7. koncert z cyklu BergArt’07 Temperamenty a múzy.

Jan Fila 12.1.2008

V úterý 20. listopadu se uskutečnil již sedmý koncert Komorního orchestru Berg z cyklu BergArt’07 pod taktovkou Petera Vrábela. Koncert s velmi zajímavou dramaturgií se pro tentokrát uskutečnil v La Fabrika ve Studiu 1 - někdejší slévárně hliníku. Prostor vyhrazený divákům byl zcela obsazen zhruba dvěma stovkami posluchačů a pořadatelé dokonce museli přistavit zepředu další řadu, aby vůbec bylo kam posadit další příchozí. Cítili jsme se opravdu jako ve slévárně, teplota byla ke konci první části večera až neúnosná. Až po pauze pořadatelům došlo, že by bylo třeba zapnout klimatizaci, pak byl prostor celkem snesitelný. Bohužel, pro tmu si během koncertu nebylo možno přečíst program a to ani o pause.

 

Už při první skladbě programu, jíž byl balet Apollon musagète (Appolón vládce múz, 1928) pro smyčcový orchestr Igora Fjodoroviče Stravinského (1882 – 1971), se ukázalo, že hledání nových prostor pro koncertní účely dramaturgie komorního orchestru Berg se příliš nezdařilo. Prostor Studia 1 sice vypadá zajímavě - zděné pilíře prokládané dřevěným obložením z hrubých prken - ale bohužel akusticky je zcela nevyhovující. V La Fabrika téměř nebyl dozvuk a tak orchestr nepůsobil zvukem jako celek, ale jako skupina sólistů, jejichž zvuk se vůbec nespájel dohromady. Domnívám se, že se hráči na pódiu vzájemně příliš neslyšeli. Jak jinak si vykládat u jinak dobrého orchestru tolik intonačních a rytmických nepřesností? Tato zřídkakdy uváděná skladba mě v jejich podání nepřesvědčila o důvodu, proč byla zařazena do programu.

Druhou skladbou večera byla premiéra Martina Hyblera (* 1977) Outsider bohém (2007) – koncert pro fagot, smyčce, kytaru a bicí nástroje komponovaný na výzvu Komorního orchestr Berg. Sám autor ke své skladbě napsal: „Tématika outsiderství a bohémství mi je sympatická už několik let. Outsider – ten, kdo stojí stranou, na okraji, na podřadném místě. Bohém – volně, nekonvenčně žijící, často nadaný člověk. Aktuálnost postav outsidera a bohéma nacházím v tom, že outsider nevyhovuje společenským normám, které kdosi stanovil, a aniž by si toho byl dotyčný vědom, je společností přezírán a přeřazen na ‘druhou kolej’. Na rozdíl od bohéma, který se odlišuje vědomě a sám jede po těch ‘nejzarostlejších kolejích’. Outsider bohém tedy v mé skladbě představuje objekt, který si je vědom svých jedinečných schopností a zkušeností, avšak nemá potřebu je pro koho  rozvíjet, komu předat. Pro společenskou normu jsou jeho výsledky nezajímavé, nudné. Příběh mého Outsidera bohéma vypráví o cestě člověka, který se postupně stává společensky bezvýznamným, až do stavu úplného odcizení, kdy prozře a překvapivě nalézá vnitřní vyrovnanost. Je škoda, že dechový nástroj s tak neuvěřitelnou zvukovou flexibilitou jako fagot nikdy (až na pár výjimek) nepronikl do širšího hudebního povědomí, tak jako všechny jiné ‘in’ nástroje symfonického orchestru. Možná, že je fagot pro ‘hudbymilovnou společnost’ málo ‘sexy’...“

Instrumentář bicích nástrojů byl velmi střídmý - pouze 3 zavěšené činely, tamburína, wind chimes a vibrafon. Zvláštností bylo, že houslisté měli podladěnou G strunu o celou oktávu níže a kytarista měl k dispozici druhý nástroj se scordaturou všech strun rovněž s podladěnou oktávou. Občasného využívání tohoto efektu značně obohatilo zajímavou a instrumentačně pestrou partituru, zajímavé bylo i využívání hry coll’arco na činely a vibrafon. Celá partitura byla prokomponována autorovým oblíbeným způsobem tzv. echo - variacemi (kanonickou technikou), pobavil také citát husitského chorál Ktož jsú Boží bojovníci. Mimořádně náročný sólový part brilantně přednesl Tomáš Františ, kterému autor svou jednovětou skladbu věnoval. Jeho nasazení bylo zvláště v obtížné cadenze enormní, velmi dobře si poradil též s rozsáhlou paletou multifoniků.

Skladba byla zdaleka nejzajímavější partiturou celého večera. Doufám, že se ujme na koncertních pódiích a toto provedení nebude ojedinělé. Zajímavé bylo srovnání zcela odlišného zvuku orchestru, který seděl trochu jinak, než při přednesu Stravinského, což jistě zapříčinilo lepší vyznění skladby. Po první půli večera se bohužel v sále téměř nedalo dýchat, část posluchačstva si nechala druhou polovinu ujít.

Martin Hybler

Po pauze jsme ještě vyslechli balet německého skladatele Paula Hindemitha (1895 – 1963) Čtyři temperamenty (1940) pro klavír a smyčce, který napsal pro ruského choreografa George Balanchine (1904 – 1983), který pro dílo později vytvořil i jevištní koncepci. Klavírní part přednesl Stanislav Gallin, nástroj zapůjčila firma Bohemia Piano. Balet měl i jevištní ztvárnění, choreografii vytvořila Hana Turečková, spolu s ní tančil Matěj Urban podle Balanchinova podnětu – ztvárnit toto dílo jako nedějový balet pouze vytváření povahových vlastností melancholika, sangvinika, flegmatika a cholerika. Celá skladba je koncipována jako téma se čtyřmi variacemi. Sólista se partu zhostil znamenitě, bohužel v orchestru se opět ozývaly nepatřičné nečistoty, pokud hrál tutti.

Celková dramaturgie byla velmi zajímavá, i když realizace občas pokulhávala. Škoda, že obdobných koncertů je na naší hudební scéně tak málo.