Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí; edice ReX sv. 2, Host, Brno 2007, 72 stran

Olga Richterová 25.2.2008

 

a kdyby někdo sáhnul na moje děcka
zabiju
(s. 46)

 

 

Ve sbírce Auta vjíždějí do lodí se dost často připomíná, že se i takové strašlivé věci mohou dít a dějí. Z mnoha básní mě – obzvláště ve srovnání s dřívějšími „červencovými“ – dost mrazilo. Jako by Petr Hruška svlékl vcelku optimistický zelený svetr předchozích sbírek a nasadil tmavší brýle – anebo naopak nějaké jiné brýle sundal (v souladu s tímto celkovým tónem sbírky je i výtvarný doprovod Jakuba Špaňhela).

Autor obnažuje „otcovské“ obavy, tematizuje vyprovození dcery, nemocné dítě i cizího malého chlapce s mokrými kalhotami. Být rodičem, o někoho se starat (Stahuješ spícím košile / přes měsíčně bílá záda / aby si nenachladli ledviny.) a s obavou sledovat, do jakého světa ho uvádím – takovou zkušenost cítím za mnoha básněmi a nevím, zda je příliš troufalé na pozadí této proměny vysvětlovat i celkové rozšíření záběru a snad i větší zaujetí pro „věci veřejné“ (ve zprávách se oběsila / polská školačka;báseň Stěhovák), nebo alespoň pro veřejný prostor (sídliště Kamenec, noční tramvaj…).

Zejména úvodní oddíl V prudké blízkosti i mnohé další básně jsou znovu o tom nejbližším vztahu. Víc je ale vnímán v souvislostech, není sám o sobě, ale ve světě, kde Jsou vraždy a obchody, / ohromné těžařské společnosti, / bílý smích poslanců, / oddělený život při velkých dětech. Velmi „z tohoto světa“ jsou i ta auta, provokující už v nadpisu. A také konflikty, střety, náhodné i úmyslné srážky a nezdary. Obraz čpícího auta a velké vznešené (v mých představách možná až příliš filmově dokonalé) nehybné lodi jako by nadto symbolizoval střet profánního a posvátného, každodennosti s věčností.

Před padesáti lety psala rakouská lyrička Ingeborg Bachmannová o všednodenních válkách, které už se nevyhlašují, ale v nichž se jen pokračuje (z básně Alle Tage). Při čtení Aut jsem si tuto její báseň opakovaně vybavovala spolu s vědomím, kolik napětí je v běžném životě, kolik usilování o něco, co se jen těžko daří (viz např. úvodní báseň oddílu Ruce v krmítku), a jak rychle se člověk z toho, který ujíždí, stane tím, komu se ujíždí (Za Kamencem // Chlapcům plápolají košile / jak na kolech ujíždějí / konci srpna / Chlapcům plápolají košile / jak ujíždějí touze dospělých / nadělat z nich / smysl života).

Bachmannová ale byla sama, kdežto Hruška na svých cestách novým ojetým Opelem vidí vysoké neporušené hory / za celou rodinou. I to může být jeden z důvodů, proč přes veškerá potemnění a zdrsnění popisované pokusy rozumět / alespoň autům nevyznívají nijak marně. Jenom číst poctivě a nespěchat.