Konvergence „L´Art pour l´art III“ – vjemy a instrospekce, 11. 12. 2007
Marek Kopelent 14.1.2008
Nečiním si nárok napsat kritiku na tento koncert s plnou odpovědností ve vztahu k detailu – píšu ji téměř po třech nedělích. Chodím skutečně rád na koncerty Konvergence. Oceňuji snahu spolku, aby koncerty měly pevnou a jasnou koncepci, byť se mi někdy zdá poněkud naivní potřeba organizátorů smysl konkrétní koncepce publiku živě vysvětlovat, nebo naopak omlouvat každou odchylku programu (třeba i z mimohudebních důvodů) od přísně vytyčené linie.
Občas bývá i ošemetné předsevzatý koncept koncertu písemně vyjádřit. Tento koncert je například uveden v titulu souhrnem pojmů, které si - podle mého názoru - poněkud protiřečí. L´art pour l´art – umění pro umění se zbavuje toho, co je za uměním a těší se z toho, že se tvůrce zabývá materiálem ryze hudebním. Přitom ovšem podtitul koncertu uvádí pojmy jako jsou vjemy a introspekce. Ryze subjektivní prvek tvorby (prožitky, duše, vjemy, stav, atd.), myslím, l´artpourl´artismu nepřísluší. Prostě bych koncert byl jinak předznamenal.
Tomáš Pálka ve skladbě Ponoření II pro klavír, vibrafon, krotaly a elektroniku (2007) našel inspiraci opět ve verších brněnského básníka Zdeňka Volfa, se kterým se nepochybně vnitřně ztotožňuje a kterého i já obdivuji. Je to dobrá skladba, dobře se poslouchá, kombinace vibrafonu a střední polohy klavíru v akordech je v barvě velmi zajímavá. Do výrazové škály patří hra na klavír étouffé, ve strunách, smyčcem na krotaly (poněkud proporčně přetažené) apod. Nejvíce mě ale zaujal vztah hudby a básně. Ta se dá jistě chápat jako ucelená metafora. Skladatel reflektoval ze tří možných výkladů, podle mého názoru, jen dva: v hudbě oduševněle pojímaná básnivost textu, na elektronické stopě naopak realistické zvuky vody. Jsou-li verše i oslovením ženy, pak jsem postrádal také rovinu smyslovou.
Klavírní skladbu Marie Holáňové Netrhejte pětilístek! (2005) jsme už slyšeli vícekrát. Již při prvním provedení na školním koncertě HAMU a v následné diskusi na semináři jsem ocenil poetiku, snahu o čistý souzvukový řád i barevnost té skladby a při každém provedení si to znovu potvrzuji (i interpretace Evy Hutyrové se mi zdála velmi zdařilá). Napadá mě taková myšlenka: leckdy se stane, že na počátku umělecké cesty autor vytvoří něco, co má určitou míru dokonalosti. Přirozená snaha jít dál může ale způsobit, že se k dosaženému už nevrátí. Někdy to může být škoda.
Michaela Plachká mě ve své skladbě pro dvě smyčcová kvarteta Darovals nám pokoj (2007) opět upoutala zarputilou snahou integrovat do své hudební řeči prvky (moravského) folkloru. Jít touto cestou je velmi obtížné až riskantní. Obávám se, že už vše podstatné bylo vyzkoušeno. Nemyslím si, že podobný úmysl je zde těžištěm skladby, ale nedá se přeslechnout. Bohužel kombinace folklorních elementů s převážně diatonickým charakterem skladby nás při poslechu dovede až k ohlasům řeči mistrů jako byl např. Vítěslav Novák nebo zakladatelé slovenské národní hudby, což je poněkud zarážející. Jinak skladba působí sympaticky, byť mohlo být přímo ve struktuře více využito stereo-efektu a nemuselo převládat tolik tutti.
Tetralog pro violoncello sólo a elektronickou stopu Ondřeje Štochla (2006) je prostě zdařilá skladba, jedna z jeho nejlepších, v níž prokazuje znalost technických možností nástroje, ale i fantazii, s níž je do stavby skladby implikuje. Interpretace byla na adekvátní výši a nelze než oběma, autorovi a interpretovi Petru Nouzovskému pogratulovat. Myslím si, že je dost problematické chtít ryze hudebně charakterizovat 4 druhy lidského temperamentu, navíc ještě složitě modifikovaného. Hudba této skladby psychologizaci tohoto druhu vůbec nepotřebuje.
Na závěr jsme vyslechli dílo francouzského skladatele Tristana Muraile Treize couleurs du soleil couchant (Třináct barev zapadajícího slunce) pro komorní soubor (1978). Je to skladba založená již na prosazující se skladebné technice tzv. spektrální hudby, zaručující její barevnost, hutnost a také obtížnost provedení. Nejspíš bude třeba na dovedení interpretace k dokonalosti ještě pracovat. Nicméně dobrou interpretační úroveň celého koncertu opominout nemohu.
Nakonec opětovný stesk: asi se nemýlím, když řeknu, že ani o tento koncert hudební kritika nezavadí. Je to hanebné, je to smutné, ale je třeba vytrvat. Ať se daří i v roce 2008.