Malíř

Ilja Hurník 26.1.2008

Pro velký ohlas předchozího apokryfu Ilji Hurníka oslovila redakce A tempo Revue autora znovu. Jako minule, i nyní je tématem povídky umění. Už ne jako předmět polemiky, ale jako nevyzpytatelná souhra náhod a omylů. Stejně jako v mnoha jiných autorových momentkách, je i zde přítomna postava ryze donquijotská...

Ilja Hurník – Malíř

Bylo ošklivé předjaří. Polní rozblácenu cestou se vracel postarší muž s malířskými štaflemi na zádech a obraz pod paží. Chtělo by se říct, jen na něho pohleďte, je už poslední. Ostatní malíři sedí doma a malují co nikdy neviděli, ba co neviděl vůbec nikdo.

Přítel Poledne měl s ním potíž: „Maxi, přibývá ti let, a pořád o tobě nikdo neví. Přestaň už s těmi krajinkami. Vytrhni se z odumřelých časů, máme jednadvacáté století, a tys k němu pořád slepý.“

Jednou stanul Max v jeho bytě plném obrazů, Poledne s nimi obchodoval. Max se zadíval na jeden, byly na něm čáry, skvrny a kolečka. Ztuhl jako uhranutý. Dlouho nebyl s to se od něho odtrhnout. Když se konečně vypotácel, měl jej pořád na očích, doma jako by mu všecky krajinky rozmazal, odvracel se od nich, popatlaná paleta se mu ošklivila, barvy páchly.

Dlouho se neukázal, až Poledne zneklidněl a vrazil k němu. Seděl ztracený, nepřítomný před velkým plátnem, na první pohled prázdným. Jen vpravo dole černá skvrna. Poledne si dřepl, aby ji viděl zblízka – strnul. Byla tam díra kolem dokola opálená. Díra po kulce.

Přistrčil si židli k Maxovi a řekl: „Co se stalo? Mluv.“ Ten zahleděný do neurčitá, řekl: „Jsem v koncích. Ničeho neschopný, marný, zbytečný. Sám sobě nesnesitelný. Chtěl jsem se střílet. Ale rozklepaly se mi ruce. Netrefil jsem se.“

Poledne vyskočil a vzkřikl: „ Cože? Strefil ses, do tohohle obrazu, úžasného, jedinečného. Já ho tu s tebou nenechám, ustup!“ Do podpaží se mu nevešel, vystrkal ho z pokoje a bylo slyšet jak s ním hrká dolů po schodech.

Třetí den byl zase u Maxe: „Čti“ a přistrčil mu výstřižek z novin: „Vystavené obrazy se smrskly až na nulu pod silou jediného, díla jistého F. Maxe. Ten obraz, vytvořený dosud nevídanou a zatím nejasnou technikou, je nabitý hrůzou smrti, zároveň jejím šíleným vztekem vůči tomu, kdo ji překonal, k životu. Vstoupí do čela umění jednadvacátého století.“

„Ten obraz jsem prodal galerii,“ řekl Poledne a vtiskl Maxovi do ruky bachratou obálku. „Je to myslím obstojný obnos, ale jsou to škudlilové a zasloužil bys víc.“ Max obálku odstrčil: „Rozděl ji hladovým, zoufalým malířům, kteří nevědí, jak mají malovat. Já jsem skončil.“

Poledne se rozchodil po pokoji. Konečně našel odvahu a promluvil: „Říkáš, že jsi skončil. Možná, že ano. Větší dílo, než ono, už ze sebe nedostaneš. Předpokládám aspoň, že střílet se už nebudeš. To by ses opakoval, a to žádný umělec neudělá.“

Co se v té věci dělo dál, se jaksi neví. Onen obraz visel v galerii vedle toho s čarami, skvrnami a kolečky. Jiný malíř vystavil obraz ponožek, plasticky se plochou proplétajících, druhý maloval Hanačky v krojích.

I Poledne pozapomněl, ale jednou našel Maxe v hospůdce, věšel tam na hřebík krajinku mezi ostatní své obrázky. Hostinský jej zkoumal: „Tu krávu jsi namaloval hezky. Ale z toho kravince by se mělo kouřit. Takový kravinec je kus života. A ten má hřát.“