IREM 17. - 20. 12. 2007

Wanda Dobrovská 10.2.2008

Mezinárodní tribuna elektroakustické hudby (IREM), pořádaná Mezinárodní konfederací elektroakustické hudby a Mezinárodní hudební radou, se poprvé konala v roce 1984 ve francouzském Bourges. Od té doby probíhala každé dva roky, vždy v jiném evropském městě, od roku 2004 je to trienále a v Lisabonu se v prosinci minulého roku uskutenčila již po jedenácté.

 

Na tuto přehlídku zadávají rozhlasové společnosti a národní asociace elektroakustické hudby vybraná díla ze svých produkcí, kompozice vyposlechne a posoudí porota složená ze zástupců těchto institucí a z výsledného pořadí vzcházejí „vybrané“ a „doporučené“ skladby ve dvou kategoriích – „hlavní“ a „mladých skladatelů“ (do třiceti let). Pořadatelé zdůrazňují, že nejde o soutěž, nýbrž o výběrovou přehlídku. Podmínky účasti zajišťují nejvýše ohodnoceným skladbám odvysílání do éteru ve všech zemích, které se zaslanými nahrávkami tribuny zúčastňují, skladby rovněž zařazuje do svého satelitního vysílání Evropská vysílací unie (EBU).

V hlavní kategorii byla tentokrát jako vybraná označena dvě díla – kompozice argentinské skladatelky Juliety Szewach Dikyrion a italského skladatele Francesca Giomiho Con brio, vybraným dílem v kategorii mladých skladatelů se stala skladba belgického tvůrce Laurenta Delforgeho Palimpseste sur souvenir. Jako doporučená díla vzešly z hlasování porotců kompozice portugalského skladatele Tomáse Henriquese (Time Warp), nizozemské autorky Rozalie Hirs (Pulsars), francouzské skladatelky Agnes Poisson (Motifs, sur un fil) a švédské autorky Camilly Södenberg (Born to Loneliness).

Smyslem IREM je v první řadě podpora vzájemné kulturní výměny v mezinárodním měřítku, v tomto případě zprostředkování informací o nových trendech v oblasti EA hudby a možnosti seznámit s nejnovějšími díly reprezentujícími tyto trendy co nejvíce potenciálních posluchačů. Podle pravidel IREM mají rozhlasové společnosti všech zúčastněných zemí povinnost alespoň jedenkrát zařadit do svého vysílání obě vybraná a nejméně tři další díla (nemusí to být nutně ta, která jsou označena za „doporučená“), přičemž mohou odvysílat i děl více. V případě EA hudby jsou jak toto pravidlo, tak tato možnost mimořádně důležité, protože pro prezentaci EA hudební tvorby je rozhlas stále ještě nejpřirozenějším médiem. Dnes už sice není v tomto směru médiem jediným, ale pořád si počíná nejsystematičtěji – je nucen si tak počínat – a ne každý zvědavec na novou tvorbu má časovou a energetickou kapacitu proposlouchávat se všemi nabídkami na všech možných portálech s nejistou nadějí, že se doposlouchá k tomu, co ho zaujme, a je rád, když tuto amortizující detekci někdo provede za něj. Ostatně tribuna se přizpůsobuje měnícím se podmínkám a od desátého ročníku (Řím, 2004) se jí delegáty i zadanými skladbami mohou účastnit rovněž národní asociace EA hudby, které pak mají za povinnost prezentovat nejvýše ohodnocená díla na veřejném koncertě.

V několika předchozích ročnících IREM se zdálo, že na tribunu nereflektují rozhlasy ze zemí s největší tradicí EA hudby, avšak zádrhel nebyl v oblasti produkce či provozování této hudby, nýbrž spíše v procesu proměn, jímž řada evropských (i mimoevropských) rozhlasových společností v současné době prochází. Rozhlas už přestal být jediným, resp. nejdokonaleji vybaveným subjektem schopným produkovat umělecky ambiciózní EA hudbu a rozhlasová studia se s touto skutečností vyrovnávají různě – někde jsou zaskočeni mimorozhlasovou „konkurencí“ a nechávají se zatlačit do pasivity, jinde si cíleně udržují status iniciativního dramaturga EA hudební produkce, a ještě jinde si hledají nové cesty propojení svých zdrojů s institucemi, médii i privátními osobami vně rádií.

