Viola Fischerová, Předkonec. Fra, Praha 2007. 76 stran, 30. publikace. Náklad 450 výtisků, vydání první.
Jitka N. Srbová 13.2.2008
Blízko ke konci, do konce daleko
Některé knihy se uchopí snadno; čtenář jejich téma už sám obsáhl, může tedy přirovnat k vlastní zkušenosti a od ní přejít poučeněji zpět ke čtenému textu. O to větší pozornost žádají ty druhé, k nimž obtížně dospíváme, o něž se pouze snažíme. Viola Fischerová (*1935) pro většinu z nás napsala básnickou sbírku toho druhého typu. Knihu o blízkém, osobním setkání se smrtí ve stáří - na jejímž konci je ale přece patrné přitakání životu. Takový oblouk nabízí málokdo. Přirozeně, smrt a umírání není v poezii nijak neobvyklým jevem, bývá paradoxně jedním z raných témat začínajících básníků – jakoby se jím chtěli dotknout vážnosti, k níž mají obvykle ještě desetiletí daleko. Vysnívaný konec života se tehdy často překlápí ve zromantizovaný patos. Tam, kde se smrt naopak stává nezvaným sousedem, který obchází ve stále užších kruzích, zase málokdy zbývá síla na její zaznamenání s nepřecitlivělým odstupem, s jasným zrakem. Oběma hrozícím pastím se ale Viola Fischerová na necelých osmdesáti stranách své knihy šťastně vyhnula.
Sbírka Předkonec je intimní výpovědí o blízkém setkávání se slábnoucími těly a matnějícími dušemi lidí blízkých i nejbližších. Je nutným, otevřeným záznamem žité bolesti – s přítomným, důvěrně známým duchovním rámcem. V duchu předchozích autorčiných sbírek jde o básně prosté manýry, slovního ornamentu. Fischerová se drží čistých kontur, v textech očesaných o interpunkci dělí jednotlivé úseky či nádechy prostě velkým písmenem. V každé jednotlivé básni promyšleně a rychle míří k silné pointě. Zrcadlení věcí posledních je střídmé, civilní, ohlodané do jasných linií - a tím nabývá na nepředstírané naléhavosti v každém portrétu, který básnířka několika jistými tahy načrtne:
Volá mi
ať za ní přijdu
do té staroby
kde není s kým mluvit
Pak se však stydí
že se nedokázala
vyhnout smrti
a leží
a mlčí
(str. 15)
Pročítáme se světem nezapouzdřeným, nepřikrášleným vítanou smířeností stáří, která by vše dosud zející milosrdně ukryla. Leccos je ještě třeba životu vyúčtovat, stále je nutno zaznamenávat jasně, zvlášť, týká-li se to těch, se kterými sdílíme stejnou krev. Druhá část sbírky, věnovaná bratrovi, je vystavěna právě jako odpočet od předkonce ke konci. Zde je Fischerová logicky méně pozorovatelem a více aktérem, tísnivá dojímavost prožitku v kulisách posledních, nemocničních, je tím jen umocněna:
Nechte ho být
když šmátrá po kanyle!
Je to můj brácha
a už chce pryč
(Str. 48)
Se znalostí autorčina básnického způsobu nepřekvapí, že na ty laskavější podoby stáří zbývá místo spíše epizodně a vždy za každým takovým vhledem následují záznamy o té syrovější podobě lidských konců. Samota, bezmocnost, rozpad fyzické schránky a úbytek sil – tyto vnější projevy stárnutí Fischerová vyostřuje do „krutých“ zkratek, za nimiž se můžeme domýšlet o dekádách, jež k nim vedly, a inspirovaně i nad vlastními postoji k této méně malebné části pomyslné osy lidského života. Místy je zde myšleno přímo na čtenáře – snad ve snaze přichytit ho při zbabělém přeskakování a zavírání očí. Tehdy Fischerová jasně definuje svůj záměr, aniž to však vyznívá jako omluva:
Jde o bilanci
a účet
Je lepší vědět
(str. 68)
V celku však Předkonec není kniha plná smrti. Kromě jejích četných pozorování a postihnutých rysů tu necítíme žádné vlastní autorčino loučení se světem. V pozadí většiny textů naopak cítíme tepající srdce, které se ještě nechystá umlkat. S vášnivostí a neztenčenou smyslovostí básnířka pouze zaznamenává, že věci poslední se dějí tak, jak se dějí, rámovány lidskými slabostmi a nutným koncem těla. Při pročítání krátkých řádků Violy Fischerové můžeme sami předjímat, kde se sami jednou ocitneme, či zvažovat, jak jsme obstáli v předkoncích cizích. Až se chce s úlevou dodat: ještěže přesnou podobu vlastního životního finále nikdo z nás nezná.
Pokud jsou informace internetového knihkupectví kosmas.cz pravdivé, celý náklad sbírky je v tuto chvíli rozebrán. Přejme tedy autorce dotisk a věřme, že předkonci navzdory vyjde z nekončící inspirace ještě řada dalších, obdobně silných knih se jménem Violy Fischerové.
Jitka N. Srbová