A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Dny Bohuslava Martinů 2007

Jana Tománková 4.2.2008

V roce 1975 vznikla při Českém hudebním fondu Nadace Bohuslava Martinů v Praze (dále jen NBM), instituce pečující o odkaz B. Martinů. Do politického převratu v listopadu 1989 byly její možnosti velmi omezené, s nástupem nového společenského zřízení však došlo k velkému rozmachu jejích činností, zejména transformací NBM na samostatný právní subjekt a ustanovením nové správní rady v čele s Viktorem Kalabisem (1992). První ročník Festivalu Bohuslava Martinů v roce 1995 znamenal spolu se založením Studijního centra (dnes Institut Bohuslava Martinů, o.p.s.) jeden z dosavadních vrcholů činnosti NBM.

Festival Bohuslava Martinů (od roku 2005 Dny Bohuslava Martinů) je neodmyslitelnou součástí pražského prosincového kulturního dění. Hlavní důvod vzniku festivalu byl zřejmý: soustavně seznamovat publikum se skladatelovou hudbou, předvést jej jako autora velmi široké škály kompozic. Zpočátku byl program festivalu zaměřen výhradně na tvorbu B. Martinů, postupně však sílila myšlenka postavit díla B. Martinů vedle tvorby českých i světových skladatelských osobností a prokázat tak jejich kvalitu a osobitost. Od druhého ročníku se součástí festivalu stala interpretační soutěž pro klavír, housle s violoncellem a smyčcové nástroje.

V prosinci 2008 proběhl již třináctý ročník festivalu. Jeho zahájení (dne 3.12. v sále Martinů) patřilo, dle tradice, laureátům soutěže NBM, tentokrát v oboru klavír. Porota měla velmi těžkou úlohu, protože se do soutěže přihlásila řada výjimečných talentů. Porotci se shodli na udělení dvou prvních cen (Martin Levický a Ladislav Doležel) a dvou třetích cen (Andrea Vavrušová a Eva Procházková), druhá cena nebyla udělena. Zřejmě nejvýrazněji na sebe upozornil Ladilav Doležel interpretací skladby Fantaisie et Toccata Bohuslava Martinů. Kromě ceny za nejlepší interpretaci díla B. Martinů si za svůj výkon vysloužil možnost vystoupit na festivalu Pražské jaro 2009.

Následující den se opět v prostorách HAMU představilo kanadské klavírní duo Anagnoson & Kinton. České publikum mělo poprvé možnost ověřit si jejich skvělou souhru, precizní synchronizaci a interpretační jednotu. Program koncertu byl velmi pestrý: Na úvod zazněla Sonáta D dur pro dva klavíry W. A. Mozarta, Dumbarton Oaks I. Stravinského a první polovinu uzavřely Variace na Paganiniho téma W. Lutosławského.
V druhé polovině jsme vyslechli Tři české tance B. Martinů, Legendy A. Dvořáka a Rhapsody in Blue G. Gershwina. Z jejich interpretace byla cítit obrovská soustředěnost a profesionalita na jedné straně, na druhé straně však až dětská hravost, lehkost a potěšení ze hry. To se snad nejvíce projevilo v Rhapsody in Blue, kterou si Kinton s Anagnosonem doslova vychutnávali.

Následující den se opět v prostorách HAMU představilo kanadské klavírní duo Anagnoson & Kinton. České publikum mělo poprvé možnost ověřit si jejich skvělou souhru, precizní synchronizaci a interpretační jednotu. Program koncertu byl velmi pestrý: Na úvod zazněla Sonáta D dur pro dva klavíry W. A. Mozarta, Dumbarton Oaks I. Stravinského a první polovinu uzavřely Variace na Paganiniho téma W. Lutosławského.

V druhé polovině jsme vyslechli Tři české tance B. Martinů, Legendy A. Dvořáka a Rhapsody in Blue G. Gershwina. Z jejich interpretace byla cítit obrovská soustředěnost a profesionalita na jedné straně, na druhé straně však až dětská hravost, lehkost a potěšení ze hry. To se snad nejvíce projevilo v Rhapsody in Blue, kterou si Kinton s Anagnosonem doslova vychutnávali.

