Berlín: čáry – rezonance
Wanda Dobrovská 2.3.2008
Původně jsem se do Berlína vypravila hlavně za hudbou, protože mne tvorba Sylvy Smejkalové zajímá a věřím jí do té míry, že se mohu spolehnout, že harcování na otočku nebude ztraceným časem. Dostalo se mi nicméně bonusu v podobě možnosti shlédnout velice působivou soubornou výstavu z díla českého výtvarníka a sochaře Rudolfa Valenty, která byla premiérou Sylviny skladby „komposition für r.v.“ zahájena, a vychutnat si životodárné společenství výtvarného umění a hudby, které se podle mého soudu mimořádně vydařilo.
Rudolf Valenta (*1929) vyšel v 60. letech z líhně tehdejšího Klubu konkretistů, v roce 1970 emigroval a od roku 1974 žije v Berlíně. Průřez jeho celoživotním dílem představuje ve výstavních prostorách kulturního centra Haus am Kleistpark v Schönebergu originální kresby, grafiky a objekty, modely, fotografie objektů zmařených (ze 60. let) nebo umístěných v plenéru, koláže vytvořené digitálními programy a video prezentaci vybraných akcí. Valentovy práce – ať plošné nebo trojrozměrné – jsou geometrické abstrakce, čisté v tvaru a v opracování materiálu, jímž je často kov, někdy také dřevo, beton aj. a ve výrazu směřující, ne-li se přímo vzpínající k harmonii tak, že jsou současně dynamické i stabilní.
Sylva Smejkalová tvorbu Rudolfa Valenty zná, stejně jako on pochází z Ostravy, takže východiska Valentovy industriální vize intuitivně chápe a volbou obsazení (tři žestě a elektronika) i zpracováním materiálu se svou skladbou do Valentova světa dokonale strefila. S mužsky silným, rozmáchlým gestem výtvarných objektů koresponduje robustní zvuk trubky, pozounu a lesního rohu, elektronická složka vede audiovizuální představu směrem k pulsující spirituální abstrakci dál, než by se výtvarnými prostředky dalo dosáhnout, a jako je ve Valentově vizi polarizací síly proporcionalita, řád, čistota a důslednost zpracování, tak je v Sylvině hudbě materiál s mocným zvukovým potenciálem kultivován detaily v artikulaci a struktuře.
Už před časem jsem si všimla, že oba protagonisté sdružení early reflections – Sylva Smejkalová a Michal Trnka – předkládají, zřejmě intuitivně, hudbu s křehce přítomným člověčenským rozměrem. Snad budu časem schopna polapit ten postřeh i do slov, zatím to nejde. Nicméně spojení Valentova na výstavě prezentovaného světa a Sylviny hudby možná tak dobře fungovalo i proto, že podobnou dimenzi mají i mnohé umělcovy objekty. Ač jsou často monstrózní („když umělec chce, aby na něho bylo vidět, musí vytvářet rozměrné věci,“ řekl mi v rozhovoru kunsthistorik Hans-Peter Riese), není v nich stopy po agresivitě, hrubosti, syrovosti („surovosti“). Naopak, řada jich je „friendly“, návštěvník s nimi může hýbat, všelijak je nastavovat do jiných, různě rovnovážných poloh. Jsou velmi kultivované a musím říci, že když jsem odpoledne před zahájením vstoupila do dosud liduprázdné galerie, při pohledu na některé z nich se mne zmocnilo až jakési podivné dojetí (které – zřídka – cítím v prchavých okamžicích průhledů do reflektovaného světa psychické reality).
Desetiminutovou kompozici Sylvy Smejkalové nastudovali k provedení posluchači Vysoké hudební školy Hanse Eislera a premiéra proběhla v prostoru schodiště – hudebníci stáli na podestě v mezipatře, reproduktory byly nasměrovány nad schody. Skladba má esoterickou rovinu, která mne naplňuje nadšením – v jedné stopě skladatelka využila rozezvučeného Valentova objektu, tónový materiál je odvozen ze jména/jmen – a troufám si tvrdit, že i když toto ten, kdo skladbu slyší, neví a vědět nemůže, tak skutečnost, že jsou do hudby tyto informace vloženy a transformovány, jí právě dává hloubku a činí z ní více než příležitostné dílko. Mimochodem, skladba má podtitul „kouzla a čáry“ a i ten má hlubší smysl – koresponduje s podtitulem Valentovy výstavy „čára, barva, plocha“ (a Sylva jej v Berlíně nepoužila, protože je do němčiny nepřeložitelný). Výstava z díla Rudolfa Valenty je v Berlíně k shlédnutí do 24. března. Už bez hudby, ale pořád stojí za to.