Monika Knoblochová: Soudobá hudba by měla znít na moderním nástroji
Lukáš Sommer 21.2.2008
Jsou hudebníci, kteří ke své práci potřebují klid, střídmý denní rozvrh, dostatek času na „umělecké zrání“ a jiné tvůrčí vymoženosti. Monika Knoblochová stihla v jednom roce vydat dva kompakty, koncertovat, natáčet do rozhlasu, znovu-sestavit soubor Resonance a pořídit (lépe řečeno postavit) nový byt. Vcházím tedy do čerstvě obývaného, útulného, světlého prostoru - na zemi a na nábytku hromada not, cédéček, papírků. Nad fotografiemi původní „zástavby“ (jež neměla daleko k poválečné architektuře) jsem Monice položil pár otázek, které se mi po vzájemné spolupráci derou na patro...
Moniko, tvýma rukama prošlo nespočet soudobé hudby. Jakým způsobem podle tebe současní skladatelé pro cembalo píší? Dá se jejich přístup vůbec nějak zobecnit?
Je to velmi individuální. Jsou skladatelé, kteří komponují přímo u cembala, zkoumají nejrůznější kombinace rejstříků a pro svoji hudbu hledají nejvhodnější zvukovou barvu. Jiní mají naposlouchané určité spektrum barev a s touto představou zasednou k partituře. A pak jsou skladatelé, kteří pouze naznačí svoji představu dynamikou a volbu registrace ponechají zcela na interpretovi. To všechno je možné, jistě záleží na záměru skladatele, vždycky je ale skvělé se ve finále společně sejít nad hotovou skladbou.
Jaký přístup je bližší tobě?
Ten první - ani ne tak bližší jako sympatičtější. Svědčí o zvědavosti objevovat nové možnosti nástroje anebo třeba ty běžné použít jiným způsobem a to já mám ráda. Myslím, že nová hudba má přinášet překvapení (tím nemyslím ovšem za každou cenu) - to je právě jedna z jejích stránek, která je na ní vzrušující. Způsob komponování nebo dotváření skladby přímo u cembala svědčí i o tom, že skladatel má jasnou představu o konkrétní barvě nebo „charakteru zvuku“ a ten pak hledá. Vždyť jedním z nejvýraznějších parametrů soudobé hudby jsou právě barvy!
Skladatel má dvě možnosti volby, a sice mezi kopií historického nástroje a tzv. moderním cembalem. Cembalista věnující se historické hudbě vlastní dnes většinou kopii, kterou si vozí i s sebou na koncerty. Jsou to často zvukově krásné nástroje, které ovšem díky ručně ovládaným rejstříkům příliš neumožňují jejich časté střídání - a tudíž proměny barevnosti. Navíc je jejich počet oproti modernímu nástroji nižší. Ten se sice narozdíl od kopie hůře stěhuje a nenajdeme ho v koncertních sálech (alespoň ne opravdu pěkné nástroje v dobrém stavu), ale i přesto jsem velkým zastáncem toho, aby soudobá hudba zněla na moderním nástroji - navzdory všem těmto praktickým svízelům. Kromě většího spektra rejstříků disponuje navíc tzv. pedálovou lyrou umožňující rejstříky zapínat a vypínat "nožně" a to je neocenitelná výhoda pro interpreta, má-li často měnit barvy v průběhu hry. Vlastně je to jediné možné řešení jak toto střídání uskutečnit. Navíc mnohé rejstříky umožňuje jen moderní nástroj.
Samo sebou, když si skladatel zvolí jiný specifický kompoziční přístup, jako třeba G. Ligeti ve skladbě Continuum (izorytmie - pozn. red.), kde není primární časté střídání rejstříků, pak moderní nástroj není nezbytný.
Marek Kopelent ti v roce 98 napsal skladbu Per Aminko. To je extrémně barevná hudba..