K osmdesátému výročí narození Zdeňka Zouhara byl uspořádán koncert dne 5. 12. v Galerii HAMU. Český skladatel, muzikolog a pedagog byl významným propagátorem a interpretem díla B. Martinů. Premiéroval Otvírání studánek B. Martinů a inicioval vznik některých děl (např. Petrklíč). Sborové skladby B. Martinů a Z. Zouhara jsme mohli slyšet v podání Brněnského akademického sboru za vedení J. Kyzlinka.
Za vrchol koncertu můžeme označit Pět českých madrigalů a Otvírání studánek B. Martinů. V poslední jmenované skladbě se v roli recitátora představil Jan Potměšil. Jeho pojetí bylo vzdáleno patosu, dokonale vystihl něhu a čistotu dětské duše. Barytonové sólo bylo svěřeno Vladimíru Chmelovi.

K osmdesátému výročí narození Zdeňka Zouhara byl uspořádán koncert dne 5. 12. v Galerii HAMU. Český skladatel, muzikolog a pedagog byl významným propagátorem a interpretem díla B. Martinů. Premiéroval Otvírání studánek B. Martinů a inicioval vznik některých děl (např. Petrklíč). Sborové skladby B. Martinů a Z. Zouhara jsme mohli slyšet v podání Brněnského akademického sboru za vedení J. Kyzlinka.

Za vrchol koncertu můžeme označit Pět českých madrigalů a Otvírání studánek B. Martinů. V poslední jmenované skladbě se v roli recitátora představil Jan Potměšil. Jeho pojetí bylo vzdáleno patosu, dokonale vystihl něhu a čistotu dětské duše. Barytonové sólo bylo svěřeno Vladimíru Chmelovi.

Nejvýznamnějšímu francouzskému propagátorovi díla B. Martinů, Guy Erismannovi (24. 3. 1923 - 6. 9. 2007), byl věnován následující koncert dne 7. 12. v Pálffyho paláci organizovaný ve spolupráci s Francouzským institutem. První polovina koncertu patřila francouzskému hudebnímu souboru Dumky Trio. Ke svému festivalovému vystoupení si zvolili Klavírní trio d moll G. Faurého a Klavírní trio d moll B. Martinů. Po přestávce zazněly Variace na slovenskou lidovou píseň B. Martinů v podání Jana Páleníčka a Jitky Čechové, koncert poté uzavřelo Trio g moll B. Smetany v interpretaci Smetanova tria. Trio hrálo velmi expresivně, v perfektní souhře, při tak obtížných skladbách se však ani špičkoví muzikanti nevyhnuli intonačním nepřesnostem.

Jedním z vrcholů festivalu byl koncert dne 10. 12. v rámci abonentní řady Pražské komorní filharmonie, který finančně podpořila Nadace Bohuslava Martinů. Ve Dvořákově síni Rudolfina zazněla kantáta Kytice pod taktovkou Jakuba Hrůši s Českým filharmonickým sborem Brno a sólisty. V první polovině zazněl Koncert pro housle a orchestr D dur J. Brahmse se sólistou Janem Fišerem. Jedno z nejgeniálnějších vokálních děl Martinů měli posluchači možnost uslyšet v jedinečném provedení.
V precizním nastudování Jakuba Hrůši, který zvolil ve vybraných částech kantáty méně obvyklé pomalejší tempo, získala kantáta hlubší až meditativní rozměr. Špičkový byl výkon sboru jak po stránce zvukové vyváženosti, tak po stránce odstínění dynamiky. Bohužel vstupy jednotlivých sól ne vždy vyzněly stoprocentně, nutno je však vyzvednout vynikající projev altistky Jany Štefáčkové.

