Básně Ladislava Zedníka

 9.2.2008

Ladislav Zedník (nar. 1977 v Praze) vydal sbírku Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo 2006), za kterou byl nominován na cenu Magnesia litera. Vystudoval paleontologii, jíž se až do nedávné doby i živil. Žije na Mělníce. Od roku 2002 působí jako redaktor literárního serveru Totem.cz. Publikované básně pocházejí z rukopisu připravované sbírky.

 

 

 

Neděle; slova; neděle
Páje – za Adamovu žábru

Markétka obírá kuřecí křídlo;
a jako by svlékala rukavičky
                           po prvním plese –
 zamyšleně olizuje prsty,

počítá kůstky, vždy jedna schází;
posílá mi umaštěný úsměv – 
otírám ho do ubrousku;
vracím.

 

Táta s mámou,
každý po jednom stehně;

on: obírá holenní kost, mlčí;

ona: praskáním chrupavky prokládá slova;

co bůh spojil,
člověk nerozděluj!

 

Demontáž kuřete ukončena,
                          na talíř vrstvíme –
hřídelky, klouby a ložiska.

A pak si každý jdem po svém:

máma:
omývá v lavoru nádobí,
v mydlinkách rozsvěcí skleněné obratle,
otírá vidličky – čtyřzubé harpuny – ,
        nože jak hřbetní ploutve;

ruce se co chvíli vynoří z vodního světa –
desatero slepých ryb,

 

táta:
pokládá noviny na stůl,
jak okno je otvírá, dokořán,
dívá se přes mříže z písmen,

 

Markétka kreslí,
z propisky odvíjí vlas, a potom druhý, a další… –
kříží je, spojuje;

a jako když opadne podzimní mlha,
tvary se po chvíli projasní

a Markétka nahlíží do zahrady,

 

já píšu dopis.
Možná se divíš, proč píšu na rýžový papír, ale je trochu podobný pergamenu, a co já vím, pergamen tepali z beránčích kůží; já bych tak rád něco podřezal! Ale proč zrovna větev, když tuším, že nemám nic nežli plody a že bych pak mlčel, anebo, hůř, mluvil. Má se to jako s tou barokní sochou. Vzpomínáš? Po ramena v hlíně a obrácenou k zídce – kostela. „Možná, že pod zemí tančí,“ řekla jsi, „ale možná tam není,“ dodalas po chvíli – tiše, snad ve strachu z řícení pískovců – na střední cestu, která tam, dle našich slov, nebyla.
Před týdnem, v botanické zahradě: klečel tam muž, ke mně byl zády – Menhir, na bílé štítky psal fixem názvy, zaklínadla, která zemi otvírají – v rostlinách. Jestli si myslíš, že jsem se vrátil a vytrhal ze země štítky, máš pravdu. Posílám jeden, jméno se podobá tvému. Květin se ode mě nedočkáš. Buď sbohem.

 

 

Sobota; snílkové; sobota

 

Táta jde ke dveřím na balkón, otvírá,
                          a skrz jeho hlas viditelně sněží,
                          když říká Skořápky
vypluly do korun s nákladem ořechů;
brzy všechny ztroskotají – měkce
a u bílých břehů.

Efektní ticho,
vyvstalé po jeho slovech, ruší až Markétčin hlas
                             – samá od souhlásek vykostěná slova –
…chlubí se a ukazuje očištěný brambor,
který se podobá kloubu tak nápadně,
                                         až chvíli váhám,
zda Markétka svírá škrabku
či skalpel.

V tu chvíli máma otvírá mrazák
– jak egyptský sarkofág z nefritu
plný mrtvolek zvířat a rostlin – ;
a po chvíli nachází
na kámen promrzlé kuře…

–––––

Zábradlí balkónu lemují strašáčci;
v žilách jim koluje vítr – danse macabre – :
z dřevěných páteří šlehají stuhami…

Znovu mě napadá:
Na jejich popisech utratit život!

Při pitvě Strašáka polního
               v jeho žaludku zahlédnout
nasládlý, lepkavý zvířecí strach,
ale na polích příkrovy sněhu…

–––––

Nyní je listopad,
                   sobota třetího,
a já slyším ženu, jak odmyká;
v šedivém zimníku
       nezapře příbuznost Strašáka sněžného;
trochu si zapitvám – a zítra jí napíšu
nasládlý lepkavý dopis, říkám si,
a ona otvírá
         beztvaré zvukové kulisy
dopisem do ticha předčítaným:

»Dnes začnu „po tvém“:

Možná je
        a možná není
moje vlastní – tvář, když stojím před zrcadlem
a po zubech (jak po kamení)
hádek zubní pasty
odnáší, co zbylo z hlasu,
který jsi mi půjčil, abych
zdvojila tvůj,
            příliš slabý
k přehlušení
    křiku rasů,
co vteřiny nahánějí.

Vlastně je to prosté… Necháš-li zmrzlého králíka v sousedství aljašské tresky, po pár dnech „hovoří“ s příchutí rybiny. A my dva – vzájemně načichlí až běda… Odejdi (vem sebe s sebou a zapomeň se).
Nevím jak u vás, Vyšehradských, ale zde přes noc napadl sníh. Ve čtyři ráno byl měkký a zpěněný jak beránčí rouno… A co myslíš – všichni se obuli do těžkých bot, a v šest už byl naklepán do pásů pergamenu, v sedm pak posypán solí a popelem, v osm z něj zbyla jen žalostná břečka. Tvůj poslední dopis je pokrytý solí a popelem… A i když se dokážeš ponížit tak zoufale „esteticky“ („… zela rána / posolená – vším, co oko odpírá si / vidět, aby mohlo / z nemnohého / snídat tmy a zvracet šera / do dne, který zrána řídký / vrací už jen pouhé zbytky / shořelého ‚včera‘“), svůj osmý dopis mi raději neposílej.«

 

 

Upwelling; dopis třetí

 

Po knihách hledám,
                  co značí Vzestupné proudy – –
nikdy jsem neviděl oceán,  ale topoly,
co do výšky tryskají z nábřeží
         řeky na smíchovské straně…:

pod jejich kůrou,
               jak ledové paže,
naslepo šátrají vzestupné proudy:
probouzí dřevo a ženou je z kořenů –
rychle a zprudka.

…náhlý a chvilkový pocit, že rozumím:
pravidlům gotiky,
zákonům růstu…

v tu chvíli jsem uviděl kohosi
                    – přicházel rychlostí myšlenky –
řekl, že Kořeny pekla jsou dřevěné
                                       a někde snad
v korunách hořících jabloní
pukají ve hřbetech ryby
                              jak lusky;
potom se roztříštil o mostní pilíř
                     (to s rachotem přijížděl panťák),
a přešlo to.

Pohled mi uvízl na věžích kostela
                                     Petra a Pavla:
zčernalý kámen
        vytryskl z nehmatných kořenů,
jimiž je, řekla bys, prorostlé nebe.

Taková vznešenost
                je pro mě přílišná…

A tak si vymýšlím svá vlastní pravidla;
například: vezmi si, jak nábřeží lemují tekoucí auta,
a představ si, že svět je obrovskou koupelnou
a slunce kohoutkem, jímž ráno co ráno otočí
                                              (ať už je to kdokoli),
a už se řinou:

paprsky světla, provazochodci,
záplavy aut…

Vím, pro tebe přízemní představa,
                         ale i ty máš svá přízemí
a pod nimi sklepení – v nich pochyby,

myšlenky černé jak mour.