Hudba a sublimace II.
Monika Štreitová 8.1.2008
Věnovat se pravidelně realizaci svých představ znamená rozvinout koncistní jazyk formy, více či méně vázaný na konvence definované současnými tendencemi, schématy a systémy, které je nutné pochopit a rozvinout, vlastním studiem i osobními experimenty a risky.
Fantasie se může stát mostem k realitě, jen je nutné udržet stav vědomí, který produkuje ty spravné impulsy, jejichž původ není jen ve fantasii, ani v emoci, ale je jí vlastní duchovní hlubina člověka. Ta, když je připravena, volí nejlepší možnost z výběru, který je nabízen fantasii. Fantasie samozřejmě není daností, kterou by měl vládnout jen hudební tvůrce, je stejně tak důležitá pro interpretaci.
Pokud interpret, důležitý lidský článek v procesu předávání sdělení hudebního tvůrce nalezne opravdovou lásku k hudbě, k sobě samému a ke svému nástroji, může být pro něj hra požitkem a ani každodenní cvičení pro něj není nepříjemné. Frekventovaný muzikant takto tráví velkou část svého života. Někdy se intenzivní hra podobá jakémusi vytržení z reality a může se stát návykem a drogou, bez které nelze žít.
Hrou jako svébytnou lidskou činností se zabývá Eugen Fink v knize Oáza štěstí: „Rozkoš ze hry je vzácnou, těžko pochopitelnou rozkoší, ani jen smyslovou, ani jen intelektuální, je to tvůrčí slast z tvoření vlastního druhu, a přitom v sobě mnohoznačná, mnohodimenzionální“.
Hra na nástroj a hra s nástrojem je činnost velmi specifická, která může provokovat adekvatní reakce. Při zadržováném dechu při hře na dechové nástroje se shromažďuje v plicích velké množství vzduchu a vydechuje se postupně, pod tlakem bránice. Je důležité dosáhnout správné míry bráničního napětí a uvolnění hrtanu. Zadržování dechu způsobuje mírné překrvení a někdy i nedokrvení mozku. Také proto nehudebníci při rozmarném zkoušení dechového nástroje dostávají mdloby a přirovnávají tento pocit k prvnímu zážitku z kouření. Pro hudebníka, který si již zvykl na tyto první reakce organismu a již je skoro nepociťuje, nevědomý vliv na jeho mozek pokračuje a může z něj vzniknout i návyk, podobající se jakési duševní ipsaci, přinášející silné pocity a vzruchy. Někdy se vypěstuje u jedince až abnormální senzibilita a sklon k halucinacím, což se velmi podobá zážitkům uměle navozovaným omamnými prostředky.
Při styku s nástrojem dochází také ke kontaktu s určitými partiemi, kterými jsou například u dechových nástrojů rty, špička jazyka, sliznice úst, dále bříška prstů, u strunných nástrojů podbradek, stehna, všeobecně známých jako erotogenní a vznětlivost těchto míst je nutno brát na zřetel, i když tímto způsobem samozřejmě nevede k plnému ukojení. Jak podotýká Bohuslav Brouk, sexogenní nejsou totiž jen genitálie, nýbrž i jiná pásma, dokonce celý organismus.
Mimogenitální oblasti tedy sehrávají důležitou úlohu a jejich drážděním se může dosahovat exaltací různých forem. Psychoanalýza považuje v podstatě každou činnost, prováděnou čistě z racionálních důvodů, při níž dochází k manipulaci s těmito oblastmi za sublimované ukájení, neboť přes svůj racionální účel dostavují se i efekty sexuální, byť i v nejnepatrnější míře. Za sublimační ekvivalenty považuje také zpěv, hru na klavír, housle a dechové nástroje, u kterých při silné sexuální vzrušivosti úst může docházet k jakémusi orálnímu rozkošnictví, vědomému či nevědomému. Proto je dobré vědět, jak naše tělo reaguje a dát jeho reakcím patričnou pozornost. Díky systematickému pozorování můžeme dosáhnout větší komplexnosti těla s naší duší a duchem.
