Pražské violoncellové duo: Síto pro vstup na konzervatoř by mělo být velmi drsné
Eva Reiserová 9.3.2008
Violoncellisté, Petr Nouzovský a Ondřej Valenta (o jejichž vystoupení na Dnech soudobé hudby 2007 jsme před nedávnem recenzovali) vystupují pod názvem Pražské violoncellové duo. Mladí hráči snažící se svou hrou a odporem k jakékoliv průměrnosti představit svět hudby v co nejodstíněnějších detailech, mají právě teď zasloužené volno po náročném turné J. S. Bach – Reflexe v hudbě, tanci a poezii. Koncertní život pro ně samozřejmě nekončí - Petra Nouzovského si budeme moci poslechnout na festivalu Euroart v Praze a Děčíně, koncertu k poctě Viktora Kalabise, vystoupení s Beethovenovým Trojkoncertem v Obecním domě s houslistou Miroslavem Ambrošem, koncertu k životnímu jubileu prof. Jiřího Hlaváče, vystoupení v souboru Resonance na Pražských premiérách, koncertu k poctě paní Geraldiny Muchové (snachy Alfonse Muchy), s Martinem Kasíkem či prof. Marianem Lapšanským. Pražské violoncellové duo čeká v nejbližší době vystoupení pro společnost Přítomnost. Ovšem myslet si, že žijí jen svým vystupováním je, jak jsem zjistila, velmi pomýlená představa.
Při jaké příležitosti vaše těleso vzniklo? Začali jste spolu hrát s myšlenkou na delší spolupráci?
OV: Naše duo vzniklo náhodou. Dostal jsem se díky jednomu kantorovi k notám francouzské edice M. Corbiera s dvouhlasými invencemi J. S. Bacha v úpravě pro dvě violoncella a začal přemýšlet, s kým bych si tu krásnou hudbu zahrál. Vzpomněl jsem si na Petra. Studovali jsme oba jak na Pražské konzervatoři, tak u profesora Pišingera. Protože jsme si sedli hráčsky i lidsky, rozhodli jsme se oslovit profesora Josefa Chuchro s otázkou, zda můžeme pokračovat v tradici dlouholetého souboru. Po jeho souhlasu jsme „znovuzaložili“ Pražské violoncellové duo.
Co se týče vašeho repertoáru, nelze z něho vyčíst čistě stylové preference. Podle čeho si skladby volíte?
OV: Oba si myslíme, a v lecčem mi Petr i otevřel oči, že muzikant by v mladém věku měl vyzkoušet co nejširší možnosti hudby a projít si různými žánry. Myslím, že se z mnoha skladatelů dělají zbytečně ikony. Dost dobře si umím představit, jak by v současném světě seděl Mozart s Beethovenem na koncertě Marsalise v Lincoln jazz centru a užívali by si pořádný jazzový jam (smích).
PN: Výběr repertoáru pro dvě violoncella je do značné míry omezený, ale pokud má interpret chuť do experimentů, najdou se velmi zajímavé úpravy od již zmíněného Bacha až třeba po Paganiniho. Velikou část našeho repertoáru tvoří skladby českých soudobých autorů a mezi nepsané tajemství patří i fakt, že je v jednání napsání skladby pro PVD od Sofie Gubajduliny. Nechceme to ale zakřiknout.
Když už jsme u toho: jaký je váš vztah k soudobé hudbě? Jaký má smysl pro vás jako interprety a jaký má, podle vás, smysl pro dnešní posluchače?
OV: Jak můžou návštěvníci podle našich programů vidět, rádi soudobou hudbu zařazujeme. Smysl pro interprety bych viděl asi v možnosti objevování nových barev nástroje a technických možností cella i cellisty. O smyslu pro posluchače, hlavně u nás, zatím pochybuji. Nemohu se zbavit dojmu, že je soudobá hudba prezentována jako kdybyste si dali na slavnostní večeři foie gras a byly vám servírovány ve včerejších novinách…
PN: Je naší povinností hrát skladby dobrých soudobých autorů. Bez nás jejich práce ztrácí smysl. Myslím si, že mnoho skladeb nenašlo své uplatnění třeba jen kvůli špatné a nepoutavé interpretaci. Je proto velmi dobře, že jsou u nás soubory zabývající se pouze soudobou hudbou. Není samozřejmostí na jejich provoz sehnat potřebný obnos peněz a na tom to mnohdy končí. Co se týče posluchačů, je to velmi složité. Mnohé dnešní styly soudobé hudby dělají z posluchačů stále menší skupiny nadšenců. Nebyly však vždy vrcholné umělecké zážitky pouze pro několik vyvolených? Není tomu tedy dobře?
