Znějící metropole: Koncert souboru MoEns v experimentálním prostoru Roxy/NoD 18. listopadu 2007

Jan Trojan 6.1.2008

Koncerty soudobé vážné hudby, v kterých je výrazněji zastoupena elektroakustická složka, nebývají v českých končinách příliš časté. Zřejmě je to způsobeno pomalejším vzrůstem tohoto fenoménu oproti zahraničí.
Proto nás 18. listopadu 2007 v pražském experimentálním prostoru Roxy/NoD mohl zaujmout koncert ansámblu MoEns, které si nechalo skladby s využitím elektroniky "ušít" od českých autorů přímo na míru. Společnou nití byla inspirace zvuky Prahy v projektu Znějící metropole.

 

Každý z autorů se s elektronikou popral po svém. Byly velmi cítit kvalitativní rozdíly použitých samplů a kompoziční práce s nimi. Bohužel, velmi ovlivňujícím a zkreslujícím faktorem večera bylo ozvučení, o kterém se budu v průběhu kritiky zmiňovat.

Vertikální život Miroslava Pudláka pro soubor a zvukovou stopu rozezněl sálek experimentálního prostoru. Drobné motivické úryvky doprovázené zvukovými samply slibovaly zajímavou hříčku fragmentární hudby. Samply byly bohužel zvukově méně čitelné, jak bych oproti jejich charakteru předpokládal. Snažil jsem se rozpoznat např. nahrané kroky z ulice a zavírání dveří. Ne ve vztahu k formě skladby, nýbrž k mému zájmu o jakousi zvukovou čistotu, která zde nepůsobila příliš zdatně. Dále mě velmi udivovalo přesunutí ansámblu do jakési zvukové mlhy použitím halu, jelikož byl celý soubor přizvučený.  Speciálně u výrazných vysokých motivků klarinetu mě to zamrzelo, ztrácely se v mlhavé směsi ostatních nástrojů a dopomáhaly k vytvoření nehybné plochy. Naopak kontrast by v tomto případě mohl zapůsobit lépe. Jak jsem se však později dozvěděl, mlhavý opar nebyl přáním autora.
Má negativní kritika se zde tedy opírá spíše o výsledný zvuk, než o skladbu samotnou. Ten velmi omezil vnímání skladby jako celku, čímž bych rád autora – autory vyzval, aby byli ve svých požadavcích na zvuk více striktní.

Ve skladbě Hot Water Music Romana Z. Nováka pro soubor a pás byl ve zvukové stopě obsažený text kontrastně působící na živou hudbu ansámblu. Tu tvořily atonální úseky s tonálními prvky. Text byl složen z poezie a zpracovaných citátů z ulice, jak bylo uvedeno v programu. Tyto dvě působící roviny v celkové formě velmi pěkně vyzněly. Text  jsem však cítil pouze jako samostatně „odrecitovanou“ plochu střídající se s plochou instrumentální. Očekával bych širší zpracování zvukové stopy - tedy textu, neboť myslím, že podobnou úlohu by zde provedl i přizvučený a naefektovaný hlas recitátora.

M, trasa M Víta Zouhara pro soubor a pás zakončila první půli koncertu. Minimalistickým zpracováním se vymykala z celkové dramaturgie, ovšem díky němu se naopak stala zvukově nejčitelnější skladbou prvního bloku. Mlhavé ponoření instrumentů zde spolu se stejně pojatou zvukovou stopou působilo celistvěji. Vnímal jsem obě zvukové složky na stejné úrovni. I když bych mohl říci, že díky minimalistickému pojetí skladba nabyla lehce fádního rázu, jako celek uspěla.

 

Po přestávce jsme vyslechli skladbu Basic Prague Jiřího Kadeřábka pro sampler a soubor. Velmi detailní práce se zvukovými samply a jejich vztah s živými instrumenty dávala na vědomí, že nyní již neslyším jen puštěný „magnetofonový pásek kontra živá hudba“. Autor pracoval s elektronikou stejně jako by byla reálným instrumentem a tím jí dal možnost dýchat. Stala se rovnocenným nástrojem ansámblu. Zároveň byla velmi znát zvuková čistota elektroakustické složky, kterou jsem postrádal u skladeb předchozích. Intuitivní forma dala skladbě osobitého rázu a zajistila, že jsem mohl vychutnávat nejen zvukovou čistotu díla, nýbrž i jeho celek.

Odlehčujícího pocitu s lehkým úsměvem na tváři jsem nabyl z Periferního vidění Hanuše Bartoně pro soubor a zvukovou stopu. Základ tvoří akustická stopa složená ze zvuků nahraných na okrajových staveništích Prahy. Hudební nástroje pak vytvářejí jakýsi komentář stopy, který z ní někde vychází a jinde nabízí stylové kontrapozice pocházející z artificiálních i nonartificiálních hudeb. Vše je pojato tak hravou a citlivou formou, až jsem měl pocit, jako bych poslouchal nějaké „zvukové blues“ se vší pikantností, jaká mu náleží. Zvuková čistota použitých samplů a detailní práce s nimi je zároveň dalším dobrým znamením, že se u nás elektroakustická hudba postupně začíná stávat svobodným hudebním nástrojem.

Koncert zakončila skladba Michala Nejtka ...a beatiful noise. V obecné rovině ji tvořily dva kontrastní díly, přičemž první bych nazval (v dobrém úmyslu) zvukovým chaosem a druhý melancholickým, snad lépe meditativním usmířením. První díl je tvořen vzestupně glissandujícími prvky (stupnicemi), které nezávisle probíhají ve všech nástrojích včetně zvukové stopy. Jejich kontrastem je pak tichá, poklidně doznívající plocha. Skladba velmi dobře obstála, i když subjektivně nejsem zcela ztotožněn z proporcemi jednotlivých dílů. Bohužel, dynamika v první části byla přespříliš silná, přičemž se obracím na křeslo zvukaře. Ona byla možná oním zkreslujícím faktorem proporcí.

Nerad bych, aby má kritika stavila do stínu zvukového mistra, který ten večer zvučil. Bohužel výsledný zvuk byl faktorem ovlivňujícím vnímání jednotlivých skladeb a stavil je tím do jiného úhlu, než v jakém byly zamýšleny. Byl bych rád, kdyby ve volbě osob ovlivňujících výsledné dění takovýchto koncertů byli pořadatelé pečlivější. Také autoři by měli být více dbalí na své požadavky. Snad není potřeba, abychom po zvukařích na koncertech artificiální hudby házeli kelímky od piva tak, jak je tomu častým zvykem např. na rockových festivalech.

Bylo by příjemné slyšet takové koncerty do budoucna častěji a více dostat tento „nový“ instrument  - elektroakustickou složku - do posluchačského povědomí. Přes veškerou mou kritiku jsem velmi rád, že jsem se koncertu mohl posluchačsky zúčastnit a těším se dalším takovým.