A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Koncert Studia N: Večer české a maďarské hudby 14.11.2007

Lukáš Sommer 16.12.2007

Dne 14. listopadu 2007 se v Galerii Lichtenštejnského paláce uskutečnil již čtvrtý koncert Studia N. Po Americe, Slovensku a Itálii je Maďarsko další zemí, s níž byla česká soudobá hudba konfrontována. Večer byl již tradičně členěn na dvě půle – českou a hostující. Koncepce tak umožňuje spíše letmé seznámení s několika autory, nikoli s charakteristickými rysy té či oné komunity (což samozřejmě není slabina, jen je třeba vědět, jak s dramaturgií „zúčtovat“). Řečeno gastronomicky – zajímavá ochutnávka.

Českou polovinu zahájila skladba *Ivana Kurze* Sen. Smyčcové trio. Skladba z roku 1998 vznikla na objednávku souboru Variace. Jednovětá kompozice je jakousi řadou snových obrazů a dramatických ploch, součástí instrumentáře jsou zavěšené woodchimes, jejichž jemné rozeznívání smyčcem autor požaduje kvůli podtržení snové atmosféry. Toto balancování na pomezí banality je využito s vkusem a je – li efekt proveden s citem, pak funguje. Sled hudebních obrázků působil na úvod příjemným až hřejivým dojmem.
Jasné ohraničení každého hudebního bloku způsobuje, že si skladbu a její základní obrys vybavuji i po delší době, aniž bych měl při poslechu dojem podbízivosti. Provedení bohužel ne zcela naplnilo všechny parametry díla a zůstalo hodně na povrchu věci. Trio ve složení Veronika Panochová – housle, Helena Vovsová – viola, Jakub Mayer – violoncello působilo nejistě, z úvodní flažoletové plochy mnoho nezbylo.	Ivan Kurz

Českou polovinu zahájila skladba Ivana Kurze Sen. Smyčcové trio. Skladba z roku 1998 vznikla na objednávku souboru Variace. Jednovětá kompozice je jakousi řadou snových obrazů a dramatických ploch, součástí instrumentáře jsou zavěšené woodchimes, jejichž jemné rozeznívání smyčcem autor požaduje kvůli podtržení snové atmosféry. Toto balancování na pomezí banality je využito s vkusem a je – li efekt proveden s citem, pak funguje. Sled hudebních obrázků působil na úvod příjemným až hřejivým dojmem.

Jasné ohraničení každého hudebního bloku způsobuje, že si skladbu a její základní obrys vybavuji i po delší době, aniž bych měl při poslechu dojem podbízivosti. Provedení bohužel ne zcela naplnilo všechny parametry díla a zůstalo hodně na povrchu věci. Trio ve složení Veronika Panochová – housle, Helena Vovsová – viola, Jakub Mayer – violoncello působilo nejistě, z úvodní flažoletové plochy mnoho nezbylo.

Ivan Kurz

Rozpačitý zážitek ze hry se ještě utvrdil následnou konfrontací s naprosto fantastickým výkonem Karla Dohnala a Olega Sokolova ve skladbě *Ivany Loudové* Duo concertante pro basklarinet a marimbu. Zejména Oleg Sokolov přednesl part s takovým zaujetím a smyslem i pro nejjemnější rytmické nuance, že jsem byl okamžitě jeho výkonem stržen – i vizuálně. Skladba z roku 1982 prošla rukama řady interpretů, také legendárního Josefa Horáka. V komentáři autorky mě upřímně polekal fakt, že part marimby byl při premiéře skladby proveden na !keybordu!.
Při naprosto evidentním, cíleném prolínání barev obou nástrojů jsem si takovou premiéru raději ani nepředstavoval. Materiál basklarinetu je oproti marimbě, která přeci jen více těží ze slyšitelného tónového výběru, cítěn atonálněji. Oba nástroje tak stojí ve vzájemné souzvukové kontrapozici, kterou autorka utvrzuje mnohými dialogy na úrovni artikulace. Dravá koncertantní kreace vyzněla naprosto přesvědčivě.	Ivana Loudová