Pokud se jedná o soudobé skladby ve vašem repertoáru, oslovujete autory sami? Spolupracujete s nimi i během přípravy na koncert?
OV: Zatím jsme autory oslovili pouze v souvislosti s naším Bachovským projektem a měli jsme opravdu šťastnou ruku. Roman Haas, Pavel Trojan i Bohuslav Řehoř se podle reakcí publika během celého turné (J. S. Bach – Reflexe v hudbě, tanci a poezii - pozn. OV) i na jednotlivých koncertech setkali s více než příznivým ohlasem.
PN: Spolupráce s autory při nastudování skladby je zajímavá věc, pokud mají co říci a můžou skutečně dopomoci ke zkvalitnění hudebního projevu. V opačném případě je to plýtvání energie z obou stran. Setkali jsme se i s názorem, že nám skladatel plně věří a nechá interpretaci na nás. Je pak většinou překvapený. Tváří se, že pozitivně (smích).
Oba jste studovali na Pražské konzervatoři, ovšem máte zkušenosti s navštěvováním dalších hudebně-vzdělávacích institucí (Petr studoval na gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením, nyní je studentem AMU a současně vysoké hudební školy v Drážďanech, Ondřej navštěvuje brněnskou JAMU a zároveň se připravuje k přijímacím zkouškám na hudební management, také v Brně - pozn. red.). Jaký je váš názor na hudební vzdělávání v Čechách?
OV: Česká republika doslova chrlí neuvěřitelné množství komorních seskupení a orchestrálních hráčů světové úrovně, těch méně úspěšných bez konečného uplatnění je ale stále velmi mnoho. Nejsem první český muzikant, který asi na toto poukáže, ale většina pedagogů by měla přestat všem svým žákům podsouvat ideu, že jen oni jsou těmi správnými sólisty, kteří to v Čechách všem ukážou. Bohužel pak vyrůstají velmi dobře technicky i hudebně vybavení hráči, kteří však pro chybějící krůček k dokonalosti nenastoupí dráhu sólisty a na komorní či orchestrální praxi jim chybí zkušenosti i schopnost adaptace.
PN: Na základních uměleckých školách je třeba co největšího počtu žáků pro vyšší vzdělanost a úroveň národa obecně. Síto pro vstup na střední školu s hudebním nebo uměleckým zaměřením by ovšem mělo být velmi drsné. A to i pro kantory, kteří by měli být koncertně protřelí a tedy pro studenta inspirativní. Na vysoké hudební škole by měli vyučovat již pouze uznávaní interpreti u nás i v zahraničí a studium by mělo být privilegiem pro pár jedinců nejlepších hráčských kvalit pro jednotlivá zaměření. Pouze poukazuji na velmi dobře fungující systém západní civilizace. V Německu je několik druhů studia. Začíná se tzv. orchestrální hrou, poté jsou zkoušky na studium pro tzv. nástavbu a ti nejlepší mají příležitost pro studium v mistrovské třídě. Věřte nebo ne, my jsme nikdy tempo klasiky neudávali - až na pár celosvětově uznávaných jedinců. Musím však ze své zkušenosti na obranu říci, že v našem školství je mnoho kvalitních umělců i kantorů, samozřejmě kvalitní umělec není automaticky zárukou kvalitního kantora, a že si studenti mohou vybrat profesora „na tělo.
Petře, Ty jsi během svých studií zavítal do tříd, v Čechách dalo by se říci, až nestandardně mnoha učitelů a profesorů. Je v tom nějaký záměr? Není pro tebe obtížné konfrontovat se s tolika pohledy a informacemi?
PN: Naopak. Z mého hlediska to byla a je ta nejlepší škola. Má zkušenost je taková, že každý člověk je vyčerpatelný. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl měnit kantory po dvou letech a bylo to nesmírně obohacující. Každému z těchto lidí jsem vděčný za hodně.
