Třídení 2. 12. 2007

Wanda Dobrovská 13.1.2008

Úvodní koncert každoročně konané přehlídky z tvorby svých členů umístilo sdružení Ateliér 90 do kostela sv. Vavřince, který je pro soudobou hudbu koncertní síní ideální: kultivovaným prostředím, dobrou dostupností i nevelkou kapacitou, při níž se téměř každý koncert opticky zdá slušně navštívený. Na posvěcení večera jako výjimečného zážitku to ale nestačilo. Nejen tento koncert, ale celá výroční přehlídka se mi jevila jako smutné defilé nízkonákladových kompozic – zahajovací večer sestával ze tří kvartetních skladeb, jednoho dua a jedné skladby z pásu. Nevím, jaké má Ateliér 90 podmínky pro zařazení skladby na přehlídku. Třídení vnímám jako jakousi spolkovou výkladní skříň a rozuměla bych zastřešujícímu požadavku na žhavé novinky, na zadání díla dosud neuvedeného (byť staršího), nebo naopak na skladbu v koncertním provozu už nějak vyprofilovanou. V dramaturgii koncertu byly zohledněny všechny tyto aspekty, čímž celkově působila nekoncepčně.

 

V Smyčcovém kvartetu Romana Z. Nováka O čase hloubkou obklopeném (2003) jsem shledala hudbu, kterou si pomocně nazývám „příběhová“ – když takovou hudbu poslouchám,  mám pocit, jako bych sledovala nějaký lineární příběh, ale neznám aktéry – jimiž samosebou mohou být i nějaké abstrakce – a nevím, co dělají, o co jim jde nebo co se s nimi děje. V hudbě tohoto kvartetu slyším jakoby neustále iniciovanou komunikaci v možnostech vrstev, které obsazení poskytuje, ale vbrzku vždy a znovu mařenou, zámlky a nové pokusy o nalezení kontaktu. V pečlivém nastudování Ady Slivanské, Rikako Máchové-Yamaguchi, Viktorie Večeřové a Vladimíra Sůvy bylo lze ocenit autorovo umění instrumentace, jeho znalost smyčců, cit pro různé možnosti a dimenze kvartetní souhry a vynalézavost, jíž je skladatel štědře obdařen. Je to nicméně hudba hodně obtížná na poslech, skladba je – podle mého soudu – snáze sledovatelná po stránce technické nežli obsahové a doplácejí na to i pěkné pasáže (glissanda v její druhé části). Oplývá spoustou poutavých detailů, ale vzhledem k tomu, že hudební materiál spíše než aby byl východiskem pro formu, je do jakési formy vtlačován, je skladba jako celek obtížně uchopitelná. Dodatečně jsem si přečetla autorův komentář – vždycky dávám nejdřív hudbě šanci oslovit mne bezprostředně, čistě jen svým vlastním znakovým systémem – skladba pojednává o různých, esotericky nahlížených aspektech zrození. Hm...

Tři studie pro housle a klavír od Jaroslava Smolky toho vypověděly málo o nové tvorbě členů Ateliéru 90 – autor je vytvořil koncem 60. let, v roce 1984 dílko podrobil revizi – nicméně v rámci večera skladba patřila k příjemnějším zážitkům. Navíc se (podle informace v programu) jednalo o jejich první provedení. Ujali se ho Iva Kramperová a Marek Sekera. Party obou nástrojů jsou psány koncertantně a s ohledem na jejich specifika, materiál je definován  předem (což jsem po předchozí skladbě ocenila), tvarován osvědčenými postupy (kontrast, rapsodická melodika...) a důkladně zpracován, hudba má tah, forma se nikde nebortí. Tři krátké větičky jsou výrazově diferencované, poskytují rovněž i prostor pro exhibici – v toccatové části třetí věty to houslistka místy jen tak tak zvládala (jak jsem slyšela z nahrávky, na koncertě jsem to nezaregistrovala). Dodatečně jsem si přečetla, že autor se skladbou hlásí do přízně 2. vídeňské školy – kdybych si to byla nepřečetla, nenapadlo by mě to.

