Třídení 4. 12. 2007

Lukáš Sommer 25.1.2008

Dne 4. prosince se uskutečnil závěrečný koncert festivalu Třídení 2007, který pořádalo občanské sdružení Ateliér 90. Protože jsem na předchozích dvou koncertech chyběl, budu večer hodnotit jako samostatnou akci bez nároku na reflexi festivalu jako celku. Přesto se neubráním srovnání se závěrečným koncertem Dnů soudobé hudby 2007. Oběma večerům naslouchal takřka prázdný sál, oba měly špatnou propagaci a nulovou odezvu v tisku. Je to škoda, protože skladby, které na Třídení zazněly, by si větší péči zasloužily. Také proto nechci dávat mezi obě akce rovnítko - koncert Ateliéru byl kvalitnější a dramaturgie nezaváněla (narozdíl od DSH) evidentními přehmaty.

 

Sonáta pro marimbu na čtyři ruce (2007) Bohuslava Řehoře mě zaujala už tím, jak se vypořádala s nástrojem, který je (podle mě) zvukově sterilní a neoplývá téměř žádnými barevnými odstíny. Jistě je lepší, když si autor předpřipraví dostatečně bohatý materiál, který unese zvukový stereotyp nástroje. Hudba Bohuslava Řehoře sice bývá diatonicky ukotvená, přesto pokaždé obsahuje disonantní prvky, které nakonec dobře zafungují. Nejinak je tomu i v Sonátě, která se projevuje ponejvíce modálně, především díky minimalistické faktuře. Na škodu jsou jen občasné kvartové a kvintové paralelismy – v podání marimby až příliš evokují lehčí žánr, pro který jsem ve struktuře skladby nenašel opodstatnění. Sonáta zazněla v nastudování posluchačů HAMU Davida Řehoře a Junko Hondy.

Hudba k slavnosti zrození pro tenorový saxofon (2003) Petra Pokorného mě bohužel nezaujala. Hlavním principem skladby bylo obalování několika tónů cele v duchu modality, aby to vše „vygradovalo“ do vrchního rejstříku nástroje a čtvrťové noty se rozpohybovaly do osminových. Byť rozumím autorově požadavku na minimum výrazových prostředků, takové pojetí podle mě už dnes nemůže fungovat. Skladba navíc vůbec nepočítá s artikulačními možnostmi dechového nástroje, základem práce je již hotové melodické schéma, které je popsaným způsobem rozvíjeno. Provedení se ujal Pavel Škrna, jehož autor při potlesku obdaroval svým profilovým CD, což bylo velmi sympatické.

Po přestávce jsme vyslechli skladbu Pátého dne pro dva hráče na bicí nástroje a pohyb (2007) Vlastislava Matouška. Partů se ujal autor a Markéta Mazourová, pohybové složky Veronika Matoušková a Háta Janotová. Hned při příchodu do Galerie si posluchači mohli všimnout exotických bicích nástrojů na levé straně pódia. Naproti - tedy na straně pravé - byly instalovány standardní bicí nástroje. Velká část tak byla uvolněna tanečnicím, které nastupovaly až v průběhu skladby. Převážně improvizační charakter hudby ustupoval do pozadí, což byl zřejmě autorský záměr. Dialog nepravidelných akcentů po chvilce začal působit jako monotónní podklad - problém byl, že samotný taneční výstup tak působil dvojnásob. Vzájemné sepětí obou složek si tedy nepomohlo.

Vrcholem večera pro mě byly dvě písně Věry Čermákové v podání Kristýny Valouškové a Sylvy Smejkalové. A Melancholy Song mně doslova učarovala svou subtilností, vnitřním napětím a koncentrovanými souzvuky. Klavír se pohyboval převážně ve vyšším rejstříku, vokální linka decentně využívala čtvrttónů k podtržení melancholičnosti krásného textu Johna Gracena Browna. I když mi trochu vadila temná anglická výslovnost Kristýny Valouškové, po nahlédnutí do programu jsem se utvrdil, jak citlivě je text zhudebněn. „Nech mě ještě jednou dotknout se tvé duše.“ - i v ostrém materiálu skladby zapůsobily občasné konsonance jako dotyk. Druhá píseň A Winter’s Rose byla vnitřně členitější, i ona mě zaujala. Přesto jsem cítil, že interpretace zůstala daleko za dramatickým nábojem partitury - snad proto jsem si z ní mnoho neodnesl a naopak se mi utvrdila síla první písně.

Závěr patřil Jiřímu Kollertovi a interpretce Markétě Mazourové. Organizátoři tak trochu vsadili na jistotu, neboť obě skladby z roku 2003 Marimbafonia a Tomtomia jsme již při různých příležitostech slyšeli. Jejich zařazením však mohl posluchač porovnat, jak se kdo s bicími nástroji ten večer vyrovnal a konstatovat, že Kollertova hudba jim slušela nejvíce. Marimbafonia je oproti Řehořově Sonátě přeci jen intervalově pestřejší a rytmicky rafinovanější. Pozorné ucho mohlo zaznamenat několik navrstvených paternů, jejichž těsné sepětí vytvářelo zajímavé a proměnlivé vztahy. Tatáž měnlivost, jakou jsem postrádal u Matouškových ostinat, mě překvapila také u Tomtomie. Ta působila tak trochu dojmem ritornelu, kdy se fixní myšlenka zjeví pokaždé v jiné souvislosti. Oba kusy jsou zkrátka dobře napsané, skvěle nástrojově cítěné a obstojí v každé dramaturgii.     

Ve výsledku jsem z koncertu odcházel s dobrým pocitem, byť jsem postrádal to, čím se sdružení Ateliér poměrně razantně vymezuje ve svém programovém prohlášení – hledačství a jistý progres. Dramaturgie byla vkusná, uměřená. Je zkrátka cítit, že Třídení není bezhlavým konglomerátem, ale esteticky soudržnou přehlídkou (i když ne tolik vyhraněnou, jak by si její „zdravé jádro“ představovalo). Na závěr mi to nedá a vrátím se k úvodnímu odstavci. Protože se kritikám věnujeme celkem pravidelně, lze se již dnes pustit do drobné statistiky. Srovnejme celkovou návštěvnost Třídení, DSH, Konvergence, Podzimní introspekce aj. s koncerty orchestru Berg (viz kritiky podzimní sezóny). Není náhodou, že zmiňované těleso velmi dbá na důslednou propagaci a činí tak s předstihem. Vůle oslovit nezainteresovaného posluchače je znát mimo jiné i na kvalitě internetových stránek, propagačních materiálech atd. Ateliér je tím vším netknutý – je přeci samozřejmostí, že na dobrý koncert posluchači přijdou. Není. Napříště se Třídení neobejde bez manažera.