Ke spolupráci jste získali známé a uznávané herce (Ot. Brouska st., Jiřího Bartošku, Viktora Preisse, Mášu Málkovou, Davida Prachaře ad.), přední baletní tanečníky české scény (Nikolu Márovou, Michala Štípu nebo Jiřího Kodyma). Jak se vám toto podařilo?
OV: V tomto směru mělo zásadní až takřka osudový význam mé setkání s panem Brouskem na koncertě Pražského jara. V roce 2005 jsem hrál s orchestrem Pražské konzervatoře Hanušovo oratorium Ecce homo (zpívali Ivan Kusnjer, Karolina Berková a recitoval zmíněný pan Brousek - pozn. OV). Při zkouškách jsme s Mistrem Brouskem seděli vedle sebe a tam začalo naše přátelství. Po čase jsem ho dopisem oslovil s prosbou o záštitu nad koncerty a časem jsme se dostali i k Bachovskému projektu. Potom se začaly odvíjet spolupráce s dalšími herci. K tanečníkům jsem se dostal díky mému přátelství s bývalou primabalerínou Michaelou Černou, když jsem jí oslovil s nabídkou spolupráce na projektu J.S. Bach: Reflexe v hudbě, poezii a tanci. Michaela mou nabídku tehdy přijala a do své choreografie přizvala mladé sólisty Národního divadla v Praze.
S těmito umělci vytváříte mezioborové projekty. Je těžké s nimi v dnešní době oslovit publikum? Co je jejich cílem a co myslíte, že posluchačům nabízí výsledná podoba takové spolupráce?
OV: Já si myslím, že tyto projekty oslovují diváky daleko více než běžné koncerty. Člověk se samozřejmě musí vyvarovat estrádnímu pojetí, ale přece jen je určitě během večera zajímavé vnímat intenzivně hned několika smysly najednou. Zároveň dochází k míšení publika a ke klasické hudbě přitáhnete lidi, kteří šli třeba jen na tanečníky nebo pana Brouska.
PN: V dnešní době je velmi těžké naplnit očekávání rozmlsaného publika. Myslím, že v tzv. crossoveru je určitá budoucnost. Spoustu lidí nechodí na koncerty pouze poslouchat, ale chodí vnímat vizuální stránku vystoupení. Hudba patří do kategorie „zábava“ a to pro publikum i interprety. Nemám na mysli estrády. Dle mého názoru je jedno, jaký druh umění publiku předvedete. Pokud je provozováno na nejvyšší možné úrovni, slouží pak k povznesení publika i interpretů.
Na webových stránkách píšete, že chcete pomocí těchto vystoupení vychovávat mladé generace umělců a posluchačů. Takové pokusy tady byli a jsou stále, ale ne vždy se daří. Čím chcete mladou generaci zaujmout?
OV: Nechci nikomu sahat do svědomí, ale občas jsem měl dojem, že se pořady pro mladé vytvářely jen kvůli získání vyššího grantu ze státních institucí a promyšlenost šla ta tam. V poslední době mě ale zaujal projekt Petra Kadlece se studentským orchestrem hrajícím koncerty v pražském Rudolfinu pro studenty gymnázií a dalších škol. Já jsem se i v této problematice snažil inspirovat PR managementem předních společností. Zároveň se pro inspiraci probírám médii pro mladé, internetovými portály, fóry či chaty. Nechce se mi zatím prozrazovat celé know how, ale věřím, že do budoucna se tento fakt jistě v našich aktivitách projeví. Už nyní mohu říct, že za poslední roky byla návštěvnost mladých, na koncertech, které jsem organizoval, více než 50%. To je myslím pro jiné pořadatele zatím nesplnitelný sen.
PN: Jsou pořadatelé, kteří umí udělat tzv. program na klíč pro mladé. Dle mého názoru se tu již delší dobu však potýkáme s problémem chápání tzv. vážné hudby. „Vážná hudba? To je asi nuda, chci se bavit. A hlavně, oblek po tatínkovi je mi už malý. Nemám v čem jít“. To je chyba a škoda…Mozartova Malá noční hudba či Martinů Kuchyňská revue do této kategorie skutečně nepatří. Po každém cíleném setkání se s kvalitní kulturou nemůže ani ten největší kulturní barbar prohlásit, že nezůstal bez poskvrny. Pozitivní či negativní. Jde o to, najít v sobě skryté komnaty posouvající jedince kupředu ze zaběhlého a nic neříkajícího stereotypu.