Na skladbě Marka Kopelenta Pochybnosti pro mezzosoprán, flétnu, akordeon a klavír na anonymní text mne nejvíc upoutal – text. Báseň sama o sobě krásná. Expresivní zpracování strhává pozornost k hudbě a třebaže nástrojové party jsou v něm výrazné, dominantní zůstává hlas. Kristýna Valoušková mne nepřesvědčila ani svým hlasem, ani svým projevem – měla jsem dojem, že zpívá spíše noty nežli obsah. Nástroje sekundují, doprovázejí, ilustrují, akcentují, v závěru (poslední dvojverší) velmi působivě. A nebyl by to Marek Kopelent, aby něčím nepřekvapil – v tomto případě aby citátem populární písně v závěru zdrženlivou atmosféru vyznání neshodil, nezironizoval, nezlehčil: jak si kdo symbol vyloží, je samozřejmě na každém zvlášť. Mimochodem, toto byla jediná žhavá novinka v programu, skladba z roku 2007.

Elektroakustickou kompozici Nomen omen aneb 13 podob hada (2002) vytvořil Alois Piňos v Audiostudiu Českého rozhlasu. Síla Piňosova hudebního výrazu neslábne – vyslechli jsme skladbu hravou, pitoreskní, nabitou fantaskností a současně hlubokou. Skladatel neomylně sahá po identifikačních kódech hudby 20. století – bicím instrumentariu (Dan Dlouhý) a elektronice a jako věčnou konstantu hudebního díla přidává hlas. Zakomponovávat vokální prvek do EA hudby se pokoušejí skladatelé znovu a znovu (slýchám to na mezinárodních soutěžích) – a znovu a znovu se to ukazuje být problém. Piňos našel zdánlivě snadné řešení – zvolil nesmyslný text a zachází s ním zvukomalebně, témbrorytmicky, symbolicky. Jsou to říkadla-zaříkávadla a z hudby prýští spousta významů, od hry (VI. část) po rituál (XI. část). Skladba skvělá, k její prezentaci z pásu na koncertě mám přístup váhavý – nejpřirozenějším prostředím pro hudbu ze záznamu je rozhlas. Pak se ovšem zase ztrácí rozměr možného latentního sdílení při jejím poslechu a Piňosovu skladbu je přitom radost vnímat spolu s ostatními, protože současně vnímáte její energii i energii, kterou vybuzuje v naslouchajících. Jak tedy? Škoda, že nemohl přijet autor osobně...

Poslední dílo uvedené na koncertě, smyčcový kvartet Dromos od Martina Marka byl podle mého názoru ukázkovým dílem, které na výroční přehlídku patří – skladatel jej psal pro Arditti Quartet, který kompozici premiéroval na Expozici nové hudby v roce 2004. Pro pražskou premiéru jej nastudovalo Kvarteto Fama. Skladatel napsal ke skladbě rozkošný komentář – který k poslechu věru nepomůže, ale hudba je to tak pěkná a sdělná, že si ničím vypomáhat nepotřebujete. Tři větičky více méně podobného ražení, každá nicméně soudržná sama o sobě a v jiném kontextu (a v jiném čase) se dá o hudbě této skladby říci totéž co o Smolkových Třech Studiích: zvolen úsporný materiál a bezezbytku vytěžen. Z kontaktu se skladbou pak můžete mít dobrý pocit, že bylo řečeno (uděláno) vše, co se dalo, že nezůstalo nic nedopovězeno, což neznamená nepracovat s náznaky – a že přitom je to zformováno tak, že se jako posluchačka cítím tváří v tvář té hudbě svobodně – nemusím se namáhat jí nějak porozumět, netrýzní mě, na dvanáct minut rozšiřuje dimenzi mé existence a jsem s ní ráda. Nemusí být hned „libá“: ve skutečnosti je Markova skladba docela zvukově komplikovaná a měnlivá, ale baví – je takřka nepřetržitě nápaditá, neustále lehce překvapuje, člověk se při ní nenudí ani netrápí.