Dny soudobé hudby ’07 - 19.11.

Josef Počepický 21.12.2007

V pondělí dne 19.11. proběhl závěrečný koncert festivalu Dny Soudobé Hudby. Po velmi vyrovnaném a po všech stránkách vydařeném zahajovacím koncertu, jsem byl plný očekávání, co přinese poslední večer. Start byl tradičně naplánován na půl osmou v krásném barokním sále konzervatoře Jana Deyla. Cestou na Maltézské náměstí jsem prošel lucernami osvětlenou, půvabnou Malou stranou, minul jsem morový sloup a nízkým podloubím došel až ke dveřím konzervatoře. Na programu byly skladby E. Zámečníka, J. Matyse, L. Sommera, M. Jíry, A. Katmeridu a J. Bezděka.

 

OPSÁNO ZE STŘÍBRNÉHO JASU skladba, jíž autor JIŘÍ BEZDĚK do záhlaví vepsal Tři věty v duchu minimální hudby. Nástrojové duo v obsazení violoncello, akordeon slibovalo leccos zajímavého. První věta označená pouze metrickým údajem cca 100, je velmi svižná. Rytmicko-melodické modely procházející oběma nástroji se občas protnou cele v duchu minimalismu, avšak ve specifické autorově modifikaci. Druhá věta cca 80 překvapuje hlavně zdařilou instrumentací, kdy se nástroje ve velmi vysoké poloze zvukem prolínají a vytvářejí nezvyklý sluchový zážitek. Posluchač na moment znejistí, co že to vlastně za nástroj hraje. Třetí věta cca 80 je pak opakem vět předcházejících. Jakoby upouštěla od minimalistických tendencí a rozštěpila slibné zvukové prolínání na dva nástroje.

Autor výchozí ideu skladby charakterizoval jako „..drobné vlnky od kterých se odrážel sluneční jas.“. Nemohu se zbavit pocitu, že skladbě chybí soudržnost, nějaké vyšší sjednocení. Pokud nějaké obsahuje, nebylo na první poslech patrné. Oba interpreti Jarmila Vlachová - akordeon a David Niederle - violoncello skladbě při pražské premiéře dali, co potřebovala.

 

EVŽEN ZÁMEČNÍK věnoval památce Petra Bezruče sonátu pro violu ORTEL SAMOTY. Jan Řezníček se ujal nelehkého úkolu provést nás celou kompozicí. Úvodní Lento exponuje až surové téma z nemelodických intervalů, Con moto je svižné, založené na triolové pulzaci,  Largo sostenuto má značně kantilénový, mollový charakter a Allegro vivo se nese v temném violovém rejstříku, který je záhy střídán modální rychlou pasáží. Témbr nástroje je pro ideu skladby vhodným zprostředkovatelem, interpretace však byla místy rozpačitá. Sonáta díky všudypřítomné modalitě mnohdy působila mdle, nebyly zdaleka využity všechny barevné možnosti nástroje.
 
Poslední skladbou před přestávkou byla SONATINA GIOCOSA pro flétnu a klavír LUKÁŠE SOMMERA. Premiérového provedení se ujali flétnista Jan Ostrý a klavírista Luděk Šabaka. První věta Allegro bizzarro je melodická, energická, místy vtipná a hravá část. Instrumentačně by si zasloužila revizi, neboť klavír byl často slyšet více než flétna. Largo desolato je melancholické, nositelem hlavní hudební myšlenky je klavír, flétna jen vstupuje, komentuje děj. Závěrečné Moto perpetuo je silně energické, kde je výrazný zvláště rytmický prvek. Skladba působila svěžím dojmem jako dílo, kterým se může zdatný interpret „blýsknout“. Po technické stránce je pro oba interprety velmi náročná, což se na výsledku neprojevilo. Duo Ostrý - Šabaka odvedli výborný výkon.

Po přestávce nás v sále uvítalo Kvarteto M. Nosticové skladbou MILANA JÍRY 7. SMYČCOVÝ KVARTET.  Dvouvětá kompozice má vnitřní formální členění, což dokládají i názvy vět - Preludio, Fuga, Coda  a  Scherzo, Lento, Fuga, Coda. Kvartet působí prokomponovaně, za zmínku stojí rafinovaná imitační práce cele podepřená zdařilou instrumentací. Domnívám se, že skladatelovo přání v předmluvě, aby materiál „za tu dlouhou dobu nezvětral.“ se bez problémů vyplnilo. Kvarteto nám nedalo nejmenší naději zapochybovat o jeho kvalitách.

JIŘÍ MATYS vytvořil svůj melodram CHVÍLE ZASTAVENÍ k uctění památky 80. výročí úmrtí Jiřího Wolkera. Skladby se ujali Jiří Dušek - recitace, Petra Řiháková - flétna a Jan Řezníček - viola. Skladba až příliš kotvila v diatonice a tím postrádala jakékoli napětí. Nemohu si pomoci, ale obě složky - hudba i slovo - zůstaly nepropojeny. Existují tu jaksi navzájem vedle sebe, nikoli spolu jako jeden vyšší útvar. Často není mluvené složce rozumět, protože nástroj je v daný moment o mnoho hlasitější. Výkony interpretů jako jednotlivců byli uspokojivé.

Poslední skladba programu nesla název TERRA INCOGNITA, jejíž autorkou je AFRODITA KATMERIDU. První dvě části Ad libitum a Andante cantabile jsou pro mě nesrozumitelné. Třetí věta Animato je sice velmi „živá“, ale opět mě ničím neoslovila. Možná je problém u mne, ale domnívám se, že skladba postrádá jakoukoli myšlenku a invenci. Spíše se jeví jako nesourodá změť motivů bez jakéhokoli ponoření se. Nejen, že jsem při skladbě pociťoval koncentrovanou nudu, ale kompozice ve mne způsobovala hluboké vnitřní puzení křičet. Skladba zazněla v provedení Českého tria, které si skladbu objednalo.

Sečteno, podtrženo – koncert byl pro mne velkým zklamáním. Zaujaly mě všeho všudy dvě skladby, které ohraničily přestávku. Po zahajovacím koncertě jsem viděl největší problém v nedostatku posluchačů na koncertech. Po tomto koncertě se nedivím, že jsou sály festivalu pokaždé téměř prázdné.