Jedním z vrcholů festivalu byl koncert dne 10. 12. v rámci abonentní řady Pražské komorní filharmonie, který finančně podpořila Nadace Bohuslava Martinů. Ve Dvořákově síni Rudolfina zazněla kantáta Kytice pod taktovkou Jakuba Hrůši s Českým filharmonickým sborem Brno a sólisty. V první polovině zazněl Koncert pro housle a orchestr D dur J. Brahmse se sólistou Janem Fišerem. Jedno z nejgeniálnějších vokálních děl Martinů měli posluchači možnost uslyšet v jedinečném provedení.

V precizním nastudování Jakuba Hrůši, který zvolil ve vybraných částech kantáty méně obvyklé pomalejší tempo, získala kantáta hlubší až meditativní rozměr. Špičkový byl výkon sboru jak po stránce zvukové vyváženosti, tak po stránce odstínění dynamiky. Bohužel vstupy jednotlivých sól ne vždy vyzněly stoprocentně, nutno je však vyzvednout vynikající projev altistky Jany Štefáčkové.

Již od prvního ročníku v roce 1995 festival tradičně uzavírá koncert České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina. V prvních osmi ročnících sestával program tohoto koncertu výhradně z děl B. Martinů. Z orchestrálních děl B. Martinů zde letos zazněla Symfonie č. 5 a Concertino pro klavír a orchestr v konfrontaci s dílem A. Dvořáka, konkrétně se Suitou A dur op. 98b. Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka podala spíše průměrný výkon, který nebyl prostý intonačních chyb i nepřesností v souhře orchestru. Suitu A dur A.
Dvořáka zahráli bezpečně, i když bez výrazu a zaujetí, avšak v technicky náročné 5. symfonii B. Martinů již bravurou a jistotou příliš neoplývali. Orchestr mohl více sledovat a reflektovat čitelné gesto dirigenta. Nadmíru příjemným zážitkem byla sólová hra Jaroslavy Pěchočové v Concertinu, která zde doslova zazářila. Její podání bylo temperamentní a osobité. Právem sklidila bouřlivé ovace. Program koncertu zazněl ve dnech 14. a 15. prosince.	J. Bělohlávek, J. Pěchočová

Již od prvního ročníku v roce 1995 festival tradičně uzavírá koncert České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina. V prvních osmi ročnících sestával program tohoto koncertu výhradně z děl B. Martinů. Z orchestrálních děl B. Martinů zde letos zazněla Symfonie č. 5 a Concertino pro klavír a orchestr v konfrontaci s dílem A. Dvořáka, konkrétně se Suitou A dur op. 98b. Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka podala spíše průměrný výkon, který nebyl prostý intonačních chyb i nepřesností v souhře orchestru. Suitu A dur A.

Dvořáka zahráli bezpečně, i když bez výrazu a zaujetí, avšak v technicky náročné 5. symfonii B. Martinů již bravurou a jistotou příliš neoplývali. Orchestr mohl více sledovat a reflektovat čitelné gesto dirigenta. Nadmíru příjemným zážitkem byla sólová hra Jaroslavy Pěchočové v Concertinu, která zde doslova zazářila. Její podání bylo temperamentní a osobité. Právem sklidila bouřlivé ovace. Program koncertu zazněl ve dnech 14. a 15. prosince.

J. Bělohlávek, J. Pěchočová

Opakovaný návrat k dílu B. Martinů v podobě prosincového festivalu je důstojnou vzpomínkou na tohoto českého mistra. Vystoupení řady špičkových českých i zahraničních interpretů, kvalitní organizace celého festivalu ze strany Institutu Bohuslava Martinů jakož i spolupráce s Českým rozhlasem zaručuje akci vysokou prestiž a popularitu. Zdá se, že původní záměr pořadatelů je již zčásti splněn: skladby Bohuslava Martinů jsou běžnou součástí koncertního repertoáru většiny českých hudebních uskupení, hudební veřejnosti však stále chybí širší povědomí o rozsahu a rozličnosti hudebního odkazu skladatele.