Lukáš Matoušek na úvod přivítal příchozí v celkem plně obsazeném sálku a předal slovo autorovi první skladby Robertu Hejnarovi, aby představil svou Sonátu pro klavír č. 1 „Vyzvánění“ (1992), k jejímuž napsání inspirovala autora hororová povídka ze sbírky Tichá hrůza. Název byl inspirován vyzváněním zvonů, které vyvolávají duchy z hrobů.
Obě části vycházejí z literární předlohy, druhá je krátkým dovětkem a katarzí předchozího dění. K vyvolání hororového děsu užívá Hejnar kontrast krajních poloh klavírního rozsahu, jak v průběhu, tak i pro zarámování celku (1. část začíná v nízké poloze, 2. část ve vysoké končí). Témata jsou exponována ve střední poloze a jejich expresivita je dána pohybem ve velkých intervalových skocích. Hravost skladby je asi celkem jasnou postatou kompozice. Za seriózní výstup soudobé hudby bych ji však nepovažovala.  

Petr Matuszek oznámil změnu programu pro charakter skladeb, a tak jsme nejdříve místo Solo for vioce 1 (verze pro dva hlasy) Johna Cage vyslechli skladbu Bohuslava Řehoře Duetto pro nižší ženský a mužský hlas doprovázený zvonem (2002-2003). Autor zvolil abstraktní latinský text, sloužící pouze vokálním účelům. Materiál kompozice pracuje s modalitou a prázdnými intervaly. Tyto dva aspekty dodávají skladbě charakter středověkého zpěvu. Zvon dotváří nejen atmosféru a barvu, ale tvoří především důležitou prodlevu, od níž se odvíjí veškeré hudební dění. Zároveň je velice citlivou kontrolkou intonace. Kompozice působí velice přirozeně, vychází z propracované jednoduchosti, přitom zprostředkuje hluboký zážitek. Oba interpreti, P. Matuszek a M. Dvořáková, na jejichž popud dílo vzniklo, zpívali přirozeným hlasem, skvěle intonovali a celkově podali výborný výkon. Své umění potvrzovali i v dalších skladbách večera.

Následně zazněl John Cage a jeho Solo for voice 1 (1958). Skladba vznikla jako součást autorova klavírního koncertu, může ovšem zaznít samostatně v různých podobách, nebo kdykoli v průběhu jakéhokoli jiného díla. Z mého pohledu Cage vytvořil antropologickou a historickou sondu na základě hry s jazykem a komunikací. Nazvala bych to „příběh jazyka“ – od zvuku, přes hlásky až k podivu nad zvukem samotného slova (za sebou řazená absurdní sdělení v několika jazycích). Jako správná hra poskytuje zúčastněným potěchu a vyvolává otázku nad smyslem věcí.

O přestávce jsme si mohli prohlédnou část tvorby Jarmily Janůjvové. Ve svých dílech inspirovaných přírodou a jejími siluetami přenáší tyto motivy na papír v krásných mozaikách, ve kterých jsou náměty obrazu skryty jakoby podprahově. Poté co si je člověk uvědomí, vyniknou naopak v daleko větší intenzitě.   
Po příjemné pauze zarecitovala Jana Štroblová zmíněných deset miniatur z avizované sbírky „Z nové lyriky“. Necítím se adekvátní k jakémukoli soudu o poezii, jelikož bohužel nepatřím mezi ty, kteří do ní dokáží proniknout. 

Druhá polovina večera patřila cele skladateli Petru Pokornému. Nejprve představil nové CD se svými klavírními skladbami, poté jsme vyslechli tři kompozice autora. V podání nám již známých interpretů zazněly v premiéře Galantní písně (Šest písní pro alt a baryton op. 91) na slova Václava Lucemburského v překladu Gustava Francla, Tristia pro klavír op. 79, v závěru potom písňový cyklus Sochy pro baryton a klavír, op. 42a, na slova Jaroslava Švadleny.

Sympatická osoba Petra Pokorného nás příjemně navodila na poslech, ze skladeb mě však nezaujala ani jediná. Ať už to byly milostné verše Václava Lucemburského, bolestná vzpomínka na oběti holocaustu, nebo současná lyrika, vše bylo rozpuštěno v poněkud mdlé metro-rytmice, mírném, statickém tempu, pohybu hlavně ve střední poloze klavíru a v diatonickém ukotvení skladeb. Po vydařené první polovině trochu zklamání.