Zdánlivě nedůležitá zrnka písku
L´Esprit des Dunes Tristana Muraila
Jiří Kadeřábek 14.2.2008
„Jednotlivé noty neznamenají nic víc, než jen jednotlivá zrnka písku - co je důležité, jsou obrysy masy“, poznamenal francouzský skladatel Tristan Murail v souvislosti se svou skladbou L´Esprit des Dunes, neboli „Duch písečných dun“. Ve skutečnosti by však pouhá empirická analogie pouštních procesů s procesy hudebními, která se i při poslechu skladby sama nabízí, byla to nejexplicitnější a nejjednodušší, co bychom na tomto díle mohli pozorovat a obdivovat. Není divu - tzv. „spektrální hudba“, nebo jak tuto nepřesnou a zavádějící publicistickou nálepku aspoň trochu poopravil další iniciátor tohoto 30 let starého směru Gérard Grisey, totiž na „spektrální přístup“, zkoumá přírodní jevy, inspiruje se jimi a vychází z nich v tvorbě na ještě úplně jiné úrovni.
Faktem ovšem je, že Tristana Muraila pouště odjakživa obzvláště přitahovaly. Sám jich během svého života několik přešel a v jeho dílech se pak začaly postupně objevovat obrazy a připodobení tohoto druhu. Zvláště nápadné je to v jeho velké orchestrální skladbě Sables („Písky“), ale i v L´Esprit des Dunes nalezneme napodobení známých tajemných, lidské hlasy připomínajících zvuků, vyvolaných třením zrnek písku, které žene vítr proti sobě, a jiné pouštní evokace. Znamenala-li pak Sables zrození Murailova charakteristického stylu, typického pro jeho pozdější skladby, pak L´Esprit des Dunes zastává v Murailově díle jiné prvenství, možná ještě zajímavější, a to ve zcela explicitním odkazu k hudbě jiných kultur. Zvukový materiál, ze kterého elektronická stopa, a jak později uvidíme, i partitura čerpá, totiž pochází ze vzorku tradiční hudby Mongolska a Tibetu - mimo jiné dvou oblastí vyznačujících se rozlehlými pouštěmi.
Jak tedy Murail s nahranými zvuky pracoval? Vzorky převážně zpěvu tibetských mnichů, trubek dung chen, hebrejské harfy a mongolských alikvotních pěvců khöömi byly nejprve několikrát analyzovány na počítači pomocí metody suivi de partiels (sledování alikvotních tónů). Tato technika umožňuje opravdu velmi podrobně a s velkou přesností sledovat postupný vývoj jakýchkoliv alikvotních tónů - tedy tónů, které v případě takto přírodních (uměle nevygenerovaných) zvuků podle akustických zákonitostí znějí nad a dokonce i pod nejsilnějším základním - fundamentálním tónem a vytvářejí jeho charakteristickou barvu. Informace z této analýzy je pak možno zpětně použít pro modelování jiných zvuků. |
|
|---|---|
Vzniká tak metoda „hybridizace“, díky které je možné produkovat zajímavé a nové zvukové barvy právě díky křížení spektrálních (souhrnně alikvotních) charakteristik jednoho zvuku s druhým. Důležité pak je, že tyto technologie dovolují zpracovat nejen elektronickou složku díla - tedy zvukovou stopu, která při provedení doplňuje tradiční akustické nástroje, ale poskytuje zároveň všechny potřebné údaje pro vytvoření instrumentálních partů - tedy přímo not, které potom interpretují hráči na akustické nástroje. K tomu posloužila jiná, tentokrát čistě kompoziční počítačová aplikace Patchwork, mezi jinými specialisty i samotným Murailem později upravená do uživatelsky přístupnější a názornější verze OpenMusic. |
 Tristan Murail |
Tristan Murail dává ve svých skladbách velký důraz na propojení zvukové barvy s harmonií. Díky virtuoznímu, zároveň kritickému a hlavně tvůrčímu ovládnutí výše nastíněných technologií a inspirován akustickými zákonitostmi se mu to v L´Esprit des Dunes daří do takové míry, že se při poslechu skladby tyto dvě složky stávají doslova od sebe neoddělitelnými a tvoří dohromady jakýsi až neuvěřitelně „přírodně“ znějící celek. Je tu však ještě jiné, neméně důležité prolnutí, které opět pramení ze způsobu skladatelského postupu, a sice prolnutí elektronické a akustické složky díla. Je v tomto smyslu zajímavé srovnat L´Esprit des Dunes se skladbou Désintégration, vytvořenou o jedenáct let dříve, a uvědomit si, jakým způsobem a s jakým výsledkem v těchto obou objednávkách pařížského IRCAMu Murail využívá možnosti jednoho z největších hudebně-akusticky výzkumných institutů na světě. Jedná se zejména o revoluční dosažení naprosto kompaktního, pružného, rafinovaného a sofistikovaného zapojení zvukové stopy do instrumentálního zvuku - jev, který však zároveň logicky vyplývá přímo z podstaty onoho „spektrálního přístupu“. Ten totiž ke každému zvuku, ať instrumentální či elektronické povahy, přistupuje naprosto rovnocenným a v určitém smyslu slova opět „přírodním“ způsobem - považuje ho nikoli za tradičně zakonzervovaný prefabrikát, určený k pouhému exponování, jeho permutacím či jiným hudebním operacím, ale přímo slovy Gérarda Griseye za „živý objekt se svým zrozením, životem a smrtí“.
Tristan Murail; foto: Guy Vivien
Jiří Kadeřábek