Rozpačitý zážitek ze hry se ještě utvrdil následnou konfrontací s naprosto fantastickým výkonem Karla Dohnala a Olega Sokolova ve skladbě Ivany Loudové Duo concertante pro basklarinet a marimbu. Zejména Oleg Sokolov přednesl part s takovým zaujetím a smyslem i pro nejjemnější rytmické nuance, že jsem byl okamžitě jeho výkonem stržen – i vizuálně. Skladba z roku 1982 prošla rukama řady interpretů, také legendárního Josefa Horáka. V komentáři autorky mě upřímně polekal fakt, že part marimby byl při premiéře skladby proveden na !keybordu!.

Při naprosto evidentním, cíleném prolínání barev obou nástrojů jsem si takovou premiéru raději ani nepředstavoval. Materiál basklarinetu je oproti marimbě, která přeci jen více těží ze slyšitelného tónového výběru, cítěn atonálněji. Oba nástroje tak stojí ve vzájemné souzvukové kontrapozici, kterou autorka utvrzuje mnohými dialogy na úrovni artikulace. Dravá koncertantní kreace vyzněla naprosto přesvědčivě.

Ivana Loudová

Poslední kompozicí první půle byla Větrná růžice pro čtyři hráče na bicí nástroje Miloše Haase. Název je inspirován Breughausovou kresbou z roku 1563 Boj peněžních truhlic s pokladničkami. Autor titulem rovněž předjímá rozložení zvuku do čtyř stran – tedy požadavek prostorového provedení. Jako u většiny prostorových skladeb jsem se neubránil dojmu rozpačitosti, který vyrůstá z konfliktu mezi požadovaným zvukovým zážitkem a docela obyčejným zrakovým vjemem. Lze si prostorový efekt vychutnat, když člověk při pohledu na hráče myslí na to, zdali ten chudák vzadu viděl „nenápadné“ gesto toho vepředu (které nešlo nevidět)? Je to totéž, jako když houslista uprostřed hry vstane a přinese vědro s kuličkami, aby podle skladatele „vytvářel zvuk“ – od lecčeho se dá osvobodit, ne od vizuálního vjemu nevýslovné trapnosti. Ale budiž, provedení nebylo nejlepší a při suverénnějším nastudování by napínavá komunikace bicího kvarteta (Klára Andrlová, Oleg Sokolov, Jan Horváth, Ivo Hermanovský) jistě odpadla.

Největší slabinou skladby jsou všudypřítomná, pramálo zajímavá ostináta, která v několika blocích „gradují“ (tj. vyvíjí se z forte do forte-fortissima). Druhým nepříjemným faktorem je samotný akustický charakter díla. Nechtěla – li skladba vyznít jako čtyři orchestrální party, neměla být její quasi-rituální atmosféra podle mě podrobena akustice Galerie (budiž to výstrahou pro všechny skladatele). Malý sál by si totiž zasluhoval spíše detailní drobnokresbu tyčových a dutinových idiofonů a nikoli nezřízenou produkci činelů, tamburin a tympánů, které se nemilosrdně slévaly do jednoho agresivního valu. Netřeba dodávat, že autorem požadovaný kvadrofonní efekt byl ten tam. Nechci se proto pouštět do hlubší kritiky skladby, neboť její špatné vyznění zkrátka jiné být nemohlo. Dílo vyžaduje rozlehlý akustický terén, ne sud střelného prachu, kterým Galerie je.

