice odstraňuje disonanci z vertikály, ale problémy se objevují v následnosti. Tím mám na mysli to, že unisono ve velmi rychlém tempu, a to v širším tónovém prostoru, úplně ztrácí svůj konsonantní charakter a působí téměř protichůdným dojmem, tj. disonantně. Např. tónový sled (viz. příklad) zachová ve sluchu výraznost malé i velké septimy, zvětšené kvarty, malé sekundy atd.
Po delší době jsem se v „Kyrie“ pro sólové hlasy a varhany pokusil vystavět intervalovou strukturu výlučně z konsonancí, k unisonové technice je připojeno vynechání sekund a septim z horizontály. Po zvukové zkušenosti z provedení se rozhodnu co dál.
Mluvíš o technice. Jak se ale s interpretací takové koncepce vyrovnávají hudebníci?
To je opravdu problém, hlavně pro starší hráče. Zažil jsem, že se škrtali ze služby a byli agresivní. Vyvíjí to velký psychický tlak, při provedení dlouhé unisonové skladby je možné i „zkolabovat“. O některé mnohaleté spolupracovníky jsem v podstatě přišel, ale jiné to zase zaujalo. Objevil se ale další problém, a tím je zvýšený nárok na prostor.
Asi nejde jen o dozvuk…
Ten je hodně důležitý, doplňuje vztahy mezi tónovými výškami – něco jako jemný klavírní pedál. Ale jde zejména o souhru hudebníků v prostoru. Musel jsem vyškrtat rytmicky složitá unisona, např. fagotů a violoncell, protože hráči měli k sobě nejméně 12 metrů a na tu vzdálenost to vůbec nešlo, navíc to ztrácelo barevnou kvalitu samo o sobě. Je dobré, když hráči tvoří jeden celek i v prostoru – nejlépe to vychází v rámci skupin či sekcí, na unisono celého orchestru musí být opravdu výborný dirigent.
Objevil jsi od doby, kdy se jednohlasem zabýváš, ještě nějaká další východiska, která by mohla do tvé tvorby zasáhnout nebo již zasahují?
Unisono má svoje neúprosné limity a neumím si představit, že bych se mu bezvýhradně věnoval třeba 20-30 let. Zdá se mi, že je nutné doplňovat své úvahy prací v protichůdných oblastech. Teď mě zajímá uvolněný průběh recitativu, jehož svobodné tvarování času v podstatě unisono vylučuje. Také se věnuji různým studiím v oblasti polyrytmiky a polymetrie. Ty sice dobře vychází i v unisonu, resp. při zvukové výslednici primy a oktáv, ale nejlépe se rozezní ve všeintervalovém základu.