Ars combinatorica III. - Mistr a Markétka

Lukáš Sommer 2.2.2008

Spisovatel, esejista a sémiotik Umberto Eco v kapitole „Intertextová ironie a úrovně čtení“ poukázal na techniku, která ruší jednu podstatnou vlastnost narativity – následnost informací. V originále „double – coding“ – dvojí kódování (narativní linie) ale také mezi sebou hovořící texty. Eco formuluje typ myšlení, který rámec literatury daleko přesahuje - lze jej totiž aplikovat na nartivitu kterékoli struktury nevjímaje strukutru hudební. Pojem mezi sebou hovořící hudby by jako dílčí technika Ars combinatorica jistě slušela více, než dýchavičná a stále více nedostačující polystylovost.  Než se ale budeme zabývat vztahem obou narativit (slovní a hudební), pohleďme, jak lze „dvojím kódováním“ narušit onu informační následnost. Román Mistr a Markétka spisovatele Michaila Bulgakova je ukázkou brilantně ovládnuté dialogičnosti, což bych rád v rámci této eseje prokázal. Narativní sdělení románu je přibližně toto – „Záhadný Woland, zjevící se v komunistické Moskvě je ve skutečnosti ďábel, jež utvářel dějiny křesťanství jako našeptávač Pilátovi. Mistr je autorem pravdivé verze této dějinné události a bez Wolandova přičinění ji detailně popisuje ve své knize“. Rád bych poukázal na to, jak rafinovaně autor zakrývá tento svůj záměr, jak čtenáře vede zdánlivě hlavními liniemi děje, aby tu skutečně hlavní vyjevil až ve strhujícím finále.

Tehdy Mistr přichází na popud Wolanda k jedné z postav svého románu, aby ji vysvobodil dokončením jediné věty, která v románu chybí. Jistě by tato, od počátku záměrná katarze, nebyla exponována tak sugestivně, kdybychom vazbu mezi Mistrem a Wolandem od počátku znali a počítali s ní. Všechny příběhy klíčových postav – Wolanda, Markétky, Mistra a Piláta - jsou rozvíjeny izolovaně a dialogicky, tj. všechny i přes svou izolovanost sledují již od počátku jednotný narativní proud. Oč jasněji toto vědomí čtenář ocení v závěru Bulgakovova románu, o to neklidněji se zpětně podivuje, jak vehementně toto vědomí struktura románu popírá a klame čtenáře nejedním, mnohdy až stylovým vybočením. Proč se novelistický charakter dialogů náhle zvrhne v jakousi investigativní reportáž končící novinovým titulkem?

Co ten rozvláčný slovník Pilátovy linie hraničící až z překypujícím archaismem? A jak si máme vysvětlit sebevědomé gesto, kdy Bulgakov čtenáře osloví přímo a ptá se ho stylem renesančních frašek typu Mandragora, zdali věří v čistou lásku? „Hej čtenáři za mnou, za mnou, já ti ji ukážu!“ Dovolil by si takovou nestydatou přímočarost uvědomělý student literární školy?

Vedlejší dvě postavy vyjadřují přibližně stejný údiv jako čtenář, děj se přece odehrává v komunistické Moskvě. Hovor pokračuje s mnohem ostřejšími hranami, vyústí v momentě, kdy Neznámý předpoví smrt jedné z vedlejších postav uříznutím hlavy. Neznámý náhle ztratí cizí přízvuk a pokračuje:

„Všecko je náramně jednoduché : Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel..."  

Zmínka o ztrátě přízvuku navozuje podivné rozdvojení postavy Neznámého. Již v první kapitole tak Bulgakov rozvíjí děj směrem kupředu, neospravedlňuje každý svůj krok. Naopak. Vyvolává otazníky.

"Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Herolda Velikého správce Judeje Pilát Ponský v bílém plášti s purpurovou podšívkou."  

Děj druhé kapitoly je rozvinut a příběh se přenese do dávnověku. Pilát stojí před poutníkem Ješuou, který šíří zemí učení o jediném bohu. V neobyčejně vypointovaném dialogu je od počátku jasné, kdo je onen Ješua. Celá tato vypointovaná sekvence končící vyhlášením osvobození vězně Bar-rabbana od trestu ukřižování je beze známky vstupu samotného vypravěče. Teprve ve třetí kapitole nalije Neznámý čistého vína..

"...víte, já jsem se toho všeho osobně zúčastnil. Byl jsem u Piláta v paláci, v zahradě, kde rozmlouval s Kaifášem..."  

..a prozradí jméno Woland. Tušení o koho se jedná, Bulgakov utvrdí hádkou mezi všemi třemi postavami o existenci ďábla. Tu se jedna vedlejší postava zvedne, jde poslat telegram k turniketu. Tam však nedojde - cestou uklouzne a kolo tramvaje jí uřízne hlavu přesně tak, jak předpověděl Woland.

V těchto třech kapitolách je několik zajímavých momentů. Především přechod první kapitoly do druhé. To, že je vložen do úst Wolandovi prozrazuje jeho účast, která se ihned potvrdí a právě z hlediska struktury děje je zajímavé nadále sledovat linii Piláta Ponského. Bulgakov ji pro následující tři čtvrtiny románu důsledně opouští, je si vědom, že je příběh již natolik silně přítomen, že může být rozváděna ta skutečně hlavní narativní linie příběhu. Je však dobré pamatovat na onu podstatnou vlastnost textu. Vyprávěl jej Woland.