Hegel: „Právě když se mluví o zevnějšku lidského těla, jeho exteriéru, musíme si připomenout, že celý jeho povrch, v protikladu k živočišnému světu, prozrazuje přítomnost a pulsaci srdce, mluvíme o umění, jehož snahou je vytvořit ze všech povrchových bodů fenomenalitu, zdánlivost se stane okem, sídlem duše, nazíratelné duchem“.
Je velmi zajímavé zabývat se například myšlením starých hebrejů o lidském těle. Podle nich má tělo svoje vlastnosti. Středoevropské myšlení je více ovlivněno východisky starých Řeků, zvyklých vidět a posuzovat člověka z pohledu dualistického systému, který vztahoval afekce a organické funkce k tělu a všechno, co náleží do oblasti psychologie, k duši. Ale biblický pohled, protože není dualistický, vztahuje vášně, organické funkce i vjemy právě tak k duši, jako k orgánům a naopak i myšlenky a city patří k tělesným orgánům.
Duše slyší: „Duše má slyší hlas trubky“ (Bible, Jeremiáš 4,19), vnitřnosti se radují: „Mé vnitřnosti skáčou radostí“ (Přísloví 23,16), radují se ale i ledviny: „Mé ledviny se radují“ (Přísloví 23,16) V ledvinách je centrum skrytých myšlenek a místo, které odpovídá podle biblické psychologie zdroji libida: „Mé ledviny mne i v noci vybízejí“ (Žalm 16,7) (C. Tresmontant, Bible a antická tradice) Hebrejština dokonce slovo „tělo“ ani nezná. Hluboká podstata ducha není skrytá, je přítomna v tělesnosti, která je poznatelná. PNEUMA, duch, který v nás přebývá, má předpoklad pro přímou komunikaci s Bytím. Tento fakt může vnést také do naší problematiky nový - dávný pohled.
Dosáhnutí harmonie mezi tělem a duchem je také hlavním cílem alexandrovy techniky. Alexandr ve své knize Vrcholné dědictví člověka (1910) napsal, že staré národy pudově používaly tělo správným způsobem. Snažil se pomoci svým pacientům vědomým řízením pohybů překonat negativní vlivy civilizace a dosáhnout rozvinutí celistvé osobnosti.
Hudba a tělo... Fyzický kontakt iniciuje duševní atak. Sublimace v těchto procesech může probíhat i nevědomým způsobem. Tělo se stává předmětem dotýkaným hudbou, hudba jej dotváří, odhaluje jeho nahotu. I skrze tělo docházíme k poznání, je moudré a ve své fenomenalitě krásné. Vnější fyzické impulsy však představují pouhé doplnění celkového vzrušení v hudbě, hlavní vzrušení se odehrává v psychické rovině. Potřebu totálního sebeodhalení pocítil zřejmě klavírista Friedrich Gulda, když vystoupil zcela nahý i se svou ne zrovna mladou hudební partnerkou v živém vysílání pro mezinárodní televizní přenos. Byl to v oblasti vážné hudby velmi odvážný čin, tyto projevy jsou více vlastní vystoupení rockových skupin.
Veřejné vystoupení je do jisté míry pro interpreta vydání sebe sama. Je všemi pozorován, a navíc odhaluje před posluchači svůj vnitřní svět. Bez této nabídnuté vlastní intimity nemůže hudba hlouběji zasáhnout, vyžaduje velkou odvahu dát se plně všanc a schopnost splynout s obsahem interpretované skladby. Má to ale smysl, neboť odezva pozdvihuje a je vytvářena zvláštní komunikace, svou bezprostředností charakteristická právě pro hudební umění, která obohacuje obě strany. Vychází zřejmě z posluchačovy potřeby ztotožnit se s citem, který prožívá v dané chvíli někdo jiný, a jež mu zpětně vyjevuje předtím nepoznané či nepojmenované osobní, hlubinné souvislosti. Když se pociťuje odezva u publika, dochazí k specialní komunikaci, která naplňuje obě strany.