Milan Děžinský: Přízraky, Host, Brno 2007, 74 stran
Petr Andreas 15.3.2008
Přízraky, čtvrtá sbírka Milana Děžinského (nar. 1974), dovedou vyhmátnout efemérní jevy poutavých kvalit. Děžinský v nich líčí hemžení prazvláštních organických útvarů, které prudce vytrženy ze svého prostředí jsou vystaveny našemu pohledu. Poezie se tu odehrává nejlépe v noci, nebo alespoň za šera, často v polospánku; zážitky usínání či probouzení jsou pro básnický subjekt vítanou příležitostí k reflexím (první oddíl nese název Noční hlídka). Důležitým momentem je tu osamění a v neposlední řadě tklivé, melancholické ladění, podložené a umocněné vláčnou, jen zvolna se linoucí eufonickou konturou veršů, jejichž „ohlazené hrany“ jsou od předchozích Děžinského sbírek stále patrnější. Není divu: přízrak etymologicky znamená „nejasné, strašidelné vidění“.
Je známo, že emoce smutku jitří a zintenzivňuje schopnost prožívání i sebeprožívání, výraznější projevy takového stavu v básni však bývají většinou nežádoucí, protože ji ošemetně přibližují pouhé ventilaci. Ač Děžinského styl účinkuje prostředky subtilními a kultivovanými, bývá emoce často vyjádřena bezelstně bezprostředním výrazem „smutek“: Někteří jsou smutní. / Pozorují z okna děti (báseň Říjen); A je to mystický okamžik, těch několik okamžiků smutku před usnutím (Siesta); Je tak smutno a šero (Smutná neděle); Pojídá smutek jak ovoce (Ovoce); Všechen trvanlivý smutek / za orosené vinné láhve (Soumrak); A ona smutně v ohni spánku / hledala tou tmou vlastní dlaň (Čára života); a to nepočítáme obdobné výrazy jako „zármutek“ nebo „lepivé chmury“. V takovém podání je smutek trvalým, patologickým stavem útlumu, ryze soukromým rozpoložením, na jehož pozadí subjekt vnímá, anebo jako osamělý pozorovatel dokonce vyhledává prostředí, v jehož rázu nalézá pro své emocionální stavy cosi odpovídajícího – oproti opačné situaci, v níž smutek přirozeně (a dodávám žádoucně) vychází z impresí.
Smutek a osamělost tvoří v Přízracích rámcové ladění, které častokrát ruší soustředěnost čtenáře při vnímání přesných obrazů, myšlenek, detailních pozorování; domnívám se, že Děžinského poezie je silnější na svém opačném pólu, tam, kde drobnokresba a záznam drobných příběhů převažují nad pocitovými reflexemi. Za jedny z nejpůsobivějších v tomto ohledu pokládám básně Nehet a Pád kaštanu, v nichž to jen jiskří úvahami inspirovanými metaforami a asociacemi. Dále bych neváhal například u básně Strom v květu, kdyby se do ní ovšem nevetkla figura založená na laciném kontrastu „tíhy“ dospělosti a dojímavé „kdysi dětské hry“ (A tak to bolí za zátylkem, / že zem se možná / točí hned pod tvými koleny, / která nesou tíhu větší, / než na kterou byla připravována / kdysi dětskou hrou.).
Milan Děžinský si podržuje své téma (vynořující se z typické motiviky), svůj básnický svět, ke kterému se propracovával již od svého debutu Černá hodinka a ještě o mnoho výrazněji ve Slovníku noci, kde dovede suverénně a soustředěně pozorovat a pozorované myšlením rozvíjet. Ani sebepůsobivěji a sebekonzistentněji znějící charakteristika básnického výrazu však ještě nesvědčí o hodnotě: té básně dosahují podle mne nejvýrazněji tam, kde se básník vyvaroval záznamů chvil, v nichž neodolal pohroužit se do konstantního smutku, který hrozí to podstatné nivelizovat; to znamená tam, kde se vydává za soustředěným vnímáním rozmanitých a bohatě rozrůzněných jevů, které se dějí haštěřivostí světla a stínu.