Dny soudobé hudby 07´ - 15. 11.

Eva Reiserová 15.12.2007

Čtvrteční koncert DSH 07´ proběhl v prostorách krásného koncertního sálu Deylovy konzervatoře. Zazněly zde kompozice z řad autorů Společnosti českých skladatelů, Západočeského tvůrčího centra Plzeň a Společnosti pro duchovní hudbu. Obsah ve mně zanechal velmi podobný dojem jako koncert DSH 7. 11. (viz kritika....).  Skladby sice byly uváděny tak, aby nevznikaly jednolité poslechové plochy, ale nesourodá dramaturgie zůstala. Skladbu s podtextem závažného životního kréda vystřídala dvě komicky laděná vystoupení, druhá polovina vybízela k opětovnému duševnímu pohroužení, jež bylo proloženo duchovní latinskou kompozicí.

 

Tchaslaw J. Nečasové Nardelli provedli v premiéře Eduard Bayer (housle) a Marek Šedivý (klavír). Název skladby skrývá kryptogram „dávno zapomenutých tajných příběhů lidské duše“. Musím přiznat, že ač na mě skladba i výkon interpretů působili velmi dobře, nejsem schopna její hlubší reflexe.

Následovala pražská premiéra Čtyř dekorací pro harfu a klavír Karla Šimandla v podání Hany Jouzové - Müllerové (harfa) a Věry  Müllerové (klavír). Skladbou prochází minimalistické, někdy až nebezpečně dlouhé statické plochy. Během jednotlivých částí jsme naslouchali drobnokresbě intervalů i postupnému zhušťování a zřeďování tektonického průběhu. Nejvíce mě zaujala polední část, v jejímž závěru Šimandl používá lidové názvuky. Skladba trpěla instrumentačními možnostmi obsazení, které postrádá jakékoli kouzlo, harfa byla v prvních dvou částech opravdu pouhou dekorací. Při možnosti porovnat umění Jany Bouškové  (7. 11.) a Jany Müllerové bylo znatelné odlišné tvoření tónu obou harfenistek; u J. Müllerové o poznání hrubším způsobem. Zřejmě následkem vysoké teploty také docházelo k neustálému rozlaďování vysokých strun harfy.

Nocturno appassionato pro housle, klavír a recitaci Jiřího Sternwalda je výraznou, komickou (spíše parodickou), velmi nápaditě prokomponovanou skladbou. Houpavý motiv „odrhovačky“ v houslích, který provází celou kompozici, vytváří jakousi asociaci na prostředí kabaretu. Klavír nejprve jen přizvukuje, později dochází také v jeho partu k výrazným kreacím, které skvěle dotváří celý obraz. Motiv se několikrát v jednověté kompozici navrací, verše nastupují jako samostatný výjev. Ty bych si představila, vzhledem k jejich parodickému podtónu, v méně dramatické deklamaci, ale bylo zřejmě interpretačním záměrem, vyslovovat i největší banalitu s vážnou tváří. Kompozice na mě ve výsledku působila jako surová parodie na život. Výborné provedení Sylvií Hessovou (housle), Danielem Wiesnerem (klavír) a Zdeněkem Maryškou (recitace) můj dojem ještě utvrdilo.

Další pražskou premiérou byl komický výstup Tria cantabile – Ludmila Vernerová (soprán), Václav Kunt (flétna), Lýdie Härtelová (harfa) – ve scénce Stesky ženy Krysařovy Víta Micky. Autor vytvořil libreto ze staroněmecké legendy o Krysaři z Hammeln (V. Kunt), pro nějž si vytvořil hlavní fiktivní postavu Krysařovy manželky (L. Vernerová).
Zatímco Krysařova žena běduje nad svým mužem „budižkničemou“ v rozsáhlém recitativním monologu, on sám většinou přizvukuje chrápáním (frulato na flétnu), nanejvýš vstupuje melodií pro potěchu manželky. Pro flétnisty je to skladba odpočinková, mohou se ovšem zapojit mimickými reakcemi na manželčino hořekování. Vernerová má velice příjemný hlas, jež dokáže velmi dobře ovládat, dobře artikuluje a dodává přednesu potřebného výrazu. Po celou dobu se nenechala ani jednou svést k pouhému deklamování. Skladba i provedení sklidily zasloužený ohlas diváků v sále.

Jitka Koželuhová se v druhé části koncertu představila spolu s Hanou Jouzovou-Müllerovou jako klavírní interpretka v premiéře své kompozice Hymnus III. pro harfu a klavír. Jde o samostatnou část volné řady skladeb s podobnou tématikou v různých obsazeních. Autorka je nazývá „písněmi chvály beze slov“, kterými prochází určitý druh vnitřní cesty. Skladatelčina idea se mi líbila, hudební znění už méně. Cesta vyjádřená obloukem tercií, kvint, septim a opět tercií, to vše s doprovodem ostinátních kvintakordů a akordických rozkladů, se stala velmi brzo vyčerpávající.

Jan Bernátek, autor Tří písní na texty žalmů (Laudate Dominum – žalm 148, De profundis clamavi – žalm 130, Iubilate Deo – žalm 66), zasedl při premiéře také ke klavíru, pěveckého partu se ujala sopranistka Zdena Kloubová. Zpěv a klavír jsou zde rovnocennými partnery. Hráči nemají po celou dobu žádného oddychu, skladba je náročná na vyznění mnohých provázaností zpěvu a partu klavíru; volila bych proto při hře větší tempovou a dynamickou propracovanost. Náladu každé písně navozuje krátký výrazný úvod v klavíru (I. ornamentální rytmické figury, II. výrazný hiát harmonické moll, III. rychlé sledy tercií moll kvintakordu). Stavebná kostra počátečních introdukcí vychází z latinského textu, skvěle tak dochází k zprostředkování jeho významu, aniž by mu posluchač musel přesně rozumět. I když je nálada písní odlišná, v každé z nich autor směřuje k dramatickému vypointování hudby v souladu s textem. Jako posluchač mám velmi ráda právě tento přístup. Přináší mi podnětné nutkání pídit se po souvislostech slyšeného. 

Večer vygradoval vystoupením komorního souboru Taras piano trio  - Radim Kresta (housle), Ivan Vokáč (violoncello), Hana Volková (klavír) - s premiérou skladby Pavla Hrabánka Rozhovory. Autor se snažil o vyjádření situace, kdy se z pod nánosu konvenčních vět vynořují tíživé, nevyřčené myšlenky, jež jsou postupně překonávány. Úlohy „rozmlouvajících“ jsou rozloženy mezi nástroje. Po celou dobu jsem byla stržena velice pregnantní, poučenou hrou Tria. Ne tolik samotnou kompozicí. Faktem je, že pro mě nepřestala být zajímavá ani chvíli, nejsem si však jistá, jestli by nepomohlo ještě většímu účinu díla určitá koncentrovanost vět, což by mohlo pomoci jasnějšímu tektonickému plánu.

Pavel Hrabánek

Existuje kritika pod názvem Dny? soudobé? hudby? v Praze?, ve které reaguje Petr Kofroň na festival v roce 1991. Dnes v roce 2007 se v mnoha ohledech tvář DSH nezměnila. Když vyjmeme jen některé body, ztotožňuje se dnes má kritika s těmi, kdo vytýkají absenci děl mladé generace, podivně seskládanou dramaturgii a proměnlivou profesionalitu výkonů. Při tom, kolik možností poskytuje festivalu vymezený prostor jen pro soudobou hudbu, vidím tyto jako nevyužité.