Další vaše aktivita míří do oblasti hudebního managementu (konkrétně Ondřej vystupuje jako intendant Mezinárodního Chopinova festivalu v Mariánských lázních, generální manažer Czech arts alliance a předseda občanského sdružení Clazzic). Proč jste se pustili do této činnosti?
OV: Asi ze všeho nejvíc to bylo kvůli dojmu, že v Čechách se dostala klasická hudba do hodně stojatých vod a je potřeba se i v této části lidského bytí posunout myšlenkově trochu na západ. Samozřejmě nečekám, že budou všichni schopní připravovat festivaly, ale určitě by měli mít aspoň základy self managementu. Rozhodně bych se na jejich místě nespoléhal na české agentury. Bohužel v Čechách není silná agentura, která by vám v případě zastupování zajistila slušné živobytí. Myslím si, že jsme jedna z evropských zemí s největším počtem agentur v procentuálním přepočtu na umělce. Když jsem s managementem začínal před čtyřmi lety v Trmalově vile bez jediného sponzora, neměl jsem pocit, že bych mohl být nějakým hybatelem děje, ale v současné době, je přece jen ta vidina budoucnosti o něco světlejší. Možná je to i mojí inspirací v běžném marketingovém managementu. Ohromně mě baví sledovat vývoje ekonomiky, postupy vrcholných managerů a vůbec celé dění v oblasti obchodu.
PN: Můj volný čas věnuji své úžasné přítelkyni a přípravě letos již čtvrtého ročníku Jihočeského komorního festivalu, na kterém se snažím představit klasickou hudbu a crossover obyvatelům menších měst a obcí na Jindřichohradecku. Letos se mi podařilo pozvat na letní jihočeská pódia např. klavíristy Martina Kasíka či Mariána Lapšanského, nebo houslisty Jiřího Vodičku a Silvii Hessovou. Tato práce mě nesmírně baví a tuším, že má smysl, protože po koncertě je publikum vždy nadšeno z faktu, že klasická hudba je vlastně nesmírně obohacující a přemýšlení hodná. Vězte, že se tady nebavím o pravidelných posluchačích koncertů, ale o lidech, kterým se při slovu klasika vybaví Rybova Vánoční mše. Jsem šťastný, že se mi daří nacházet podporu morální i finanční u mnoha českých institucí. Spousta kontaktů zůstala po převratu agentům, kteří vyvážejí podprůměrná tělesa pro co nejvyšší tržbu namísto toho, aby vyváželi skutečné umělce. Tím naše kultura nesmírně trpí a jméno České republiky taktéž. Je to tedy věčný boj o pódium, o publikum.
Oba jste navštívili několik hudebních kurzů. Mohli byste jmenovat ty, které vás nejvíce zaujaly?
OV: Mě nejvíce zaujala Kronberg academy za účasti velkých hvězd violoncellového světa - Maisky, Schiff, Rostropovič, Geringas, Perenyi ad., a akademie v Telči, kde jsem studoval u Jiřího Bárty. Tohoto cellistu bych doporučil každému mladému muzikantovi, nejen violoncellistovi. Tak intenzivní ponor do hudby, radost z tónu, touha po objevování nových možností, to se skoro jinde nevidí. Jiří Bárta je pro mě opravdu hudebníkem světového formátu, i když se u nás jeho hra na cello „moc nemusí“.
PN: Mohu vřele doporučit jakékoliv kurzy jakéhokoliv umělce, protože se na Vás bude hezky usmívat a řekne vám, že tu pravačku musíte „víc do struny“. Kurzy jsou super v případě, že máte problém s motivací. Pokud máte problém s pravačkou, najděte si jiného kantora (smích). Ne, vážně, nemohu doporučit nějaké kurzy kromě těch, které jsem navštívil a ty se shodují částečně s Ondrou. Nehledejte kantory pouze ve zvučných jménech interpretů. Dejte na doporučení svých starších kolegů a kantorů. Doporučuji poslouchat hodně nahrávek, chodit na koncerty i neoblíbených umělců, protože každý z koncertů dobrého, či špatného interpreta, je vaším nejlepším hnacím motorem k přemýšlení o nosném stylu hry.
