Simona Racková; Přítelkyně; Literární salon 2007
Vilma Mannová 7.1.2008
„Vlastně jsem totálně šťastná holka“ Ano, mohlo by se jednat o nepromyšlený a bohapustý výkřik do světa vydaný příslušnicí ženského pohlaví. Optimistickým zvoláním však uvádí mladá česká spisovatelka Simona Racková svůj básnický debut. Zhruba polovina vznikla v roce 2002, zbytek pak v letech 2005 a 2007. Básně nejsou řazeny chronologicky.
Sbírka je psána volným veršem, který vyvolává pocit vyprávění s patrnou rytmickou segmentací. Převážná většina básní není opatřena nadpisy, na jejich místě je občas zasazeno věnování té či oné autorčině přítelkyni, která v dané básni figuruje. Tvorbu Simony Rackové bych charakterizovala jako poezii všedního dne, oproštěnou od jakýchkoli obrazných či vzletných metafor. Formálně ne nepodobnou dialogu (s druhými i se sebou samotnou) a v některých případech tíhnoucí k vnitřnímu monologu nebo k rekonstrukci výpovědi druhé osoby. Výjimkou není ani užití přímých řečí. Pro jednotlivé básně je typický začátek in medias res – vržení čtenáře do situace, okamžiku, pocitu subjektu: „Jsem důležitá Sedím na zahradě a trhám rybíz“, po němž se rozvíjí nezřídka prostý příběh. Ten mnohdy vyústí překvapivým obratem „Běžím čím dál zběsileji a úplně marně“ Interpunkce v některých textech chybí docela, pro jiné jsou typické časté závorky, pomlčky a značky pro vyjádření expresivity.
Co se týká témat a klíčových motivů sbírky, vymezila bych tři hlavní okruhy: V prvním z nich se promítají zážitky a vzpomínky pojící se s autorčinou sestrou Jitkou. Obrazy vzájemného sdílení okamžiků tance, velkého koníčku obou sester: „Vždycky jsme tancovaly já flamenko ona rap“. V náznacích, které dávají čtenáři po delší dobu jenom tušit, se odhaluje Jitčina minulost a tragika jejího osudu. Až ústy jejího přítele: „Nemohl jsem o tom mluvit tři měsíce tři měsíce od tý doby co se jí to stalo“ se retrospektivně dozvídáme o nehodě, která na ní zanechala trvalé následky. Snad nejpůsobivější je odraz situace v nemocničním pokoji: „úsměvy křeč hlavně žádný soucitný pohledy Měla jsem výčitky když jsem šla na záchod po vlastních nohou“. Nad tím vším se vznáší velká sesterská láska, projevující se zejména v apostrofách s jemným zabarvením melancholie.
Další výraznou složku tvoří téma besedování s kamarádkami. Básně tohoto typu působí jako převyprávění příběhu (tajných holčičích záležitostí) : „Jen co jsme vytahali na půdu jeho batohy, vrhli jsme se na sebe řekla Alena a malou vidličkou ukrojila kousek tiramisu“.
Nemalou úlohu v kontextu celé sbírky hrají také partnerské vztahy, těhotenství, zachycení pohledu na spojení světů žen a mužů - s nádechem lehké převahy a nadhledu dívek: „já nevím proč si chlapi myslí že jediný na co ženská sama čeká je chlap“. Nechybí ani básně, ve kterých Racková bilancuje svůj postoj k matce a otci.
Sbírka Přítelkyně je psána netradičně. Na první pohled by se mohlo zdát, že v ní půjde o banální prozaické výpovědi, avšak opak je pravdou. Před čtenářem se v nenápadných zlomcích utváří kontinuální, mnohdy nelítostný autorčin svět, prodchnutý emocionalitou a subtilní lyričností. Bojující „S tou bezmocí krásných silných žen“. |
 |
|---|