Objektivním výstupem IREM je listina vítězů, ale jména autorů nejsou všeobecně známá a pro toho, kdo  skladby neslyšel, je to informace k malému užitku, takže trochu subjektivismu: Dikyrion Juliety Szewach je nádherná skladba nesená vyhraněnou hudebně-zvukovou estetikou, kterou shledávám dost často v hudbě argentinských skladatelů. Jako by se ve zvukovém kontinuu kolem sebe záměrně identifikovali s projevy přírodních živlů vnímanými v planetárním prostoru. Con brio Francesca Giomiho je naproti tomu zvukově velmi introvertní kompozice – prezentuje svět jakoby do sebe obrácený a pod povrchem nesmírně komplexní, bohatý a neokázale krásný. Neuchvátí na první poslech jako Dikyrion, ale vyposlechnuta samostatně, je schopna ještě dlouhého mentálního doznívání. Obě nejvýše ohodnocená díla jsou svědectvím o průniku umění hudby do dimenze, jíž před EA hudbou nebylo možno klasickými hudebními prostředky uchopit. Delforgeovu skladbu jsem si zařadila do kategorie „příběhové hudby“ – to je vedle čistě technologického pojetí docela časté řešení tvůrčího zadání. Stejně tak i skladbu Camilly Södenberg Born to Loneliness, u níž mi přišlo líto, že hudebně-zvuková formulace není tak fascinující jako sdělené myšlenkové zázemí. V Time Warp zvolil Tomás Henriques za idée fixe čas – jako parametr hudby, jako psychologický fenomén (využívá prahová specifika lidského sluchu) a jako symbol sociálně-historické identity (začleňuje do struktury chorál). Pulsars od Rozalie Hirs jsou další nádhernou skladbou, jejíž působivost je mj. dána její délkou – třicetiminutové dílo, kde má možnost vše, co je do struktury uvedeno, beze spěchu setrvat a síla uměleckého sdělení je právě v tomto setrvávání. Kolem skladby Agnes Poisson Motifs, sur un fil se v Lisabonu vedla docela zásadní provozní diskuse – Francouzský rozhlas zadal skladbu delší než povoluje limit přehlídky s tím, že v případě nějakých námitek je možno dvacetiminutovou skladbu po patnácti minutách stáhnout. Což pořadatel učinil – a já ponechávám bez komentáře.

Skladby letos na IREM zaslalo 23 institucí, z toho 15 rozhlasových společností a 8 národních profesních asociací EA hudby. Českou EA hudební tvorbu reprezentovala skladba Ladislava Železného Before During After z produkce programové řady Českého rozhlasu 3 rAdioCUSTICA, která je součástí evropského intermediálního projektu Ars acustica.

A tady shledávám docela zajímavý úkaz: „...kombinuje elektroniku s vážnou hudbou...“, lze se dočíst v info materiálech některých současných hudebníků nebo skupin – jako by elektronika primárně nepatřila do instrumentaria a výrazových prostředků artificiální hudby. Ještě jsem se nedopátrala toho, jestli to je české specifikum, nebo globální trend. Každopádně – protože na tribunu jezdím už přes deset let a svého času jsem sledovala i soutěž Musica nova – vím, že v produkci tuzemské EA hudby se více než v jiných oblastech projevila ztráta kontinuity „tradice“. Ti, kdo s ní u nás v 60. a 70. letech začínali, to postupem času vzdali nebo – až na výjimky – už nejsou mezi námi a nástupnickou generaci nevychovali (aneb – řečnická otázka – co se stalo s EA hudebními ambicemi Milana Slavického, Michala Košuta, Jana Jiráska, Eduarda Spáčila, Radka Rejška...?). Takže přicházejí jiní a odjinud – často z oblasti video artu – a geneticky se hlásí k jiným východiskům nežli k P. Henrymu, K. Stockhausenovi nebo L. Beriovi.

IREM je pořád o hudbě jako o umění primárně pro uši  – ovšemže se objevují skladby typu půlhodinového výkroje z živé performance nebo hudební složky nějaké audiovizuální instalace – ale nakonec se na přehlídce vždycky prosadí kompozice, které jsou rozhlasové podstaty – tj. jsou koncipovány s ohledem na jejich prezentaci z reproduktoru a prezentací z reproduktoru nepřicházejí o žádnou dimenzi svého sdělení. Hranice mezi EA hudbou a radio-artem (i sound-artem) je nezřetelná a pohyblivá, avšak esteticky, sociologicky a historicky nejde tak úplně o jedno a totéž.

U příležitosti tribuny uspořádal Miso Music Portugal v Lisabonu tři koncerty – byla jsem na dvou a oba byly do té míry poutavé, že bych je ráda viděla přenesey i k nám – jeden, se Sond´Ar-te Electric Ensemblem, v němž hraje flétnistka Monika Duarte-Štreitová, kvůli souboru, druhý kvůli obsahu – byla to „multimediální opera“ Miguela Azguimea Itinerário do Sal (Cesta soli), konceptuální záležitost se scénickou akcí, videem, zvukovou projekcí a živou elektronikou. Vím, že bych ji šla shlédnout znovu a opakovaně – to se mi zase tak často u soudobé hudby nestává. Ostatně možnost bude 11. března v rámci festivalu soudobé hudby MaerzMusik v Berlíně.

Skladby z IREM 2007 – nejen vybrané a doporučené, ale ještě i jiné, které mne zaujaly zpracováním materiálu, poetikou nebo existenciálním východiskem – představím v prvním červnovém rozhlasovém Hudebním fóru.