To je právě ten případ jasné představy o barvě! Kopelent komponoval přímo u moderního nástroje, všechny požadované rejstříky napsal do partitury a na všechny kombinace - a jaké! - si přišel sám. Často jsou to úplně nové objevy, které jsem v jiných skladbách ještě nikdy nezaznamenala. Když už jsi narazil na Marka Kopelenta - dozvěděla jsem se o jednom jeho velmi zajímavém, u nás dosud neprovedeném díle. Jde o určitou variantu singspielu s názvem „Musica aneb Prastarý příběh, který andělé přenášejí z času do času“. Má to asi 50 minut a obsazení je soprán sólo, 2 herci, hoboj, flétna a cembalo. Měla jsem možnost poslechnout si záznam provedení v Německu ze 70. let a moc se mi to líbilo. Byla bych velmi ráda, kdyby se povedlo provedení i v Čechách a rozhodně pro to spolu s jedním kolegou uděláme, co bude v našich silách. Ideální by samozřejmě byla možnost několika repríz - vzhledem k rozsahu i interpretačním nárokům skladby.
Nedávno ti vyšlo CD s pražsko-jarním recitálem Bach – Novák. Co tě vedlo ke spojení těch dvou?
Jan Novák byl velkým obdivovatelem J. S. Bacha. Jeho dílo studoval a znal. Invence byly patrně napsány jako reflexe těch bachovských a samozřejmě i jako pocta velkému skladateli. Jedna z nich pracuje např. s anagramem B-A-C-H, u jiné se odkaz na Bacha objeví v úvodním latinském hexametru, jímž je uvedena každá z dvanácti invencí. Obě jsou dvojhlasé a dvoustránkové, obě díla stojí na imitačním principu. Mezi Novákem a Bachem je tedy svazek těsnější, než by se mohlo zdát. Vzájemným promícháním invencí obou autorů, nikoliv pouhým postavením dvou bloků vedle sebe, jsem chtěla vytvořit pestrou mozaiku.
Součástí toho CD jsou ale ještě dvě cembalové sonáty, které toho moc společného nemají...
Ta Bachova je dokonce původně houslová, ale sám autor ji transkriboval pro cembalo. Novák v té své zase mírně koketuje s rockem. CD dvou autorů se mi tím rozrostlo i na CD dvou forem - připadá mi zajímavé vidět, jak se oba vypořádali s formou stejného jména a zároveň jak se sonátovost během času měnila, jak se vyvíjela.
Jsi jedním ze zakládajících členů souboru Resonance. Nedávno jste měli úspěch na festivalu Pražské Premiéry. Skloubit ale náročnou dráhu sólistky s organizačním maratónem ansámblových zkoušek - to není pro každého. Jak je to s Resonancí dnes?
Resonanci dnes chybí především schopný manažer, který by zařizoval koncerty. Základem souboru je osm lidí, hráli jsme ale i ve dvanácti a více lidech. Při takovém počtu není v silách jednoho člověka řídit všechno kolem souboru sám. Na Premiérách jsme vystoupili především díky Václavu Riedlbauchovi. Takových nabídek ale mnoho není. Letos jsme angažováni znovu, co ale bude dál, se neví.
Co tě v nejbližší době čeká?
S velkou radostí mohu říct, že v té úplně nejbližší době to je právě množství různé soudobé hudby. Během druhé poloviny března začneme zkoušet operu Aleše Březiny o procesu Milady Horákové „Zítra se bude...“, která bude mít premiéru 9. a 10. dubna v Divadle Kolowrat.
Na konci března (30.) v rámci Pražských premiér budu mít to potěšení zahrát si s PKO Koncert pro cembalo, bandoneon a orchestr švýcarského skladatele Andrease Pflügera – už pouhý cembalový part dává tušit, že to bude pěkná muzika. Pár dní na to vystoupíme na komorním koncertě téže řady se souborem Resonance. Pak mě čekají recitály v Pelhřimově,
v Litomyšli, vystoupení s orchestrem na festivalu Janáčkův máj, koncert na počest Zuzany Růžičkové v Jindřichově Hradci, recitál s Jiřím Bártou, Znojemský hudební festival atd.
Máš pocit, že Monika Knoblochová stála u zrodu skladby, která bude jednou pro cembalisty „klasika“?
Ty se mně ptáš, jako když jsem právě uzavřela svoji kariéru – to bych teda dost nerada (smích). Zatím nedokážu na tvojí otázku odpovědět, ale samozřejmě by mě těšilo, kdybych si jednou mohla říct, že jsem u zrodu takové sklaby stála.