Druhá půle večera se nesla v dramaturgicky ne příliš šťastně koncipované kontrastnosti. Úvodní skladba Variace pro klavír nedávno zesnulého maďarského skladatele Attily Bozaye mě i přes citlivé podání Dennyho Hozmana příliš nezaujala. Několik úvodních taktů patřilo dodekafonní řadě, která byla výchozím materiálem díla. Následné variace nepřinesly na úrovni artikulace a tektoniky žádný rafinovanější nápad, takže série vždy nemilosrdně „trčela“ z hudebního přediva a přítomným skladatelům neodbytně připomínala povinné hodiny soudobých kompozičních technik. Po několika blocích se autor navrací zpět k původní řadě (lhostejno zda rak, nebo inverze) a takřka doslovně první díl zopakuje. Školské zarámování je bohužel cosi, co volnému atonálním světu opravdu nesluší.

Se jménem Gergely Vajda jsem se setkal na koncertě poprvé. Mladý maďarský autor byl představen skladbou Světlo, stín a chvění pro klarinet sólo. Z díla bylo cítit skladatelovo sepětí s nástrojem, kterému jako klarinetista dozajista rozumí. Byť mě interpretace v podání Karla Dohnala držela v napjatém očekávání následujícího, skladbu jako takovou nezachránila. Materiál podivně osciloval mezi volnou diatonikou a prvoplánovou tonalitou, mnohé zajímavé minimalizující bloky tak padaly na úroveň banality: pianissimové kvartoly opakují rozklad durového kvintakordu, jehož spodní tón začne sestupně „pochodovat“ po diatonické řadě. Co k tomu dodat?

Závěr koncertu v podání cembalistky Moniky Knoblochové patřil dvěma klasickým dílům, což se v upadající úrovni večera zdála být šťastná volba. Dva bulharské tance Bély Bartóka sice v programu koncertu ze soudobé tvorby neměly co dělat, zapůsobily však po dvou nepříliš zdařilých skladbách příjemně.

Passacaglia ungherese *György Ligetiho* byla jednoznačně vrcholem druhé půle. Ligetiho postmoderní dílo je charakteristické prokomponovanou izorytmií (Etudy pro klavír, Klavírní koncert, Hungarian Rock ad.), kterýžto princip autor charakterizoval jako „volně plynoucí polyfonii, zevnitř vyžranou korozí.“ Skladba z roku 1978 je založena na ostinátním sledu dvojzvuků, které putují napříč celým rozsahem cembala. Do této struktury je vtělen kontrapunkt podléhající tónovému výběru. Navrstvená polyfonie vyústí do virtuózní pasáže, která vskutku působí jako koroze nabourávající melodický sled výrazného tématu.
Skladba je v poslední části neuvěřitelně náročná, neboť i přes divoké běhy cembalista nesmí ani na moment vybočit ze strojového tempa. Monika Knoblochová se skladby zhostila znamenitě a i přes technickou náročnost zachovala legatový charakter původního ostináta. Zcela tak naplnila strukturální parametry díla, které vyžaduje až schizofrenní oddělení obou pásem.	György Ligeti

Passacaglia ungherese György Ligetiho byla jednoznačně vrcholem druhé půle. Ligetiho postmoderní dílo je charakteristické prokomponovanou izorytmií (Etudy pro klavír, Klavírní koncert, Hungarian Rock ad.), kterýžto princip autor charakterizoval jako „volně plynoucí polyfonii, zevnitř vyžranou korozí.“ Skladba z roku 1978 je založena na ostinátním sledu dvojzvuků, které putují napříč celým rozsahem cembala. Do této struktury je vtělen kontrapunkt podléhající tónovému výběru. Navrstvená polyfonie vyústí do virtuózní pasáže, která vskutku působí jako koroze nabourávající melodický sled výrazného tématu.

Skladba je v poslední části neuvěřitelně náročná, neboť i přes divoké běhy cembalista nesmí ani na moment vybočit ze strojového tempa. Monika Knoblochová se skladby zhostila znamenitě a i přes technickou náročnost zachovala legatový charakter původního ostináta. Zcela tak naplnila strukturální parametry díla, které vyžaduje až schizofrenní oddělení obou pásem.

György Ligeti