Po městě, jež je mi souzeno. Brněnská zákoutí v poezii; Weles 2007

Jonáš Zbořil 3.2.2008

 

Kdybyste dnes šli do města hledat poezii, nejvíc byste jí našli v zapadlých uličkách, na dvorcích, pavlačích a v průchodech. Nejlepší čas na takový lov by samozřejmě bylo nedělní odpoledne nebo jiná pomlka v rychle běžícím týdnu. Jestli se vám nepříjemně naježily chlupy z mých prvních vět, neměli byste sborník Po městě, jež je mi souzeno vůbec číst. Stačí prolistovat stránky a můžete třeba počítat na prstech ruky, kolikrát se v textech objeví slovo dvory. Píše o nich Martin Stöhr, Pavel Jirásek, Jindřich Zogata, Miroslav Maixner. Sborník básní z brněnských zákoutí má prostě jasnou atmosféru, a Nebrňáci by se ho pro jeho ospalou ponurost skoro mohli bát.

Poměrně konzistentní nálada publikace má své klady i zápory. Chvíli je zábavné sledovat nuance, se kterými se jednotliví autoři vypořádávají při popisování brzkých rán v ulicích nebo ustrnulých odpolední. Pak se ale čtenář začíná nudit. Ať jsou texty sebelepší, je hrozně lehké ztratit pozornost. Člověk pak odpočívá u fotografií, které obohacují každou stránku. Právě obrazový doprovod dělá z téhle antologie opravdu výstavní věc. Výtvory autorů Židlického, Myšky, Víška, Sobka a Slámy vlastně spíš než doprovod tvoří jakousi kostru knihy. Ta je rozdělena na pět autorských bloků a samozřejmě platí pravidlo, že text a fotografie dohromady utvoří co nejsilnější dojem.

Když naberete dost síly a pustíte se opět do čtení, stereotypnost se zase na chvíli vytratí a vy si začnete všímat poměrně vysoké kvality textů. Po stoupavé křivce dobrých básní se několikrát povede dostat se až na vrchol, který září všemi směry. Je to třeba miniatura „Brněnská předměstí“ Miroslava Holmana, která na několika řádcích oslavuje typicky brněnské dvorní domečky. Společně s fotkou na vás z téhle dvojstrany dýchne pocit, který může vytvořit pravděpodobně jenom Brno. Ze skupiny mladých a/nebo nezavedených autorů, která je ve sborníku hojně zastoupena, vás podobně zaujme Ondřej Slabý nebo Petr Čermáček. Je tu proud autorů více méně známých a starších, jejich texty ale většinou nedosahují takové kvality. Leoš Bacon Slanina, Homér-Pavel Ambrož, Jiří Kuběna nebo Zeno Kaprál jakoby byli brněnskou „nutností“, u které už se nepřemýšlí nad opravdovou úrovní díla. Ostatní klasikové, Zdeněk Rotrekl, Ludvík Kundera i Nebrňačka Viola Fischerová, ale zastupují Brno skvěle. V prostředí jinak současnějších autorů působí tyto texty paradoxně velmi svěže.

Poslední básní ve sborníku jsou „Srpnové průzory pod Monte Bú“ od Pavla Sobka. Citací z básně Ivana Blatného se kniha otevírala, Sobek ji perfektně zakončuje. „Duch těchto míst se mi vetřel do spánků,“ svěřuje se, když líčí procházku brněnskými zákoutími. Právě při takovémhle městském putování ho společně s Miroslavem Chocholatým napadlo poskládat knihu o Brně. Chocholatý si přizval ke spolupráci kolegu z Welesu Ondřeje Slabého. Společně se jim podařilo sestavit hradbu poetických vzpomínek a můžou se teď bránit. O to jim totiž jde nejvíc, uchránit Brno před kafíčkem a šiší na cucú z Vaňkovky, před sídlišti na Vinohradech… Na nostalgickou antologii z tamější poezie to bude až zas za pár generací.