Onen záhadný profesor se představí Moskvě jako mág s celou svou družinou, ve které mimochodem nechybí ani onen "Kostkovaný". Tu na představení vyrvou hlavu z těla konferenciéra a opět jí neporušenou nasadí, tu darují krásné šaty celému osazenstvu příštího představení, aby druhý den denní tisk přišel se šokující zprávou, že čtyřista občanů pobíhalo nahých po noční Moskvě. Nesmíme však zapomenout na vedlejší postavu prvního jednání, která setkání s profesorem Wolandem přežila. S podivnou výpovědí o ďáblu je převezena do ústavu, kde se setkává se záhadným Mistrem. Ten začne vyprávět o svém románu, který ho stál zdraví a jeho lásku Markétku, kterou nechtěl již dále trápit a doufá v její zapomnění.

Stává se zde cosi klíčového. Z hororové paralelně se rozvíjející novely se klube příběh mnohem silnější. Markétka je ochotna za svou lásku nejen obětovat manželství, ale setkat se i se záhadným Wolandem, o kterém již od počátku víme, že je jakousi tajemnou silou spřízněn s příběhem Piláta. Markétka se zúčastní se jeho nočního bálu, kde mu je družkou. Může pak vyslovit přání a tím je návrat jejího milovaného Mistra. Ten je osvobozen a celá záhada jeho uvěznění, na kterou v nejednom odstavci mnohé postavy hledají odpověď, je objasněna. Bulgakov se ptá neznámého muže ústy Wolandova pomocníka :

"To vy jste přečetl Latunského článek o Mistrově románu a napsal jste na autora udání, kde sdělujete, že u sebe přechovává zakázanou literaturu?"   

Jedna velmi podstatná narativní linie je tímto vyčerpána. I ona byla rozvíjena dialogicky, na linii Wolandova působení jako „k němu hovořící text“ navazuje příběh Ješui, postavě Mistra se paralelně přibližuje Markétka. Shrňme tedy jasnou strukturální vlastnost románu poněkud hudebněji. Mistr s Markétkou jsou stylovým protikladem k Wolandovi, Ješua stylovým protikladem k narativní linii příběhu. A právě ve chvíli, kdy je tato vlastnost románu strukturálně podložena a utvrzena, přichází Bulgakov s nečekaným řešením. Woland Mistrovi vrací jeho román a Markétka v něm čte následující slova :

"Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží.."   

Ano, je to návrat do linie prokurátorova rozsudku. To, že je nyní čten z Mistrova románu, je paralela, která mohla být exponována tak sugestivně jedině principem „mezi sebou hovořících textů“. Mistr se v ten moment stává autorem pravdivé verze o Ješuovi, jehož příběh Woland spoluvytvářel jako tajemný našeptavač Pilátovi. Nenechme se zmást příběhovostí posledního Pilátova vstupu. To, že je poslední kapitola o pohřbu Ješui a vraždě Jidáše Iškariodského uzavřením Pilátovi linie, nemění nic na tom, že prvotní záměr jedné celé narativní linie byl ve vytvoření vazby mezi Wolandem a Mistrem. Síla kontrapozice je v nutkání takovou vazbu, bez ohledu na to, byla - li od počátku záměrem, vyústit. Woland bere Mistra na dlouhou cestu, na jejímž konci oba nalézají muže v masivním kamenném křesle a psa - oba pozorují neklidně měsíc.

Přečetl si Váš román a měl jedinou připomínku: že bohužel není dokončený. Chtěl jsem vám proto ukázat vašeho hrdinu. Skoro dva tisíce let už sedí na stejném místě a spí;  při úplňku trpí nespavostí nejen on, ale i jeho věrný psí strážce. Je-li pravda, že zbabělost je největší lidská slabost, tenhle pes je nevinen. Bál se vždycky jen bouřky... "Propusťte ho!" zaječela Markétka jako kdysi, když ještě byla divoženkou... Woland pokračoval: "V horách se nemá křičet. On je na rachot balvanů zvyklý a neslyší váš křik. Nemusíte se za něj přimlouvat Markétko. Už to učinil ten, s kým si tolik přál mluvit." A otočil se k Mistrovi se slovy: "Teď můžete jednou větou zakončit svůj román." Mistr jako by čekal na ten okamžik. Stál nehybně a prohlížel si sedícího prokurátora. Pak složil ruce do kornoutu a zvolal mohutným hlasem, až  se to třaslavě rozléhalo po liduprázdné holé krajině: "Jsi volný! On tě očekává!"   

Nás zajímá detail, který v souvislosti se strhujícím finále není tak zjevný. Avšak právě proto, že je umístěn před touto sekvencí, má mnohem větší význam pro přítomnost dialogického principu jako takového. Protože se kontrapozice za všech okolností projevuje jako bod zlomu, vidíme, že pro předchozí úryvek je oním zlomem místo, kde se praví „Skoro dva tisíce let sedí na stejném místě..“ Věnujeme – li mu pozornost, zjistíme, že před jeho zasazením do struktury finálového dějství Bulgakov prozrazuje zásadní skutečnost – a to nikoli ústy postav, ani textu vypravěče. Do paralelně se odvíjejícího popisu místa ukrývá toto sdělení:

„…pod ním rozbitý pohár a černá nezaschlá skvrna.“
 
Zmínka o nezaschlé skvrně umocňující význam situace má coby narativní sdělení říci: Pilát čeká nikoli v reálném čase, ale je uvězněn v jediné časové jednotce. Takto podivuhodnou skutečnost tak Bulgakov ukryl do paralelně hovořícího textu k narativní linii Wolanda a Mistra, přestože skutečnost o Pilátově uvěznění tuto narativitu utváří. Opět jsme tedy svědky techniky „double-coding“. Seznali jsme, že je přítomna nejen ve větších celcích románu, nýbrž i v mikrostruktuře dialogů, popisu a dějové zápletky.