553. Úterek Umělecké besedy

Eva Reiserová 26.2.2008

5. února vystoupilo v salonku Zdenky Podhajské rodinné seskupení Airedale trio v obsazení Anna Červenková - Holeňová (hoboj), Jan Holeňa (violoncello) a Jiří Holeňa (klavír). Doprovodný program zastupovali výtvarník Pavel Holeka, který představil několik výseků své tvorby a písničkář a předseda PEN klubu Jiří Dědeček, jehož „texty při kytaře“ byly velmi milým a podnětným zpestřením večera.

 

Na programu byla známá jména autorů Bohuslava Řehoře (1938), Ivana Kurze (1947), Jiřího Laburdy (1931), Petra Ebena (1929-2007) a jeden, pro mě nový objev, Jan Meisl (1974). Všechny skladby spojovala dedikace Airedale triu.

Řehořovo Malé noční trio vzniklo v roce 2003 pro Bertramku. S mozartovským podtextem se odehrála náladově nejsvětlejší skladba večera. Čtyři věty Larghetto, Allegretto, Sostenuto, Con moto naznačují čtyři odlišné nálady, jež velice dobře sledují tektonickou gradaci celku. První a třetí - hlasově prokomponovanější - část jsou volnými variacemi. Druhá a čtvrtá vybočují a zároveň scelují komplet změnou obsazení (druhou větu hraje jen hoboj a cello, ve čtvrté je zakomponována cellová kadence).

Sonátu pro klavír I. Kurze z roku 1976 přednesl Jiří Holeňa. Z úst skladatele bylo předem avizováno, že jde o velice náročnou skladbu. Při poslechu byly patrné fragmenty, které autor obaluje, rozvíjí. Náročnost díla jsem nedokázala plně ocenit, klavírista byl s jeho obtížemi jistě dokonale seznámen, ovšem při hře mi chyběla jasná výstavba celku a dynamicky odstíněnější interpretace, která by dala sonátě temperamentnější náboj, jež ve svém základě jistě má.

Premiérou večera bylo Trio pro hoboj, violoncello a klavír Jiřího Laburdy. Jak na mě zatíženým dojmem působil jen pohled na názvy jednotlivých částí – Andante sostenuto. Allegretto, Allegro con moto, Adagio generoso, Allegramente – tak byl naopak samotný poslech vcelku příjemným zážitkem. Skladba vykazuje ryze romantické rysy, jak hutnější sazbou, tak dlouze klenutými frázemi. V interpretaci tria bylo nejméně zažitou skladbou. Časté nejistoty dávaly záminku k tušení souboje interpretů se sebou samými, zvláště u violoncellisty.

Před přestávkou, jako již tradičně představil něco ze své tvorby zástupce z řad výtvarníků. Pavel Holeka charakterizoval vystavená díla jako fragmenty z cyklů koláží. Nejzajímavější pro mě bylo jeho pojetí hebrejské abecedy, z níž vyjímá jednotlivá písmena a pokouší se navodit kontext příběhu s dalšími prvky převedenými do vizuální, symbolické podoby. Prohlédli jsme si také autorův plakát k 80. výročí PEN klubu.

Druhou polovinu večera zahájil Jiří Dědeček s nepostradatelnou písničkářskou kytarou. Bylo to chytré, milé, laskavé, veselé i smutné vystoupení, stejně jako texty které přišel zazpívat. Z jeho projevu bylo patrné, že nic tak neosvěží interpretaci jako nadhled. Toto opravdu na mnoha koncertech postrádám. Za jeho vstup a osvěžení mu tímto děkuji.

Následovala skladba Petra Ebena Hudba pro hoboj, violoncello a klavír (1970) – původně pro hoboj, fagot a klavír - jež ke konci předává, v souladu se skladatelovým hudebním smýšlením, duchovní sdělení citací vánoční písně Adeste fideles, ze které vychází melodický materiál díla. Do Ebenovy tvorby spadá také pohybem v atonalitě. Zvukově na mě působila z celého večera nejprogresivněji a nejsdělněji.

Petr Eben

Závěr patřil Janu Meislovi a poslední skladbě v rodinném obsazení - Triu pro hoboj violoncello a klavír op. 9 (2000). Jak jsme se dozvěděli, skladba byla původně pouze dvojdílná. K Preludiu a Arii v nedávné době přibyla část závěrečná – Toccata (2007). Musím obdivovat fyzickou zdatnost hobojistky, která v závěru musela obstát ve velmi náročném partu. Škoda, že byla místy znát citelná nesouhra a celý večer trvající intonační problémy violoncellisty. Autor dokáže výborně vypracovat tektoniku jednotlivých částí. V globálu na můj vkus Toccata předešlé věty svou délkou a častými rondovými návraty hlavního rytmického úseku poněkud přebyla. Zaujala mě práce s artikulací, barevnými kombinacemi nástrojů, v programu již jistě několikrát předestřených, ale nemohu si pomoci, zněly mi naprosto neotřele a nově. Opravdu vydařená gradace.

Měli jsme možnost vyslechnout zajímavý program. V podání Airedale tria bych si dokázala představit hru semknutější a jistější, ovšem velká hráčská a výrazová deviza interpretů byla nesporná.