Vít Slíva: Souvrať; edice ReX sv. 1, 80 stran, Host 2007
Ondřej Buddeuš 20.2.2008
V prosinci uplynulého roku vyšla další sbírka brněnského básníka Víta Slívy pod titulem Souvrať. Jde v pořadí o devátou knihu básní, nepočítáme-li výbor Boudní muzika vydaný v roce 2006, v němž už jsou otištěny některé básně sbírky. Je možné ji nazírat z různých úhlů pohledu, téměř nic o ní však recenze nemůže tvrdit s úplností, protože několik básní se vždy bude vymykat naznačeným vzorcům. Proto lze pouze nastínit některé tendence, které jsou více či méně básním Souvratě společné.
Ve srovnání s předchozí sbírkou Rodný hrob z roku 2004 je patrná rozsahová úspornost výrazu, prostěji řečeno, básník Slíva směřuje postupně k útvarům kratším. Básní s rozsahem delším než tři strofy výrazně ubylo, některé z básní se vysloví ve třech i dvou verších.
Zjevně nedochází k výrazným proměnám v poetice, která rozehrávala tóny dosavadní Slívovy tvorby. Hvězdy, měsíc, sníh, našedlé přítmí mezi zimou a podzimem v krajině i vztahu já–ty jsou neustále přítomny. Zcela neopominutelným motivickým zdrojem je tematika smrti (básníkovy matky), která kromě prvních dvou básní vyplňuje celou úvodní část sbírky, tedy téměř čtvrtinu z čtyřiašedesáti básní. Motivem odcházení a generační posloupnosti se logicky řadí za předchozí sbírky – k Tanci v pochované base (1998), Rodnému hrobu (2004) či sbírce Grave (2001). Zdá se však, že Souvratí se Slíva zároveň vyvazuje z tohoto okruhu a směřuje jinam, lépe řečeno – míří těmi směry, které k jeho poezii patří také: ke krajině, mezi prosté a neprosté věci a k abstraktním univerzáliím nad tím vším či přímo v tom.
Fyziognomii básní ve sbírce dobře představí báseň Souvrať, jejíž název se stal titulem knihy:
Souvrať
Stöhrům
V černonebi ticho.
Ropot v černozemi.
Sněhu! Rajská cícho
draná perutěmi!
Děti mluví ze sna,
hvězdy mlčí z bdění.
Mluva je vždy děsná!
Zněním všechno zněmí.
Červánky se vlní,
povylezlí červi.
Krvi! Auro trní!
Víčka s očí servi!
Požár sovích mlýnů:
Oheň žere žernov,
Mele čertovinu.
V pytlích čisté černo.
Už názvem se báseň hlásí k poezii krajiny – souvrať je „okrajová část pole, kde se při obdělávání obrací potah nebo zemědělský stroj“ (SSČ). Takový jednoslovný titul je příznačný jak svou příslušností k nevšednímu a přitom tradičnímu výrazu, tak svým obsahem, tedy jeho poetickým nábojem. Neologismus „černonebe“ hravě i významově naplňuje slovní hříčku prvních dvou veršů, jíž je umocněn a sjednocen protiklad nebe–země, z něhož se v následujících verších nadále těží v černobílém kontrastu sněhu–země a vnitřním protikladu perutí–země. Je typické, že pro každou strofu je nastolen kontrast, který je zároveň nosným motivem, dále: řeč–mlčení, krev/červánky, kámen–oheň a oheň–tma. Jmenují se tedy jakési „pralátky“, ať už ve smyslu fyzikálním, či literárně vzato ty zásadní básnické.
Jak silná je chvíle prožitku vnímajícího lyrického já! Kolik se toho vejde do takového okamžiku! Ve stejnou chvíli obrací básník zrak ke hvězdám, když zdá se k zemi padat sníh a zároveň je okamžik plný přelomu ze dne do noci, slunce zapadá a mraky nabírají podobu červánků, děti tou dobou už spí. Krajina je naplněna možnými tvary až k puknutí. Pragmatik by poznamenal, že jde o klimaticky extrémní až nemožnou situaci, podobná pragmatika ale, jak se zdá, není v Slívových básních na místě. Básník se rozmachuje mocným tahem štětce a jeho objektiv vidění je širokoúhlý, detail po detailu se rozvírá k panoramatu vysněné krajiny. Neustálý pohyb od konkrétních motivů k abstrakci nepřestává; „občas jako by básníkovo slovo bylo příliš rychlé, chtivé astrálních světů: užuž se zbavit veškerých přídatných zátěží a nabrat výšku k letu do bran Poesie“(Jiří Trávníček v doslovu k výboru Boudní muzika).
Pevná rýmová stavba je dalším z typických znaků poezie Víta Slívy. Tepající rytmus se k melodii obrazů zpravidla poslušně řadí do rýmovaných veršů ABAB. Rozměr tohoto rytmu jako by svou pravidelností také kontrastoval s nábojem obsahu, častými zvolacími větami a nikoliv vzácnými „ach!“. Pevná veršová struktura dodává básníkovi jistou ruku řemeslníka, ustálená forma otevírá prostor obsahovým kreacím a bezpečně uchopená hra s rýmy dává volnost k netušené metaforické kombinatorice.